Rondokubismus | Poválečná rehabilitace | 3.díl

Úterý, 27. Duben 2004 - 5:54
| Napsal:
V dalším dílu seriálu o historické a současné interpretaci rondokubismu budou představeny názory, které se objevovaly mezi českými teoretiky již se značným časovým odstupem. Můžeme se seznámit s interpretacemi Marie Benešové, Zdeňka Kudělky či Rostislava Šváchy, které se od sebe značně liší. Není lepšího důkazu, že rondokubismus je s více jak osmdesátiletým odstupem stále nevyjasněnou záležitostí.



Na řadu dalších let se zdál být rondokubismus odbytou záležitostí. Za protektorátu na něm vadila nepříjemná příchuť českého (nebo československého) nacionalismu, po něm opět funkcionalistické obvinění z historismu a neekonomičnosti, následně zase přílišná svázanost s počátky Masarykovy buržoazní republiky. I když období tzv. socialistického realismu v padesátých letech využívalo občas některých vlastností a řešení rondokubistické éry (monumentalismus, historizující a folklórní stylizace), dělo se tak obvykle „bez udání pramene“ a pokus o jeho objektivnější historické zhodnocení byl učiněn až na sklonku desetiletí, kdy se tehdejší československá tvorba znovu obracela ke svým dříve ideologicky potlačeným modernistickým východiskům. Pro architekta Otakara Novotného, jehož některá díla z dvacátých let k fázi dekorativního kubismu a rondokubismu nikoli nevýznamně přispěla, nyní znamenaly pouze nepevně založenou a celkem neplodnou epizodou české architektury, jež není vyvozena z tradice, je důsledkem jen povrchního zaujetí pro anachronní tvar, aniž je zkoumána jeho pravá podstata.[1]

Marie Benešová | první seriózní rozbor rondokubismu
Poněkud odlišný náhled nacházíme ve dvou monografiích Marie Benešové z edice Nové Prameny, věnovaných dílu Josefa Gočára a Pavla Janáka.[2] V žádné z nich autorka styl obou architektů z první poloviny dvacátých let neoznačuje speciálním názvem, ale snaží se o jeho logický výklad z dobových okolností a individuálních dispozic. Gočár, který byl v této době stále ještě nerozlučný s Janákem a nebyl s to žít mimo přítomnou dobu, přiklonil se ihned, byv válečnou dobou ideově rozrušen, k směru, který byl příbuzný i Gočárovu vlastnímu citu. Veden tímto citem, předznamenal již v roce patnáctém tento vývoj, uplatniv jako základní tvar kruh a křivku, působící na rovné ploše, odpovídající plošné dekorativnosti našeho národního ornamentu. Gočár, jehož dílo dosud nezakládalo svůj účin na barevných vztazích, rozvinul v tomto období barevnou škálu, dosti se opakující, zato však velmi odvážnou. Dřevěné výstavní pavilony a letištní domky ve Kbelích jsou pak důkazem naivního přetváření historické formy a její aplikace po způsobu lidovém.[3] Ve výkladu Janákovy tvorby přináší M. Benešová nejen podnětnou a později jinými autory málo reflektovanou diferenciaci jeho projevů z let 1918 – 1925, ale upozorňuje na konsekventní vývoj v jeho válečných studiích, vedoucí – zjednodušeně řečeno – od jehlanců přes hranoly k válcům. V pozdější tvorbě vidí zhodnocení historické architektury nejprve domácí a převahou lidové, později i zahraniční, v převaze monumentální, přičemž odmítá nařčení z folklorismu a podrobně dokládá varianty přístupu na jednotlivých stavbách.[4] Zde poprvé se v české historiografii setkáváme se seriózním, nepaušalizujícím rozborem, oproštěným od ideologické tendence funkcionalismu, v němž se jeden z výtvarných proudů první poloviny dvacátých let ukazuje jako komplexní a vrstevnatý, ale také v jistém smyslu logický jev.



