Použití kamene při úpravách a tvorbě veřejných prostranství

Bohužel, mnohdy je toto prostranství lépe a kvalitněji řešeno než veřejná prostranství ve městech a vesnicích, což je jistě spojeno se zkušenostmi a finančními možnostmi investorů s tím, že vynaložené prostředky mají vyčíslitelnou a velmi rychlou návratnost.Právě k výraznému zlepšení úrovně veřejných prostranství chceme svou prací, zkušenostmi a v neposlední řadě i podporou akcí jako je soutěžní přehlídka CITY POINT přispět. Jelikož naší odborností i zálibou je práce s PŘÍRODNÍM KAMENEM, budeme se v tomto článku věnovat využití kamene jako nenahraditelného materiálu při úpravách a tvorbě veřejných prostranství a jejich součástí.Něco z historie:Již před vlastním budováním veřejných prostranství či komunikací, řešili uživatelé a investoři způsob, jakým zamýšlené plochy zpevnit tak aby co nejlépe odpovídaly plánovanému účelu. Po celá staletí se tedy člověk snažil vyřešit pochůznost a pojízdnost jím používaných komunikací a to co nejjednodušeji a nejlevněji. Až následně byly prostory obohacovány o další prvky – patníky, zábrany vjezdu, lavičky, prodejní pulty a stánky…Ještě dříve než zpevněné plochy však vznikaly vodní prvky – kašny a studny, které bývaly díky svému významu centrálním bodem prostranství.V historii zpevněných ploch je možno sledovat, stejně jako v jiných oborech lidské činnosti, vývoj ve zvyklostech a možnostech používání materiálů, způsobu opracování i pokládky krytů těchto ploch.Pro zpevnění komunikací se používaly různé materiály, např. štěrky, písky, dřevo nebo kámen. Ve většině případů o jejich použití rozhodla dostupnost zdroje a cena tohoto materiálu.Velmi často se používalo mlatových či tzv. zakalených komunikací. Tyto se skládaly dle užití a potřeby únosnosti z různých materiálů, štěrků, písků, vápna a v kombinaci se štětovými podklady tvořily značné procento komunikací.Všude tam, kde docházelo k velkému přesunu lidí, zboží, dobytka a vojsk, bylo nutné budovat trvanlivější povrchy dlážděné. Pro tyto účely se používaly nejčastěji dva materiály – kámen a dřevo. Dřevo je bohužel i dnes velmi málo používaným materiálem, o jeho neúčasti v rozsáhlých plochách rozhodla cena tohoto pro chůzi velmi příjemného, pružného materiálu. Dřevo se užívalo na dlažby vnitřků budov, stájí, průjezdů a městských ulic, tam kde bylo třeba mírnit hluk pouliční dopravy. Používalo se ve formě špalíků dlouhých 12 až 20 cm, širokých 8 cm a 12 až 15 cm vysokých. Hrany horní plochy bývaly mírně okoseny. Kladly se na pevný podklad vlákny svisle. Užívalo se na ně zdravého, vyschlého dřeva dubového, bukového, modřínového, jedlového a borového. Bukové, jedlové a borové špalíčky se před použitím napouštěly (impregnovaly) kreosotem nebo chloridem zinečnatým, aby lépe vzdorovaly vlhku a hnilobě. Trvanlivější byly ovšem špalíky z cizích dřev, např. amerických, australských nebo švédských.Dalším okrajově používaným povrchem městských komunikací byl povrch cihelný. Cihel kladených na plocho nebo tzv. naostro to je nastojato, se používalo někdy k dláždění chodeb, vjezdů, dvorů i chodníků. Pro dlažbu vozovek se užívalo tvrdých „zvonivek“ tzv. klinkerů ražených z plavené hlíny, pálených až do zasklovatění a velmi zvolna vychladlých. Mezi tyto povrchy bychom mohly zařadit i dlaždice šamotové, struskové.Nástupem nových technologií a při stále rostoucích požadavcích na uživatelský komfort a zvyšující se množství zpevněných ploch, nacházely uplatnění a rozvoje další obory a materiály, především beton a živičné směsi.V posledních několika letech je patrný také u nás opětovný nárůst podílu kamenných prvků pro kryty vozovek a chodníků v centrech měst a to jak historických, tak nově budovaných.O kamenných dlažbách:V minulosti – ve starověku a středověku byly budovány především štětové a valounové povrchy komunikací a v menší míře, hlavně u výstavnějších budov, dlažby deskové nebo lavicové. Deskové, mnohdy velmi jemně ručně opracované dlažby byly výsadou movitějších lidí. Tyto kryty díky své velmi dobré pochůznosti tvořily vnitřky budov, nádvoří hradů a zámků a chodníky nejhonosnějších částí měst a zvláště jejich podloubí. Materiál pro tyto dlažby byl většinou místního původu a vyhledával se takový, který má deskovitou či lavicovitou odlučnost, pro jeho snadnější opracování. Přednost též dostávaly lépe opracovatelné měkčí materiály, jako je pískovec a opuka. Tyto horniny měly však nesrovnatelně nižší životnost oproti například žulovým či čedičovým deskám, které jsou zase na výrobu značně pracnější. Tyto dlažby byly pokládány do malt, písku, ale mnohdy i přímo do nebo na zeminu.Krásné kamenné deskové cesty si nemohl dovolit každý a pro většinu cest plně vyhovovaly valounové štětové dlažby. Dláždění či štětování cest se provádělo všude tam, kde byl dostatek finančních prostředků a pracovních sil, kde probíhaly velké přesuny zboží, vozů, dobytka a hlavně lidí, kteří se již nechtěli brodit bahnem či procházet mračny prachu.Práci cestářů a dlaždičů prováděly celé rodiny a to jak muži, ženy, tak i děti. Pro tyto komunikace se užívalo materiálů z blízkých lokalit a z těchto důvodů je nyní jen těžko nahrazujeme při rekonstrukcích historických dlažeb starými materiály z jiných oblastí. Dlažebními materiály byly valouny z řek, kámen z polí, nebo odpadní kámen z lomů, či přímo účelově vyráběný. V pozdějších dobách se začala vyrábět dlažba již rozměrová tzv. kočičí hlavy, nebo nazývaná dle místa určení např. Pražská či Vídeňská. Pro tyto dlažby se podle bohatosti měst využívalo i značně vzdálených lomů, měly své barvy a své rozměry.Největší rozvoj budování dlážděných komunikací nastal koncem 19. a začátkem 20. století s příchodem automobilismu, rozvojem železnic, ale i díky válečným obdobím, kde rychlost přesunů vojsk po kvalitních cestách zaručovala mnohdy úspěch vojenské operace. Díky rozvoji železnice, která zajišťovala levnou dopravu dlažeb a kameniva z míst kvalitních, převážně žulových ložisek se můžeme setkat například se Skutečskou žulou nejen v Praze, ale i ve Vídni a Lvově. Pro železniční náspy a podklady dlažeb byl využíván odpad od výroby dlažebních kostek.Různí spotřebitelé, města, okresy, země, požadovali dlažební materiál rozličných rozměrů a nestejně přesně opracovaný, což činilo kamenickým podnikům nemalé potíže. V roce 1931 vypracovaly zúčastněné úřady a odborníci kameničtí a dlaždičtí, za vedení Československé normalizační společnosti jednotnou normu, označenou jako ČSN – 2002 Dlažební kámen“. Tato norma stanovuje jednotně název, tvar, rozměry a způsob opracování dlažebních kostek, obrub uličních opor (obrub silničních) a silničních patníků. Většina podniků vyrábějících dlažební materiál již dnes pracuje podle stanovených směrnic, a také většina spotřebitelů požaduje při zadání dodávek kámen i obruby zpracované podle normy.V tomto období se dostáváme k podobě dlažeb tak, jak je převážně známe dnes. Svou normu a parametry dostává i kámen štětový o němž se v technické příručce ing. J. Lercha nazvané „Dlažby a jiné úpravy povrchů uličních a silničních“ z r.1936 píše toto: „Na stavbu štětových vozovek silničních i uličních užívá se základní vrstvy štětu, kamenné vrstvy 20 až 30 cm