Urbanismus a jeho výuka - proměny Ústavu urbanismu FA ČVUT
Úvodní slovo vedoucího Ústavu urbanismu na Fakultě architektury ČVUT Jana Jehlíka pro lednové číslo časopisu Architekt.
EARCH.CZ , 12. 1. 2009
Urbanismus a sídlo
Urbanismus není pozitivistická věda / Urbanismus není objektivní disciplína / Urbanismus není technologie / Sídlo není systém / Sídlo není funkce / Sídlo nejsou data Urbanismus je tvorba (tvorba prostředí) / Urbanismus je architektura (architektura veřejného prostoru) / Urbanismus je nauka (nauka o vztazích hmoty a prostoru) Sídlo je shluk / Sídlo je věc, hmota, materiál / Sídlo je prostor jako konstelace objektů Urbanista je architekt, není plánovač ani sociolog ani demograf / Urbanismus je nauka všech architektů / Dobrý urbanista = dobrý architekt (a naopak) Architekt pracuje s hmotou, prostorem a ději (vytváří prostor pro děje) / Architekt neplánuje, ale projektuje, tzn. interpretuje a organizuje stavy a vztahy (pozoruje a tvoří s touhou – ambicí a nasloucháním – pokorou) / Architekt je tvůrce, skrze pomíjivé hledá věčné (smysl) (není ani komentátor, ani ideolog, je stále připraven aktivně reagovat na proměny) Základními funkcemi města nejsou „bydlení, práce, rekreace“, ale
- bezpečí (ochrana – soukromé – uzavřené)
- komunikace (sdílení – veřejné – otevřené)
- reprezentace (identifikace – symbolické – „všesměrné“) / Přičemž v každé kategorii jsou obsaženy i kategorie druhé a navíc: bezpečí tedy není dané „zabezpečením“, komunikace není „přenosem informací“, reprezentace není „marketingem“. Většina současných nauk o sídle vychází z představy o sídle jako o „uzlu“, jako o „východisku“. Hovoří přednostně o struktuře a o společenském pohybu, ne o architektuře. Prvotně však nejde o funkce ani o „toky“ ani o formu, ale o kvalitu prostředí. Domy jsou malá města, města jsou velké domy. Hledáme dobré prostředí (PROstředí – proSTŘEDek – střed) = prostor společného. Prostředí není věcí smyslů (natož jen zrakových vjemů), ale prožitků a proměn. Škola a výuka Dobrá škola (architektury a urbanismu) je nezbytně dobrým prostředím (a naopak, i inverzně) / Dobré prostředí je inspirativní a inspirující / Dobré prostředí jsou dobré „hmoty“, dobré prostory a dobré děje Ústav urbanismu výše uvedené dlouhodobě neobsahoval (při vší úctě ke zkušenostem a erudici vyučujících). Výuka urbanismu byla poplatná představám urbanisty jako svébytné profese odlišné od profese architekta „domů“. Pedagogové ústavu byli po desetiletí víceméně titíž, reprezentovali jen jeden (konzervativní) proud v urbanismu vzešlý z tradičního funkcionalistického územního plánování. A navíc když chce někdo učit tvorbu životního prostředí a realizuje to v prostředí nehodnotném, oslabuje tím nauku i sám sebe. Prvním krokem bylo vyjasnit předmět nauky – původní Ústav urbanismu byl (aktivitou vedení školy) rozdělen na ústavy dva: Ústav urbanismu („urban design“) a Ústav prostorového plánování („urban planning“). Druhým krokem byla struktura předmětů, která by odrážela postupný proces poznávání a „nezónovala“ výuku – původní předměty byly přeměněny na nové: 1/ Prostředí („co je to“) 2/ Vývoj („jak to vzniklo“) 3/ Teorie („proč se to děje“) 4/ Navrhování („co s tím“) 5/ Soubory („co se staví“) 6/ Tendence („kam to směřuje“) 7/ Procesy („jak se to realizuje“). Současně byl změněn učební plán – urbanismus se vyučuje již od 4. semestru tak, aby jeho základní znalost provázela studenta všemi ateliéry školy.
Třetím krokem byla obnova pedagogického sboru – byli angažováni respektované osobnosti české architektury a urbanismu: Michal Bartošek, Irena Fialová, Petr Hlaváček, Pavel Hnilička, Jiří Hrůza, Michal Kohout, Radek Kolařík, Ivan Plicka, Jiří Plos, Jan Sedlák a další. Čtvrtým krokem byla přeměna fyzického prostředí – v mezích daných současnou budovou fakulty jsou prováděny prostorové, materiálové a barevné úpravy patra tak, aby se toto místo konečně odpoutalo od chmurné atmosféry minulých desetiletí: 1/ propojení chodeb novou „klubovnou“ 2/ vymalování pozitivními barvami 3/ výměna podlahových krytin 4/ zaplnění stěn inspiračními nástěnkami 5/ vybavení ateliérů pro celodenní práci. Pátým krokem je postupné realizování nových způsobů výuky – výuky: 1/ otevřené 2/ soustředěné 3/ společné. Neposledním krokem byla též proměna výuky krajinářské a zahradní tvorby. Ta by měla spět k soudobému projevu „landscape architecture“ jako k formování prostředí v kontextu architektury jako celku. Krajinu lze v tomto kontextu vnímat jako „stavbu“, krajinářskou tvorbu jako opravdu architekturu. Novou koncepci výuky v tomto smyslu realizuje s úspěchem Radmila Fingerová s Janem Šteflíčkem. Na tyto tendence navazuje i plán výzkumu, realizovaný jak v doktorském studiu, tak ve výzkumné a rozvojové činnosti celého ústavu. Hlavními tématy jsou: 1/ úkoly současného urbanismu a současné krajinářské architektury 2/ typologie urbanistické a krajinářské tvorby 3/ vztah sociálního a urbánního prostředí 4/ bydlení v procesu ekonomických a společenských přeměn 5/ veřejný prostor ve vztahu k jeho reálnému užívání 6/ infrastruktura města 7/ udržitelné sídlo Aktuální témata: 1/ Stavební kameny sídel aneb z čeho stavíme dobrá sídla? 2/ Hustota aneb kde je střed a hranice? 3/ Polyfunkčnost aneb může být buchar v bytovém domě? 4/ Veřejný prostor aneb co umožňuje existenci společenství? 5/ Obytnost aneb může být každý kout města obytný? Nelze se „učit vědomostem“, ale tomu, jak k nim docházet. Přístupu, odkrývání a nalézání. I učitel má vědomostí jen nepatrný zlomek a z toho jen nepatrný zlomek je schopen přenést na studenta a z toho jen nepatrný zlomek je tento schopen vstřebat a dále uplatnit. Je třeba studovat (hledat a poznávat) v architektuře a urbanismu smysl sídel a kostru či osnovu držící sídla pohromadě a dávající jim řád. To ostatní je na osobním poznávání a nalézání.
Psáno pro Architekt 01 | 2009