S desetiletým odstupem a v mnohem hlubším i širším záběru na něj táž autorka navázala v obsáhlé studii, v níž stylový fenomén poprvé pojmenovala: Rondokubismus.[5] Mezi tím se mnohé změnilo a půda byla lépe připravena. M. Benešová k tomu sama přispěla především prvním fundovaným rozborem českého architektonického kubismu, který mířil k jeho historické rehabilitaci.[6] Také ideologické spojení s první republikou nepůsobilo na konci šedesátých let alespoň přechodně jako negativní stigma. Autorka v úvodu konstatuje, že obnovený zájem o dvacátá léta je motivován především přiznáním se k avantgardě a v důsledku toho se vyznačuje malou kritičností a jednostranností, jež interpretaci tohoto období neobyčejně zjednodušují. Zdůrazňuje již dříve naznačenou vývojovou jednotu časového úseku 1910 – 1924 a také několikeré směrové vyústění předválečného kubismu. Na základě aplikace dobových teoretických postulátů Aloise Riegla a Wilhelma Worringera spatřuje jednotící princip těchto proudů v plastickém uskutečnění představ, jako důsledku uměleckého myšlení a abstrakce: Z kubismu jako nového zárodku se rodí všechny výtvarné architektonické směry – včetně poválečného purismu a samozřejmě především rondokubismu.

Toto označení směru Benešová jednoznačně preferuje před „obloučkovým dekorativismem“, bližší argumenty však neuvádí. Vývojová etapa rondokubismu nemá pro svou zásadní souvislost s předválečným kubismem své speciální teoretické zdůvodnění, uvádí dále, ale shledává jisté ideové souvislosti v Janákových článcích „Ve třetině cesty“ (Volné směry 1918) a „Architektura – hmota či duch?“ (Styl 1924). Charakter stylu vyjadřuje Benešová oproti všem dosavadním výkladům takto: Důraz v této době je kladen na protváření průčelí, které je pro architektonický výraz rozhodující. Obdobně jako v předválečném kubismu trvá koncepce racionální dispoziční skladby; není a naprosto nebyla protiužitková. Autoři se tu nezříkají užitné funkce architektury, ale nechtějí tuto funkci uznat za východisko; právě tak pokládají konstrukci za součinitele, za prostředek k budování, ale nikoliv k tvoření architektury. V důrazu na plastický účin architektonických článků shledává jisté paralely s malířskou tvorbou Fernanda Légera, respektive s její interpretací C. Einsteina. Konstatuje především u P. Janáka jistý příklon k historii a národní formě, ale opět odmítá zjednodušený výklad ve smyslu nacionalismu a folklorismu. Upozorňuje také na úspěšnost stylu a jeho rozšíření (Neboť je velmi málo období ve vývoji architektury, která by tak odpovídala na veřejnou objednávku, jako je toto), jež se zdaleka neomezuje pouze na činnost Janáka, Gočára nebo Kysely a zasahuje do nejrůznějších oborů (důkazem je ostatně přes padesát reprodukcí, jež článek doprovázejí).

Závěr stati vede autorku k zásadnímu přehodnocení dosavadního názoru na negativní či epizodní úlohu kubismu v dějinách české moderní architektury, odvozované dosud pouze z wagnerovsko-kotěrovského racionalistického proudu, jak to dříve formulovali Starý a Teige. Předválečný kubismus a jeho postupné vývojově se prostupující a následné větve válečného a poválečného období pokládá pro český vývoj progresívních, výtvarně výrazových tendencí za rozhodující.[7] M. Benešová rozpracovává následně tyto teze do širšího teoretického rámce v roce 1973 v článku pro časopis Umění,[8] kde mimo jiné uvádí podnětný termín postkubistické směry pro různě diferenciované stylové varianty, jež jsou až do roku 1924 čitelné i v tvorbě B. Feuersteina, Teige, O. Tyla aj. a jejichž výtvarný původ považuje za nesporný. Při následující příležitosti jsou sice autorčiny formulace poněkud oslabeny,[9] později se k nim ale opět vrací v precizované podobě v textu knihy „Česká architektura v proměnách dvou století“ z roku 1984.[10]