vysoké. Upotřebí se ponejvíce místní kámen z nejbližších lomů, který však musí býti lámaný ze zdravé skály, nikoliv sbíraný s povrchu, navětralý. Rozbíjí se na kusy přibližně jehlancovitého tvaru 10 až 15 cm široké, 20 až 30 cm dlouhé a téže výšky, jakou má míti štětová vrstva, nikdy však neužijeme kamenů velikých a plochých nebo příliš dlouhých a úzkých placek. Je třeba, aby štětový kámen nebyl nasáklivý a dobře vzdoroval mrazu i vodě. Většina našich hornin se pro štětovou vrstvu dobře hodí. Štětový kámen se na staveništi vyrovnává do hranolovitých figur, v nichž se přejímá a účtuje podle obsahu na krychlové metry, nebo se kupuje na povozy a auta.“Jak vidíme, tak již v tomto období pro většinu dlažeb nelze použít atypických materiálů a od tohoto mezníku se nám dlažby lépe nahrazují současnými výrobky. Štěty nebo tzv.„sekerami“ nahrazujeme a napodobujeme historické štětové rigolové a valounové dlažby všude tam, kde není možno získat původní, věky opracovaný materiál.Pro náhrady těchto dlažeb lze kombinovat a přebírat odseky a polokostky z různých lomů a kombinovat jejich velkosti, tvary a barvy. Tyto odseky pokládáme podobně jako kvalitní materiály, např. drobné kostky, ale nejčastěji jsou uloženy na divoko tzv. „do pytle“ nebo do řádků.Takto nově rekonstruované dlažby najdeme např. v Kutné Hoře, Litomyšli, Berouně, Moravské Třebové, Boskovicích či Náměšti nad Oslavou. Divoká nebo polokostková dlažba je při dodržení správné technologie osazení velmi únosná pro zatížení, komfort chůze však není ideální. Dnes se tato dlažba (dříve z nejrůznějších hornin, nyní převážně ze žul) používá pouze ojediněle, převážně v případě požadavků památkové péče a tam, kde má takováto dlažba historické opodstatnění. Uživatelský komfort neodpovídá dnešním požadavkům na dlážděné plochy, byť pohledově působí velmi příjemně a efektně. Tento druh dlažby je také poměrně náročný na řemeslné provedení pokládky.Protikladem předchozí varianty dlažby je povrch komunikací z kamenných desek. V minulosti, jak jsme se zmínili na začátku, to byly ručně lámané a velmi dobře opracované desky z různých druhů kamenů. Jsou to „tvrdé“ (např. žula) i „měkké“ kameny (např. pískovce a opuky). Tyto se užívají hlavně v historických částech měst a tam, kde je provoz přiměřený jejich vlastnostem a životnosti. V součastné době zaznamenáváme velký vzestup užití řezaných tvrdých surovin, hlavně žul v široké paletě barev. Tyto dlažby poskytují svým uživatelům (převážně chodcům) nejvyšší možný komfort, snadnou údržbu, jsou ovšem variantou cenově náročnější. Povrch je nejčastěji upraven tryskáním, u některých druhů se více užívá povrch opalovaný, u nějž nejvíce vynikne barva materiálu. Jako historizující prvek bývá na řezaných dlažbách použita prýskaná (ručně upravená) nebo lámaná hrana – dlažební deska pak působí jako po staletí používaná dlažba. Tento prvek je použit ve značném rozsahu v celém historickém jádru Bratislavy, Masarykově ulici v Brně nebo Židovských uličkách v Prostějově. Podle míry dopravního zatížení je pak dále volena síla kamenných dlažeb v kombinaci s typem ložné vrstvy. Ta určuje také míru opětovného použití. V oblasti barevných kamenných řezaných desek a bloků panuje v současné době velký obchodní ruch. Takže není problém u nás zakoupit kamenné desky ze Švédka, Brazílie, Austrálie či Indie a Číny. Ne vždy však jsou tyto materiály kvalitativně srovna-telné s tuzemskými materiály. Na dovozové suroviny mají velmi často špatný vliv naše klimatické podmínky. Za jejich nedostatek považujeme také fakt, že nemají „vztah k místu“, to platí hlavně v místech s výraznou kamenickou historií, či historií místa vůbec. Na druhou stranu lze pochopit potřebu a touhu po ozvláštnění daného prostranství něčím, co je (alespoň u nás) zcela jedinečné. Samostatnou a největší skupinu dlažeb tvoří štípané materiály. Dobře pochůzné, avšak méně únosné jsou mozaikové dlažby z kostek 4 – 6 cm délky ve hraně. Pro výrobu prvků mozaikové dlažby byly dříve používány nejvíce vápence z okolí Prahy, jako štípané mozaikové kostky odstínů od bílé, přes šedou až po hojně používanou růžovou ze Slivenského mramoru. Kombinací barevných odstínů byly vytvářeny různé vzory, mnohdy typické třeba jen pro jeden obytný blok nebo ulici.Dnes se opět, především do Prahy tento druh dlažby vrací, byť ve velmi zjedno-dušené podobě, nejčastěji v kombinaci barvy šedé a bílé. Obvodové hrany jedno-tlivých prvků jsou řezané, pouze lícová a rubová strana je štípaná, což značně omezuje (či znemožňuje) použitelnost těchto prvků v jiných než přísně geometrických vzorech.Klasická mozaiková dlažba ze štípané kostky (mramor,vápenec,čedič) se provádí málo, nejvíce ve starých částech některých měst. V poměrně značném rozsahu byla v nedávné době provedena například v Jičíně. Jinde na území ČR není tento druh dláždění typickým. Za zajímavé, z realizací v poslední době, lze považovat například použití těchto dlažeb (ovšem s řezanými hranami) na náměstí v Hradci Králové, kde je použito kombinace tmavě šedé a bílé, jakoby chaoticky dlážděné mozaikové mramorové dlažby. V současnosti se nejvíce mozaikové dlažby vyrábějí ze žul různých barev. Skladba dlažebních prvků se nejčastěji užívá kroužková, která je nejpevnější. Více barev dlažebních kostek je používáno pro řádkové či vějířové dlažby. Tyto jsou velmi úspěšně provedeny v Chrudimi, Chomutově, Lanškrouně, Heřmanově Městci, Moravské či České Třebové.Nejrozsáhlejší dlážděné plochy jsou v naší republice provedeny z drobné štípané kostky velikosti 8 – 12 cm. Pro tento druh dlažeb je používán čedič, droba, porfyr, pískovec, u nás opět nejvíce různé žuly. Kostky jsou pouze štípané, dále ručně neopracované, kladou se převážně do kroužkové skladby, ale lze je klást do řádků, vějířů či diagonálně.Velmi majestátně působí dlažba velká a to pravá či nepravá lišící se tím, že pravá je krychlová a nepravá má tvar hranolu mírně podsekaného, rozměry jsou od 15 do cca 25 cm. V současnosti se pro tyto kostky užívá jen žula. V minulosti se velká dlažba vyráběla a opracovávala pouze ručně, nyní je pro její výrobu často použito silných hydraulických štípaček. Tato dlažba se klade pouze do řádků jak kolmých na osu vozovky tak úhlopříčně.Ke kamenným dlažbám jsou dodávány jejich nenahraditelné součásti, jakými jsou různé obrubníky či krajníky pro jejich dokončení, schodišťové stupně, patníky, pítka či kašny a celá řada dalších prvků ať již užitných nebo pouze dekorativních. Pro výrobu obrubníků a krajníků se používají především tvrdé horniny, pro mobiliář lze použít i měkké materiály(např. pískovce, vápence, travertiny…). Tyto doplňky jsou většinou jakýmsi „ bonbonkem“ na dortu. V tomto případě na dlažbách.Mobiliář a další doplňky z kamene:Jakákoliv veřejná prostranství bez vybavení alespoň základními prvky mobiliáře jsou již dnes nepředstavitelná. Někde ještě sice je problémem jen tak si posedět a odpočinout nebo zbavit se odpadků, ale většinou z důvodu nedostatečného počtu prvků mobiliáře, než z důvodu jejich úplné absence. Období, kdy shromažďování lidí nebylo ani módní ani žádoucí je jistě pryč a tak otázky vytváření prostor pro lidi je velmi aktuální. A patrná je i radikální změna přístupu ke koncepci a „používání“ prostranství. Zatímco v nedávné minulosti byly zelené a vodní plochy před kontaktem lidí a zvířat přísně střeženy, dnes se jim naopak nabízí a uchází se o jejich přízeň. Vodní prvky se stávají lákadlem ke hrám dětí i dospělých. Vznikají fontány, budované v úrovni dlažeb, ze kterých tryská voda. Proudy vody mění svou intenzitu, při večerním osvětlení i barvu a stávají se pro někoho pouhým představením, pro jiného důvodem „vstoupit“ a hrát. Většina vodních prvků, ať již jsou to fontány, pítka či prameníky, jsou vyráběny z nejrůznějších druhů kamene v kombinaci mnohých povrchových úprav. Z těch lze nabídnout nejjednodušší povrch vytvořený lámáním nebo více opracovaný štokováním, tryskáním,opalováním, různým stupněm broušení a leštění, rýhováním apod. Zelené plochy již nebývají ohrazeny pestrobarevně natřenými trubkami s řetízky a nabízejí svůj povrch ke vstupu, sezení… Ukázněnost uživatelů takovýchto míst je však již věcí jich samotných a na nich záleží, jak dlouho a kvalitně budou sloužit. Možnost posadit se na lavičku, odpočinout při procházce nebo čekat na přátele, se stává standardem nabídky veřejných prostranství. Mnohdy si ani neuvědomíme, jak odpočívadlo vypadá a z čeho je vyrobeno. Důležitá je funkčnost a pocit pohody, který kvalitní sezení spolu s působením okolí vytváří. Pro poskytovatele této pohody je důležitá také odolnost vůči poškození či odcizení, snadná údržba a právě i vytvoření pocitu uživatele, že daná věc na místo patří a sluší mu. V takovém případě se lidé na místo rádi vracejí a snad si i „služby místa“ váží. Pro výrobu posezení je možno použít mnoha materiálů jako např.litiny, oceli, dřeva, betonu, kamene, plastu a řady dalších materiálů nebo jejich vzájemnou kombinaci. Samotný kámen je používán tam, kde je ho dostatek a v místech s odpovídajícími klimatickými podmínkami – sezení na chladném sedáku, byť z velmi dekorativního kamene není samozřejmě optimální. Na druhou stranu naplňuje kámen kriteria tvárnosti hmoty, stability a odolnosti vůči vnějším vlivům, do určité míry také záměrné devastaci.U nás je nejčastěji využívána kombinace kamenných základních (nosných) částí, s pohledově i hapticky příjemným dřevem. Opracování a druh zvoleného kamene spolu s designem hotového výrobku, umožňuje pro každé město vytvořit zcela jedinečnou řadu prvků mobiliáře, právě typického pouze pro ně. Totéž platí samozřejmě pro další prvky, jako jsou například odpadkové koše. Zde je třeba klást značný důraz také na funkčnost (vysypání při odvozu odpadků, oddělení odpadu od doutnajících nedopalků apod.). Pozornost zaslouží také ztvárnění zábran vjezdu, vyznačení oddělení parkovacích stání (včetně vyhrazených), stojanů pro jízdní kola, květníků, pergol… Je zde zkrátka celá řada námětů pro návrhy a realizace prvků krásného a funkčního mobiliáře, které volají po zpracování a realizaci . Často říkáme, že kámen je věčný, dýchá, nehoří a je prostý veškerých pachů. Nejen, že má výše uvedené kvality, ale především k našemu prostředí neodlučně patří. Na některých místech si snad ani nelze představit jiný materiál, který jim dodá potřebnou míru důstojnosti. Mezi další vlastnosti kamenných prvků, především dlažeb, patří schopnost ve dne absorbovat okolní teplo a tudíž ochlazovat, večer pak toto teplo vyzařovat do okolí. Velice příjemnou vlastností je také propustnost vody a nasákavost a opětné vypařování vody do okolí což každý ocení hlavně v horkých letních dnech. Kámen je jeden z nejstarších stavebních materiálů jehož krásu, důstojnost a životnost nic nenahradíautor: Ing. Petr Ištvánekwww.grano.cz