O. Ševčík | Architetura historie umění >7.díl<

Západní hnutí a koloniální expanzepřeměnilo uzavřený antický a středověký kulturněcivilizační okruh soustředěný kolem středomořského bazénu v oceánskou civilizaci. Těžiště vývoje se přeneslo ze středomořského světa (antické Řecko a jeho expozitury po celém Středomoří; Alexandrie, helénistické megapole; antický Řím a jeho imperiální expanze; epocha Janova a Benátek jako obchodních a vojenských velmocí Středomoří do nástupu turecké říše), střední Evropy a severních moří (německá říše, hansa) na atlantické pobřeží.Pouze Evropané zvládli stavbu skutečně velkých lodí schopných plavby na volném moři (galeony a karaky, viz obr.) a navigace pomocí postavení Slunce, hvězd a měření času.„Technologie plavby po širých mořích vytvořila asymetrii (mezi Evropany a neevropany), globální výhodu.“F. Brandel„Kdo ovládne moře, ovládne obchod, kdo ovládne světový obchod, disponuje bohatstvím světa, tudíž i světem samým.“Sir W. Raleigh – renesanční osobnost, mořeplavec a pirát, básník, vědec, dvořan i patron umění (současník Shakespeara, Bacona)Mapa světa z Ptolemaiovy Geografie, vydaná v latinském jazyce v Římě roku 1508, ukazovala povrch Země rozdělený pomocí rovnoběžek a poledníků a do tohoto systému byly zakresleny tehdy známé země. Uvedení povrchu Země a nebeských těles do matematických vztahů mělo nesmírný význam pro navigaci: ovládání astronomie a matematiky podmiňovalo mořeplavbu. K orientaci na moři sloužil kompas, přesýpací hodiny a mapa.Problém změny magnetického pole Země poznal až Kolumbus během objevné plavby. Kresba zachycuje plavbu rekonstruované lodi Golden Hind, na níž se plavil Francis Drake. (kresba O. Okamury) kresba na motiv koláže M. Ernsta (O. Okamura)Koloniální expanzní hnutí má počátky na konci středověku – rozšiřuje a navazuje na motivy křižáckých výprav (motiv – křesťanská víra a její šíření i motiv hospodářský) a stále více sleduje hospodářský zřetel – uvolnění obchodu z rukou Turků (zejm. poté, co Turci dobyli Levantu), dále se sledovalo ovládnutí výnosného afrického obchodu s otroky. Dobývání Nového světa připravuje moderní dobuEtnolog C. Lévi-Strauss hovoří o největším experimentálním faktu setkání člověka se sebou samým. V setkání evropské civilizace s předhistorickými, kulturněcivilizačními útvary Nového světa se odkrývá převaha evropského propojení moci a racionality. Právě ve španělském a portugalském dobývání Jižní a Střední Ameriky, v honbě za mocí a bohatstvím, se v radikálním propojení exaltované víry se starostí o vnější svět, o jeho ovládnutí, prosazuje dominance světské praxe nad starostí o duši.Neuvěřitelný úspěch nepočetných oddílů evropských dobyvatelů nad mnohonásobnou vojenskou přesilou a rychlé rozvrácení vysoce organizovaných kulturněcivilizačních útvarů Aztéků, Mayů i Inků jsou zpravidla vysvětlovány odkazy na počáteční víru, že příchozí jsou bohové (Cortésův oddíl vstoupil podle křesťanského kalendáře na pobřeží v pátek 22. dubna 1519, tedy podle kalendáře Aztéků v roce, měsíci a dokonce neuvěřitelnou náhodou i ve dnech, kdy se podle legendy měl navrátit bůh Quetzalcoatl a ujmout se vlády), převahou evropské výzbroje (palné zbraně, ocelové meče) a způsobem válčení (Aztékům šlo o počty zajatců, kteří pak mohli být obětováni, ne o počet zabitých nepřátel v boji), koňmi (ti byli s jezdcem považováni Indiány za jednu bytost, která se může rozdělit), bojovými psy, nemocemi (druhou fázi Cortésova tažení ovlivnila masová úmrtnost domorodců v důsledku zavlečených neštovic) a povahovými vlastnostmi Evropanů! Právě rozvinutá subjektivita Evropana je v konečné instanci rozhodujícím elementem, který vedl k tomu, že střetnutí s kulturněcivilizačními útvary amerického kontinentu vždy bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Rozhodovala nesmírná, takřka sebezničující aktivita (již sama výprava za moře znamenala prodat veškerý majetek, zadlužit se, riskovat mnohdy vše ve jménu nejistoty); – „honra y pro“ – čest a zisk, touha po bohatství, půdě, otrocích spolu s vírou v zázrak, živenou legendami, to vše překrylo rozsah nebezpečí (mnozí se vyloďují po strádání na moři jako lidské trosky; sám Cortés po návratu do Madridu vyvolává zděšení svým zbědovaným vzhledem). Znamenalo to zkrátka svobodně disponovat možnostmi, které si otevřel člověk-dobyvatel, který si svou činností sám dává hodnotu (včetně vzpoury proti nadřízené vrchnosti) na straně jedné a ochromení až kulturněcivilizační trauma – šok (následná neschopnost vyrovnat se s běžnými životními situacemi v novém kontextu, snížení porodnosti) spolu s násilným přesídlováním z předkolumbovských sídel do měst a vesnic, zajišťujících sociální a vojenskou kontrolu, vyřazením ze známých sociálních a ekonomických kontextů (rozsah centrální mocí garantovaných sociálních podpor a jistot v říši Inků vyvolával obdivný úžas předáků socialistických stran na počátku 20. stol.) na straně druhé. Dobývání Nového světa provází propadání do krutosti, uvolnění orgiastických potencionalit, zde nahlížíme kolonizaci v jejím krvavém, násilném panství jako „uváženou, zcela záměrnou, vědomou a racionální techniku vlády“ (M. Foucault).TenochtitlánHernando Cortés obléhal město 75 dní, z výstavného města nezbylo nic, chrámový areál poničili Španělé v prvních desítiletích 16. století. Dnes se na těchto místech nachází megapole – Mexiko (Národní palác byl postaven na místě, kde byly stavby, z nichž 5 miliónům poddaných vládl Montezuma).Zajdem a nebudeme,buďte však pevné mysli.Já Nesaval-kojotl jsem se tázal:což nežijeme zde skutečněa jenom takto?(srovnej: Motýl z obsidiánu.Parafráze aztécké lyriky.Shromáždil a přebásnil I. Slavík)Aztécká lyrika je individualizovaná, působí naléhavě osobně, ale není subjektivně diferencovaná. To, že její vyjadřovací materiál je ještě nadále kolektivním majetkem, ukazuje na mentální věk této předhistorické civilizace srovnatelný s archaickým Řeckem. Tato nerozvinutá, sebeomezující se subjektivita a individualita, podřízená zájmu pospolitosti centralizované říše, je v setkání s evropskou civilizací konfrontována s osvobozenou subjektivitou člověka renesance a baroka, člověka, jehož motivaci ovládá víra, touha po majetku, moci a slávě, po naplnění životních cílů v reálném čase, člověka, v jehož jednání se střídá sebezničující aktivita s depresí. Průběh i výsledek střetnutí dvou kultur a civilizací je znám.Evropané (i Severoameričané) dokázali ocenit přínos, to jest vytvořit si „smysl pro“ hodnoty a aspirace kultur Nového světa, se zpožděním staletí. A zájem dnes nadále roste – nedávné objevy (včetně již bezpečného čtení písma Mayů) toto zaujetí prohlubují. Nejen známé výsledky architektury (chrámy, pyramidy i pevnosti odolávající zemětřesením a skulptury Aztéků, Inků a Mayů; systémy silnic a visutých mostů Inků; aztécký Tenochtitlán byl pro drsné evropské dobyvatele nejkrásnější město na světě, kamenné Cuzco Inků, „města“ Mayů), ale neméně i výkonné a přitom ekologicky šetrné zemědělství v říši Inků, či jimi dosažený vysoký životní standard (i dosahovaná dlouhověkost) a rozsah státem garantovaných „sociálních jistot“ , včetně „statistického“ systému podrobné centrální evidence každé rodiny (umožněný takřka neomezenou výkonností kipu – složitého systému různobarevných šňůr a systému různých uzlíků; kipu jako absolutní spojení s odborně vyškoleným člověkem na jeho čtení – představuje svým způsobem „živý počítač“; právě dokonalost a výkonnost tohoto důmyslného zařízení zřejmě potlačila vývoj efektivních písemných záznamů!), výkony v astronomii a matematice (přesný kalendář Mayů, znalost a používání nuly v dvacítkové početní soustavě),stylové bohatství keramiky, jedinečné kombinace barev, ornamentů a bezpočet vzorů v peruánském textilu, stejně tak jako aztécké melodie oživlé v lidové hudbě dnešního Mexika, a nověji i rozšiřující se poznání svébytnosti a složitosti sociální skladby staroamerických společností či pohled do zániku „městských“ kultur Mayů, zrekonstruovaný po vyluštění zachovaných nápisů (uzbrojili se a uválčili se) – to vše je pro kulturu a civilizaci vzešlou z Evropy a mající za sebou zenit moderny pozoruhodně sdělné.S odkazem na Clauda Lévi-Strausse lze říci – lidstvo vkládá obrovské naděje do výzkumu vesmíru. Stejným právem lze vkládat naděje do modifikace našich vnitřních perspektiv, jejich obohacení a přetvoření, které jsou – jak říká Lévi-Strauss – „v jistém smyslu rovněž měsíční“. To, že paleontologie (ale nejen období s dinosaury), pak paleoantropologie, ale i objevy archeologie, dokáží – navzdory časové vzdálenosti a odtažitosti každodennímu obstarávání – upoutávat překvapivě širokou pozornost „neodborné“ veřejnosti, vzbuzuje naději. Aspoň v tom smyslu, že vedle jisté „agresivity“ všeho živého se i před lidmi v těchto oborech s překvapivou účinností odkrývá současně i jedinečnost a křehkost života i kulturněcivilizačních forem.závěr | 9. | 8. | 7. | 6. | 5. | 4. | 3. | 2. | 1.díl |mezititulky redakce