Jak se čeká na autobus mezi závějemi? Ve švédském městě Umeå mají zastávky i nádraží ze dřeva
V severském městě Umeå sahají v zimě teploty hluboko pod nulu. Jak se s takovým klimatem vyrovnává městský prostor? Jak vypadají zastávky a veřejná doprava? O své architektonické i lidské postřehy z pobytu se dělí naše redaktorka Sára Kročková.
Sára Kročková , 26. 11. 2025
Když v Praze zvítězil návrh dřevěné odbavovací haly hlavního nádraží, jedna z otázek zněla: jak dřevo odolá počasí? V Umeå na severu Švédska mají dřevěné nádraží, autobusový terminál i zastávky. V mrazu i v dešti dřevo po několika letech trochu zešedlo, ale je stále v dobré kondici.
Vlaková zastávka jako spojnice dvou městských částí
Stanici Umeå Östra jsem poprvé viděla cestou do školy – bylo lednové ráno a venku ještě tma. Celá budova zářila jako lucerna v zasněžené krajině.
Nádraží funguje nejen jako dopravní uzel, ale i jako důležitý urbanistický prvek – propojuje dvě části města, univerzitní a nemocniční čtvrť s centrem. Budova zaujme transparentní fasádou, která zajišťuje přehlednost, bezpečí a přirozené světlo. Velkorysé, vzdušné prostory působí přívětivě i v temných zimních měsících.
„Z konstrukčního hlediska je stanice příkladem snahy regionu o využití dřeva jako konstrukčního materiálu ve veřejných stavbách většího měřítka,“ říkají o projektu autoři a autorky ze švédského studia White Arkitekter. Nosná konstrukce fasády z lepeného lamelového dřeva vytváří prostorovou strukturu a dává stanici osobitý charakter – lehký, ale pevně zakořeněný v místě.
Pavilon klidu místo běžné autobusové zastávky
Na zastávku Umeå Universum jsem narazila cestou do univerzitního kampusu. Zaujala mě, celá stavba totiž na první pohled působí spíš jako pavilon než klasická zastávka. Místo běžných laviček tu visí dřevěné opěrné skořepiny.
Až později jsem zjistila, že jde o prototyp zastávky navržené pro arktické podmínky. Veřejnost ho zná pod názvem „Station of Being“ („Stanice Bytí“). Stojí za ním mladý tým Rombout Frieling Lab a švédský výzkumný ústav Research Institutes of Sweden (RISE).
Zastávka využívá světlo a zvuk k upozornění na přijíždějící autobus. Člověk tak nemusí neustále sledovat silnici. Opěrné prvky se dají otáčet, poskytnou závětří i pocit soukromí. I krátké čekání na autobus se tak může proměnit v příjemný moment klidu.
Autobusové nádraží, které nepopírá čas
Hlavní autobusový uzel Umeå Vasaplan v centru města denně využívají stovky cestujících. Nástupiště zastřešuje sto šedesát metrů dlouhá konstrukce z dřevěných lepených nosníků, navržená studiem Wingårdhs a inženýry z WSP.
Více k tématu
Dřevo je ponecháno bez povrchové úpravy, a tak postupně šedne, hnědne nebo stárne podle toho, kam dopadá sníh a déšť, svítí světlo nebo vane vítr. Po sedmi letech je patrné, že největší zátěž dřevo snáší ve spodních částech – tam, kde na něj působí zemní vlhkost a odstřikující voda. Nikde ale nehnije, nerozpadá se, a i po letech působí důstojně. Materiál zkrátka reaguje na klima a nepopírá čas, který tudy plyne spolu s cestujícími.
Je zde dostatek místa k sezení, nechybí závětří, vyhřívané chodníky ani decentní osvětlení. I obyčejné čekání na autobus působí klidně a komfortně. „Líbí se mi, jak snadno lze do měkkého dřeva vyrýt třeba srdce,“ citují architekti dojmy cestujících – a že tu takových otisků po lidech najdete víc. Nic z toho ale neuráží ani nedehonestuje prostor. Naopak, tyto stopy každodennosti jen podtrhují, že nádraží žije spolu s místními.
Zimy ve švédském městě Umeå jsou dlouhé a mrazivé. Možná i proto mě překvapilo, kolik lidí tady jezdí na kole. Cyklistika je v Umeå plnohodnotným způsobem dopravy za jakéhokoliv počasí. Ti, co se ale rozhodnou jet autobusem nebo vlakem, musí často čekat – ne dlouho, ale i několik minut v mrazu, sněhu a tmě může být nepříjemných. Právě způsob, jakým jsou ve městě řešené nádraží, zastávky a přístřešky, tak hraje klíčovou roli v každodenním komfortu obyvatel. Počítají s lidskými potřebami, s přehledností i s tím, že čekání může být chvílí klidu.
