Japonsko v českých lázních aneb nešťastný Jan Letzel
Byl jsem se po letech podívat v Lázních Mšené nedaleko Litoměřic. Jde o miniaturní, ale dosti půvabné místo. Dominantní polohu v lázních zaujímá tzv. Dvorana - dřevěný pavilon s jídelnou a kavárnou, který navrhl žák prof. Kotěry (o němž jsem psal třeba zde) architekt Jan Letzel (1880-1925). Dvorana je nádhernou ukázkou secese z roku 1904-5. Vstup zdobí nika s freskou v orientálním stylu, na dřevěných pylonech jsou zase vyřezávané "dračí" hlavy. Nejzajímavější na tom je, že když Letzel pavilon navrhoval, nemohl tušit, že se za dva roky bude nacházet v Japonsku, kde dosáhne značných úspěchů jako projektant betonových staveb, jež přežijí všechna zemětřesení.
Zdeněk Lukeš , 29. 4. 2004
Doslova světovou slávu mu však kuriózně přinesla stavba, která se proslavila až po své fyzické smrti - kostra průmyslového muzea v Hirošimě, dnes památník atomové katastrofy ze srpna 1945. Toho se však Letzel už nedožil - zemřel v pražském kateřinském areálu, jak jsem o tom psal posledně, zcela zapomenut a daleko od své druhé vlasti, kterou tak miloval. O jeho osudech pojednává (dnes už bohužel rozebraná) kniha Olgy Struskové Dopisy z Japonska a trojice filmů - dvou dokumentů a jednoho hraného (Letzela v něm hrál Viktor Preiss), všechny v koprodukci ČT a japonské NHK. Potěšilo mne, že Lázně Mšené se postupně hezky opravují a vrací se jim vzhled z doby jejich největší slávy. Stojí tam ještě jeden Letzelův pavilon a možná bude obnoven i jeho altán na ostrůvku v parku s dřevěným můstkem. Příští rok uplyne 100 let od otevření Letzelovy dvorany. Chystají se menší oslavy této téměř jediné architektovy realizace u nás (podílel se však ještě na dekoraci hotelu Arcivévoda Štěpán /dnes Evropa/ na Václaváku v Praze). Zato v Japonsku toho postavil spoustu, pár věcí snad ještě zbylo. Rozloučím se citátem z roztomilého Letzelova dopisu z Japonska z roku 1907 svému učiteli Kotěrovi (dopisy jsem publikoval v Umění a řemeslech 4/1987). Popisuje Kotěrovi, kdo to jsou gejši: U nás se slovu "gejša" špatně rozumí, dělí se na tři třídy: první z nich jsou dívky se značným vzděláním (navštěvují konservatoř, kde vyučují se umění básnickému a hudebnímu) a ty žijí život docela počestný. Vidět tanec těchto gejš je jistě požitkem nádherným. Jste-li pozván svými žaponskými přáteli, zavedou vás do čajovny, ve které gejši nejsou, ty musí být pozvány ze svých domovů. Zřízenec čajovny obstará svěžení jich. Než přijdou, pije se žaponské saké a předkládají se vám různé žaponské pochoutky: celá hostina. Když se pak objeví ty droboučké hezké bytosti v báječně krásných hedvábných kimonech…" A dál už ne, ten příběh je natolik půvabný, že ho raději převyprávím na českém vysílání BBC, tam ho uslyšíte celý…Psáno pro Neviditelného psa