další pohledy na styl
U jiných autorů se v těchto letech nedostává českému kubismu a jeho derivátům takových sympatií; příznačná je na příklad formulace Zdeňka Kudělky: Přes poměrný rozsah nedosáhla však takto orientovaná architektura v Brně té extrémní a vývojově zcela zcestné podoby, jakou představovalo např. Janákovo krematorium v Pardubicích nebo Gočárova Legiobanka.[11] S podobně výslovným despektem se sice v této době setkáváme již spíše zřídka, avšak přesvědčení o vývojové závažnosti, jakou přisoudila kubistickému proudu M. Benešová, obvykle jednoznačně sdíleno není a jeho existence je spíše neutrálně – a často dost zběžně - konstatována jako historický fakt, nanejvýš s oceněním jeho originality v mezinárodním kontextu.[12] U Felixe Haase je český kubismus i se svým rondokubistickým dovětkem začleněn u nás poněkud nezvykle do sousedství holandských a německých expresionistů, zřejmě pod vlivem nejnovější německé literatury (W. Pehnt).[13] Miloš Pistorius sice uznává, že kubistická architektura ústí do dekorativismu, ale zároveň popírá, že by tento poválečný dekorativismus z ní vyrůstal, či že snad byl dokonce výsledkem jejích předcházejících tendencí a považuje jej za zcela nový směr.[14] (Čerstvější, byť diskutabilní podněty k alternativnímu hodnocení přinášejí v této době teprve autoři, zaměření na užité umění, k nimž se vrátíme později.) [15]

Rostislav Švácha |
obloučkový kubismus jako poklesek funkcionalistů

Nejzávažnějším novým příspěvkem k historické interpretaci kubistické a postkubistické architektury se stává v polovině osmdesátých let nepochybně kniha Rostislava Šváchy „Od moderny k funkcionalismu“.[16] Zaměření publikace na pražskou architekturu vylučuje domýšlení vývojové syntézy, jako je tomu u Benešové; Šváchův výklad je spíše mozaikou konkrétních postřehů, citátů a dílčích zobecnění vyplňující rámec chronologicky vymezených kapitol, která však rovněž vystihuje přesvědčivě složité tříbení názorů v průběhu první čtvrtiny 20. století. Autor se nepřiklání k termínu rondokubismus a namísto něho užívá označení obloučkový kubismus, přičemž vhodnost slova „kubismus“ v tomto spojení ještě sám zpochybňuje, [17] neboť podle něho o kubismu v pravém smyslu můžeme mluvit pouze v souvislosti s avantgardními uměleckými směry. Zpochybňuje rovněž Benešovou připomenuté paralely s Légerovým „tubismem“ jako nelogické a zdůrazňuje nepopiratelné buržoazně-nacionalistické významy stylu. Implicitně tak do jisté míry restituuje názory blízké někdejším textům Teigeho, Starého a Kouly; citáty jejich barvitých invektiv ostatně často používá. Téměř jediná kvalita, již je ochoten rondokubistickým stavbám přiznat, je výraznost a zapamatovatelnost (Janákova Adrie) nebo svérázný výklad klasických schémat a dětská přirozenost jeho skladebné metody (Gočárova Legiobanka). Šváchův živější zájem vzbuzuje pouze náznak otevřených bloků u holešovických nájemních domů Rudolfa Hraběte, čímž naznačuje celkem výmluvně, že jako pomyslný cíl a vrchol lineární vývojové koncepce chápe funkcionalismus. K pozitivním přínosům jeho práce patří nepochybně pasáž, v níž dokládá klíčový význam užité tvorby pro dosud blíže nepopsaný přerod kubistického tvarosloví v období první světové války.[18] Kromě často frekventovaných pražských realizací Janáka, Gočára či Novotného připomíná rovněž méně známé stavby R. Hraběte, R. Stockara, A. Dryáka, J. Vondráka, manželů Petříkových ad.[19] Konstatuje, že vesměs nedosahují kvalit Gočárova, Janákova či Kotěrova formátu, avšak uzavírá: O zajímavý a rozmanitý obraz pražských ulic se však zasloužila díla téměř každého z nich. Přes tento smířlivý závěr je však zřejmé, že Švácha je v podstatě obhájcem dualistického výkladu v duchu modernistické meziválečné tradice. O současné situaci, kterou charakterizuje neujasněnost názoru na význam a vztah kubismu a rondokubismu, vypovídá nejlépe setkání obou odlišných koncepcí Marie Benešové a Rostislava Šváchy v reprezentativních „Dějinách českého výtvarného umění IV“. Benešová zde v prvním svazku zpracovává v duchu svých dřívějších názorů v rámci kapitoly „Architektura kubismu“ i rondokubistické stavby jako logický vývojový článek;[20] Švácha se k některým z nich vrací ve své stati „Architektura dvacátých let v Čechách“ ve druhém svazku ve smyslu anomálií či poklesků pozdějších funkcionalistů.[21] (Dodejme ještě neméně příznačný fakt, že Zdeněk Kudělka se ve své následující kapitole v této publikaci o podobných projevech na Moravě nezmiňuje vůbec.)


