Zdeněk Lukeš | Schubertova vila v Praze-Liboci

Středa, 22. Září 2010 - 2:00
| Napsal:
Píšu na této stránce příběhy různých cenných staveb se špatným i dobrým koncem – a někdy s koncem otevřeným, ale s jistou nadějí, že to nakonec dobře dopadne. Ten dnešní příběh patří k těm temným, na konci zatím žádné světlo nevidím.

Je to novodobá historie snad nejkrásnější neorenesanční vilové stavby v praze: Schubertova domu v Praze-Liboci. Patří k prvním moderním rodinným domům v Praze, spolu s o něco starší trojicí vil sešvagřené dvojice architektů Antonína Barvitia a Ignáce Ullmanna (Lippmannův, Lannův a Gröbeho dům, ten první ovšem zbourali za bolševika a na jeho místě postavili panelák pro ministerstvo vnitra).

Autorem naší vily byl na počátku 70. let devatenáctého století přední architekt, teoretik a profesor pražské německé techniky rytíř Zdenko Schubert von Zoldern (1844-1922). Byl to – podobně, jako Barvitius s Ullmannem – absolvent prestižní vídeňské umělecké akademie, kde byl žákem Theophila Edvarda von Hansena. Studoval rovněž u další čelné osobnosti evropského historismu Gottfrieda Sempera na curyšské polytechnice. Schubert hodně cestoval a kromě Itálie, Francie, Anglie nebo Řecka navštívil také Blízký východ. Byl fenomenálním kreslířem. Když jsem pracoval v archívu architektury Národního technického muzea na pražské Invalidovně, s oblibou jsem jeho mistrovské výkresy ukazoval vyděšeným studentům architektury. Plány byly rýsovány tenounkými pérky a perfektně vystínovány a lavírovány. Byla to malá mistrovská díla (abych pak studenty trochu upokojil, musel jsem jim pak předvést školní vysvědčení jiného velikána a shodou okolností rovněž Hansenova žáka Václava Roštlapila – měl téměř od shora až dolů samé dostatečné). Ani nevím, zda se po povodni, která karlínskou Invalidovnu těžce zasáhla, podařilo tyto výkresy zrestaurovat nebo zda jsou ještě někde v balících uložena v mrazících boxech a na rehabilitaci teprve čekají. Ale doufám, že již byly vysušeny a opraveny.

Schubert projektoval monumentální budovy v Praze i Vídni nebo velké divadlo do Karlových Varů. To, ani pražský palác Buštěhradské dráhy, jež je mu někdy připisován, však dle jeho návrhu postaveny nebyly. V Praze tak je zřejmě jeho jediným dílem právě vila čp. 276 ve stylu toskánské renesance při Libocké ulici, jejíž pozemek sousedí s oborou Hvězda. Dům najdete snadno – stojí jen pár desítek metrů pod hlavní branou do obory.

Schubert ho navrhl pro svého bratra Edmunda, respektovaného právníka. Patrová stavba má v horním podlaží rizalitu lodžii s toskánskými sloupy. Výrazným motivem je štíhlá věž na východní straně, která ukrývá točité schodiště. Nároží a šambrány jsou bosovány a průčelí i lodžie zdobeny freskami a sgrafity s motivem hrajících si puttů, jejichž autorem byl druhý Schubertův bratr a významný malíř Viktor Schubert von Zoldern.

Už ve svém článku z roku 1986 pro časopis Umění a řemesla jsem si stýskal, v jak špatném stavu je tato mimořádná stavba, která by měla být pýchou české architektury. Tehdy jsem ovšem netušil, že situace se nezlepší ani v následujících letech. Spíš naopak. Nedávno jsem byl na procházce ve Hvězdě a tak jsem se zašel na Schubertův dům podívat. Kdysi krásná zahrada byla změněna na provizorní parkoviště. Za ním je mezi náletovými stromy a keři vidět zbídačená stavba s opadanou omítkou a vymlácenými okny. Přitom dům byl až do počátku 80. let v zachovalém stavu, bydlely v něm dvě staré dámy, které v rámci svých možností vzorně pečovaly o krásnou zahradu i o neuvěřitelně zachovalý interiér. Pak stavbu získali nějací funkcionáři svazu mládeže. Původní zařízení zmizelo, vila začala rychle chátrat. V devadesátých letech další majitel začal provádět zřejmě bez povolení úpravy domu. Po zásahu památkářů (vila je samozřejmě na seznamu nemovitých památek) se zdálo, že situace změní. Začala rekonstrukce schodišťové věže, ale pak se práce znovu zastavily. Od té doby Schubertova vila dále chátrá, jen to už není za těmi stromy a keři tolik vidět…

Tak mne napadá, zdali by se nenašli movití mecenáši, kteří by byli schopni založit nějaký fond, v němž by byly uloženy finance pro dokumentaci ohrožených památek, jejich případné vykoupení a zakonzervování, ne-li přímo opravu. Týkalo by se to zejména staveb z devatenáctého a první poloviny dvacátého století, které jsou často neoprávněně přehlíženy. Bylo by to velmi záslužné! Čas ovšem běží a bylo by to v mnoha případech za minutu dvanáct. Z vilových staveb by byly jistě kandidáty na záchranu i kubistická Beniesova vila v Lysé nad Labem-Litoli nebo funkcionalistický rodinný Volmanův dům v Čelákovicích.

 

Psáno pro Neviditelného psa

Klíčová slova: