ARCHITEKT 5 | 2007 - Prestiž je to, oč tu běží!

Již zmíněná bouře kolem knihovny napovídá, že realita soutěží je mnohem komplikovanější než jejich původní úmysl demokratického výběru vyvoleného z povolaných, nejlepšího z nejlepších. Musím se také přiznat, že mě více zaujala ona bouře nesouhlasu a rozpoutaných vášní nad výsledky soutěže na národní knihovnu než vítězný návrh samotný. Snad proto, že jsem měl možnost pouze vidět jednu fotografií modelu v denním tisku. A z jednoho obrázku není možné posuzovat, co se za vnější slupkou odehrává a zda vybrané řešení je opravdu tím pravým řešením. A tak mě zarazily ony vášně namísto očekávané veřejné diskuse. Vždyť opravdová architektonická soutěž je jen jiným projevem veřejné diskuse. A veřejná diskuse je tím, po čem čeští architekti volali v době její absence za vlády komunismu (ze které byli vyloučeni) a po čem stále volají architekti i dnes, a nejen v Čechách. Diskuse se však nemá zabývat znevažováním osoby architekta, ta se ptá po tom, co ten či onen architekt ve svém projektu společnosti přinesl. Snad jsou to pravě ony nespoutané vášně, které brání českým architektům překročit hranice českého teritoria a zbavit se onoho nádechu provincionalismu, se kterým bojují už dlouhá desetiletí. A tady jsem u české Grand Prix. Dostalo se mi té cti, že jsem byl vybrán do mezinárodní poroty, jejímž úkolem bylo vybrat nejlepší realizace českých architektů za rok 2006. Nechci se zde rozepisovat o jejích výsledcích, ani o průběhu porotování. Ostatně to není soutěž na udělení zakázky ani tato cena není spojena s finanční odměnou. Nejde tu tedy o peníze, ale o prestiž. A prestiž je skutečně to, oč tu běží. Devastace měst a životního prostředí v dobách komunistického režimu byla chápána mezi elitou české neoficiální kultury jako jeden z projevů neschopnosti společnosti převzít zodpovědnost za svou vlastní identitu. A proto devastace architektury byla pociťována jako projev devastace jedné z nejzákladnějších společenských a kulturních hodnot, jako projev ztráty vlastní identity. Tady je možné vidět úlohu architektury nejen jako estetické pozadí našeho každodenního života, ale jako nenahraditelnou součást našeho vlastního já. Pokud tedy mluvím o prestiži, nemám tím na mysli ani tak prestiž konkrétních osob, konkrétních architektů a jejich kanceláří – i když ta s tím dozajista souvisí, ale prestiž architektonické profese, prestiž architektury jako takové. Mám na mysli prestiž, za kterou stojí ztotožnění společnosti s její vlastní kulturou na pozadí širšího kontextu. Mám na mysli schopnost rozeznat architekturu konkrétní kultury a zařadit ji do celoevropského či světového dění. Rezignace na tuto prestiž je rezignací nejen na pocty a veřejné uznání, které se za jistých okolností mohou zdát povrchní a formální, ale je to především rezignace na něco mnohem podstatnějšího a smysluplnějšího. Na svou vlastní identitu. A tak se domnívám, že v našem globálním světě je tato rezignace problémem resignace na „vyšší princip mravní“, problémem rezignace na zodpovědnost, kterou na sebe architekti dobrovolně vzali při přijetí každé jednotlivé zakázky. A jak je to s tou architektonickou soutěži? Ptát se na to, proč by se nemělo hledat nejlepší řešení architektonických úkolů za pomoci soutěží, se mnohým může zdát nejen naivní, ale i hloupé. V poúnorovém období bylo v Čechách soutěži pramálo a člověk měl pocit, že nemá ani právo, ani možnost přispět do diskuse o důležitých stavbách a projektech realizovaných na území tehdejšího Československa. Že byl vyřazen z veřejného dění, že se dostal na okraj společnosti. Že jeho odborný názor a talent je opomíjen a přehlížen a že se architekt a architektura dostali na periferii veřejného zájmu. Že ti, kteří o domech rozhodují, jsou diletanty a o architektuře nevědí zhola nic, nemluvě o primitivnosti jejich estetického vkusu. Investorem a zadavatelem zakázek byl stát manipulovaný komunistickou stranou, takže zde bylo podezření (a ne neodůvodněné), že vyvolení jsou absolutně nepovolaní. Vše se změnilo po sametové revoluci a veřejná soutěž na architektonické zakázky se stala zákonem. Jeden extrém nahradil extrém druhý – ten opačný, a obávám se, že stejně nezdravý. Soutěže jsou povinné na všechno. Česká společnost není tak bohatá, aby mohla plýtvat lidskou prací a penězi. Podíváte-li se na to z pohledu praktického architekta, kolik takových soutěži, ve kterých má malá architektonická kancelář jen malou šanci vyhrát, si může za rok dovolit? Jednu? Dvě? A ty velké kanceláře si najdou práci i bez soutěží nebo disponují takovými ekonomickými prostředky a lidskými talenty, které je staví do výhodnější pozice. Myslím, že by se mělo rozlišovat, který úkol je a který není vhodný pro veřejnou architektonickou soutěž a které projekty by se měly raději řešit soutěžemi vyzvanými, anebo jen přímou zakázkou. Že je možné toho zneužít? Samozřejmě, že ano. Zneužít se dá všeho. A tady jsme u jádra věci. Pokud člověk nepřijme zodpovědnost za své vlastní činy, pokud se nepřihlásí ke své přirozené mravnosti a pokud se společnost nepřestane spoléhat na formální mechanismy, žádné výsledky architektonických soutěži jí nepomohou. Soutěže se stanou nezbytnou a drahou formalitou. Při ohlédnutí za letošní Grand Prix se nemohu zbavit smutného dojmu, že i při poměrně dobré kvalitě většiny přihlášených projektů žádný z nich opravdu nepřekročil hranice českého teritoria. Není mým úkolem hledat příčiny, proč tomu tak je. Obávám se však, že cizojazyčný název nejvyššího profesního ocenění české architectury ji z její provinčnosti nevytrhne. Nevytrhnou ji ani vášně rozpoutané kolem jedné soutěže. Ale domnívám se také, že je tu jistá naděje, i když nikterak automatická, že pokud se architektům podaří otevřít opravdovou veřejnou diskusi o tom, co dnes česká architektura je a jaká je její úloha v rámci současné Evropy, je možné napomoci tomu, aby si Češi nalezli i své vlastní místo v tomto globálním světě. A tady vidím velký prostor pro znovunalezení prestiže soudobé české architektury, která by jí nejen slušela, ale která jí také dozajista náleží. Z obsahu čísla 5/07:GRAND PRIX 2007 > CENTRUM EKOLOGICKÝCH AKTIVIT MĚSTA OLOMOUCE, SLUŇÁKOV / ROMAN BRYCHTA, ADAM HALÍŘ, ONDŘEJ HOFMEISTER, PETR LEŠEK / PROJEKTIL ARCHITEKTI > OBCHODNÍ CENTRUM ŠESTKA, PRAHA 6-RUZYNĚ / MILAN JIROVEC, ŠTĚPÁN VALOUCH, TOMÁŠ MACHOVSKÝ, PETR NACHÁZEL, ONDŘEJ TUČEK / DNA ARCHITEKTI > DŮM V LOMU / PAVEL MUDŘÍK> ODBAVOVACÍ TERMINÁL LETIŠTĚ BRNO-TUŘANY / PETR PAROLEK > DŮM NA LOUCE, SEMILY / MILAN RAK, IVETA RAKOVÁ, LIBOR RYDLO, ALEXANDR SKALICKÝ / ARCHTEAM > TJ SOKOL KŘIŽANOVICE / JIŘÍ KNESL, JAKUB KYNČL, HANA KYNČLOVÁ, DAVID ŠROM / KNESL + KYNČL ARCHITEKTI > ŽELEZNIČNÍ STANICE OSTRAVA-SVINOV / VÁCLAV FILANDR > PODNIKATELSKÉ INOVAČNÍ CENTRUM ZLÍN, VÝROBNÍ BUDOVA Č. 23/ PAVEL MUDŘÍK, PAVEL MÍČEK > BYT V RODINNÉM DOMĚ, PRAHA / PETR VÁGNER > ÚZEMNÍ PLÁN MĚSTA VELTRUSY / ROMAN KOUCKÝ, LUCIE FATURÍKOVÁ > ÚPRAVA GALERIE CÍSAŘSKÁ KONÍRNA – PRAŽSKÝ HRAD, PRAHA / PETR FRANTA > ZÁMECKÝ PARK VE CTĚNICÍCH / TOMÁŠ JIRÁNEK, DAVID PRUDÍK, VLASTIMIL KOUPAL, ADÉLA JIRÁNKOVÁ > PAMÁTNÍK OBĚTEM KOMUNISMU, LIBEREC / PETR JANDA, JAKUB NAŠINEC, ALEŠ KUBALÍK, JOSEF KOCIÁN, VERONIKA SÁVOVÁ / SPORADICAL > CENA ZA CELOŽIVOTNÍ DÍLO /JAROSLAV DRÁPAL > POLYFUNKČNÍ DŮM RIVER DIAMOND, PRAHA 8-KARLÍN / OLDŘICH HÁJEK, JAROSLAV ŠAFER, LACO FECSU, TOMÁŠ PAVLÍK, PETRA ČÍŽKOVÁ, OLGA ROSOVÁ / ŠAFER HÁJEK ARCHITEKTI> RODINNÝ DŮM, OPAVA / DAVID WITTASSEK, JIŘÍ ŘEZÁK / QARTA ARCHITEKTURA > ŽELEZNIČNÍ MOST VELBLOUD, TRAŤ DĚČÍN – OLDŘICHOV, DÁLNICE D8 / PETR ŠAFRÁNEK > ADMINISTRATIVNÍ A SKLADOVÝ OBJEKT SPOLEČNOSTI BEXTRA, OSTRAVA-VÍTKOVICE / DAVID KOTEK, STANISLAV ŠŤASTNÝ ANKETAKULATÝ STŮL > NÁRODNÍ KNIHOVNA NA LETNÉ / MODERUJE JOSEF VOMÁČKA SOUTĚŽ> NÁRODNÍ CENA ZA DESIGN 2007, ČESKÝ INTERIÉR 2007 > XELLA 2006/2007 VÝSTAVA > FORMULA NEW LJUBLJANA / SADAR VUGA ARCHITEKTI RECENZE > ZKÁZA ÚTULNOSTI / TEXT OTAKAR MÁČEL ECHO SERVISSUMMARY ENCYKLOPEDIE