> texty psané kurzívou jsou citacemi z uvedených pramenů
> mezititulky a členění textu | redakce


další díly seriálu o rondokubismu

>>> Pojem „rondokubismus“ - 1.díl
>>> Rondokubismus > Názory funkcionalistů - 2.díl
>>> Rondokubismus > Ceské Art Deco - 4.díl


označení téhož pokaždé jinak
rondokubismus[5], rondelkubismus[6], dekorativismus[13], obloučkový kubismus[16],


[1]NOVOTNÝ, O.: Jan Kotěra a jeho doba. Praha 1958, s. 64.
[2]BENEŠOVÁ, M.: Josef Gočár. Praha 1958. Táž: Pavel Janák. Praha 1959.
[3]Josef Gočár, s. 14.
[4]Pavel Janák, nestr.
[5]BENEŠOVÁ, M.: Rondokubismus. Architektura ČSSR XXVIII, 1969, s. 303-315.
[6]BENEŠOVÁ, M.: O kubismu v české architektuře. Architektura ČSSR XXV, 1966, s. 171-184.
Paralelně též CÍSAŘOVSKÝ, J.: Jiří Kroha a meziválečná avantgarda. Praha 1967, s. 5-7, kde m. j. uvádí
originální termín rondelkubismus.
[7]BENEŠOVÁ, tamtéž, s. 315.
[8]BENEŠOVÁ, M.: Česká architektura dvacátých let. Umění (ČSAV) XXI, 1973, s. 440-447.
[9]POCHE, E. a kol.: Praha našeho věku. Praha 1978, s. 69, 76-77.
[10]BENEŠOVÁ, M.: Česká architektura v proměnách dvou století 1780 – 1980. Praha 1984, zvl. s. 291-314.
[11]KUDĚLKA, Z.: Brněnská architektura 1919 – 1928. Brno 1970.
[12]STARÝ, O. a kol.: Československá architektura od nejstarší doby po současnost. Praha 1962.
DOSTÁL, O – PECHAR, J. – PROCHÁZKA, V.: Moderní architektura v Československu. Praha 1970.
PECHAR, J. – URLICH, P.: Programy české architektury. Praha 1981.
[13]HAAS, F. Architektura 20. století. Praha 1978, s. 145-150. Viz pozn. 51.
[14]PISTORIUS, M.: Kubistická architektura v Praze. In: Staletá Praha IV. Praha 1969, s. 142.
[15]Výstava Český kubistický interiér v Uměleckoprůmyslovém muzeu v roce 1976 (texty O. Herbenová
a M. Lamarová); ADLEROVÁ, A.: České užité umění 1918 – 1938. Praha 1983.
[16]ŠVÁCHA, R.: Od moderny k funkcionalismu. Praha 1985.
[17]Tamtéž, s. 132.
[18]Tamtéž, s. 129.
[19]Tamtéž, s. 222.
[20]Dějiny českého výtvarného umění IV, sv. 1. Praha 1998, s. 329-353.
[21]Tamtéž, sv. 2, s. 11-35.

Klíčová slova: