Centrum města - oživení zámeckého areálu

Čtvrtek, 13. Leden 2011 - 1:00
| Napsal:

Úloha revitalizace centra malého města v rozsahu prostorů Zámeckého náměstí, přilehlého parku s amfiteátrem a tří objektů spadá měřítkem do tzv. malého urbanismu. Naším úkolem bylo do stávající beztvaré směsi ploch, objektů a náznaků komunikací definovat prostory zadané investorem a zbývající místa za hranicí území zaplnit výhledovými funkcemi a náměty na využití.

Fotoalbum: 
Katalogový list: 
Autor Michal Sborwitz, Marie Sborwitzová, Karel Prášil
Ateliér Sborwitz Architekti
Světadíl Evropa
Země Česká republika
Město Velká Bystřice
Datum projektu 2008
Datum realizace 2010

Popis návrhu, prostorů a objektů Zámecké náměstí

Ideou návrhu je definování přesné hranice náměstí a parku a tím základních rozměrů prostoru a lokace dalších funkcí. Hranicí byla zvolena forma zdi jako historický fenomén ohraničení zahrad a veřejných prostorů. Zeď je pokračováním nenápadné zadní stěny domku, výšky 3.5 metru a půdorysného tvaru Z. Prostor je tedy pevně ohraničen ze západu a jihu, východní strana je otevřena komunikaci. Severní část prostoru ohraničuje hmota zámku se vstupem do malého nádvoří. Západní strana tvoří zeď s bránou do parku a k amfiteátru. Jižní strana – linie hranice je stanovena štítem budovy pošty a spolu s budoucí dostavbou kulturního domu a zdí změkčenou pergolou tvoří zárodek subprostoru materiálově a výškově odlišeného od náměstí, který bude sloužit vstupním a společenským účelům. Z parkové strany je do tohoto půdorysu vložené dětské hřiště. Toto řešení předurčuje zároveň hranici dostavby městského pozemku. Východní strana náměstí je otevřena ke komunikaci. Hranici klidové zóny tvoří patníky. Plocha mezi patníky a stromořadím je členěna stupňovitým břehem náhonu. Toto místo je zároveň rozcestím cyklostezky od Bystřičky.

Architektonické řešení

Vymezený prostor náměstí 40 m x 45 m je rozdělen čtvercovým rastrem cca 6 m x 6 m ze žulových pásků vyplněných žulovými kostkami 10 cm x 10 cm. Pásky i kostky jsou z lipnické žluté žuly kladené do oblouků. Zahloubený stupňovitý břeh náhonu je zadlážděn břidlicovými deskami. Všechny kamenné doplňky – patníky, obrubníky, krajníky a sokly jsou z lipnické žluté žuly. Hraniční zeď jižní a západní strany je omítaná s nátěrem okrové barvy a s korunou z plných cihel. V průsečíku osy vstupu do zámku a kulturního domu a osy brány k amfiteátru je navržena kašna z pískovce stíněná čtyřmi stromy. Barokní sousoší je umístěno v sousedství velkého stromu s klidným pozadím zdi. Čtyři stožáry o výšce cca 12 m osvětlují celou plochu náměstí. Stožáry a všechny prvky drobné architektury jsou povrchově upraveny černou kovářskou barvou.

Revitalizace parku

Revitalizace parku se skládá z návrhu nového skeletu pěších cest a ploch s vazbami na amfiteátr, vstupy z náměstí a okolních komunikací. Součástí nových komunikací jsou tři lávky přes náhon. Cesty jsou navrženy ze žulových odseků a mozaiky z lipnické žuly žlutošedé a z mlatových povrchů. Návrh vegetačních prvků zhotovila a realizovala firma Zahrada Olomouc.

Amfiteátr

Amfiteátr je umístěn v terénní muldě ve východní části parku. V přímé návaznosti na náměstí. Kapacita je 600 diváků. Zázemí pro účinkující a diváky je umístěno ve dvou domcích severně od jeviště. Pro hlediště byl upraven terénní reliéf, jehož povrch je zatravněn. Základní půdorysný tvar je přizpůsoben ploše parku a požadavku minimálního úbytku vzrostlé zeleně. Křivky hlediště plynule navazují na okolní terén a respektují přírodní charakter okolí.

Architektonické a materiálové řešení

Hlavní ideou je otevřená přírodní aréna půdorysného tvaru kruhové výseče zapuštěná do umělé terénní vlny. Vnitřek arény je stupňovitě uspořádán devíti řadami ve třech segmentech. Přístupy diváků jsou dvojím schodištěm. Hlavním od náměstí a podružným z parku na ochoz, ze kterého vedou stupňovité uličky k jednotlivým řadám. Přístup diváků je možný i ze dna arény. Amfiteátr je navržen z přírodních materiálů. Valy jsou zatravněny a ohraničeny žulovými krajníky a stupni. Kruhové dno arény je zpevněno žulovými odseky tak, aby pohledově a provozně splynulo s pěšími cestami a přírodním okolím a bylo univerzálně použitelné pro mobilní jeviště. Hlediště spolu s přístupovými uličkami je navrženo z dubových fošen a hranolů, uložených na podkladové betonové stupně. Dubové trámky laviček a stupňů jsou řezány do oblouků a svorníkované. Lavičky jsou podezděny přizdívkou ze žulových plátků lipnické žluté žuly. Osvětlení a ozvučení hlediště a jeviště je ze dvou ocelových stožárů výšky cca. 9 m.

Objekty západního křídla zámku

Nenápadný a architektonicky nevýrazný soubor tří staveb jsme se návrhem rekonstrukce snažili zhodnotit, ale přitom zachovat odlišnosti každé z nich. Všechny tři stavby jsou zachovány v obrysu a hmotě, ale v různém stupni poničení, ze kterého jsme vybrali charakteristické rysy výrazu. Objekt A – infocentrum má obnovené některé prvky empírového průčelí – římsu a typ oken. Objekt B – zázemí účinkujících je z lehce pokleslé formy přestaveb první republiky a 50. let s klasicistním zaklenutým přízemím pouze vnitřně přestavěn. Objekt C slouží jako zázemí diváků a má charakteristické rysy hospodářského stavení konce devatenáctého století s cihlovými záklenky otvorů a klenbami do traverz, pouze doplněn a dispozičně upraven. Tyto objekty jsou navzájem propojeny proskleným krčkem, dvorečkem a zdmi. A jsou součástí revitalizované části centra, na které provozně a výrazově navazují. Tvoří servisní zázemí pro návštěvníky a účinkující folklorních festivalů a infocentrum s národopisnou expozicí a malou galerií.

„Avantgardní je dnes zůstat normální.“

                                          Mirko Baum

V jedné červencové Orientaci, tedy kritické příloze sobotních Lidových novin, otiskla redakce z pera politologa Zdeňka Sudy recenzi knihy Ill Fares the Land, posledního díla nedávno zesnulého britského historika Tony Judta, podle nějž náš dnešní život „charakterizuje rostoucí nerovnost skoro v každém ohledu“. Tuto nerovnost nejvýstižněji „ilustruje křiklavý rozdíl mezi osobním přepychem na jedné straně a zanedbaností veřejného sektoru na druhé“. Podle pisatele se v tom „odráží současný stupeň úpadku smyslu pro potřeby a zájmy celku a podrytou společenskou soudržnost a solidaritu“.2 Přidáme-li k tomu ještě například permanentně upadající smysl pro elementární vkus, nemůžeme se potom divit, že úprav veřejného prostoru, které by jej obohacovaly či jakkoliv jinak zušlechťovaly, je v našich městech stále ještě poskrovnu. Jistě, ve velkých městech tu
a tam přeci jenom nějaký ten příklad dobře upraveného veřejného prostoru najdeme. Avšak při jeho hledání v intravilánech malých měst a obcí se můžeme lehce ocitnout v úzkých. Zřejmě proto, že radnice těchto sídel hospodaří s malými rozpočty, jejich starostové, vesměs nezávislí kandidáti, musí řešit jiné naléhavé problémy a nemají jako jejich straničtí kolegové z velkých měst zapotřebí sbírat pomocí nevhodně upravených a narychlo spíchnutých úprav veřejných prostranství před nadcházejícím volebním kláním cenné politické body. Ale abychom nepodlehli jisté dávce kulturního zoufalství, představme si jeden z mála vynikajících příkladů, kterým by se mohlo honosit leckteré velké město.

Velká Bystřice, třítisícové město jen na dohled vzdálené od Olomouce a její barokní dominanty – poutního kostela na Svatém Kopečku – byla donedávna obyčejnou obcí, kterých na území naší republiky najdeme tisíce. Na rozdíl od nich toto přirozené centrum mikroregionu Bystřička žije bohatým kulturním a společenským životem. Ten se v podobě mnoha festivalů již tradičně odehrává v prostoru mezi někdejším parkem metropolitní kapituly a zámkem, který na přelomu 80. a 90. let
minulého století velkobystřičtí rekonstruovali. Protože se však toto prostranství již nacházelo v neudržitelném stavu, rozhodlo se jej vedení města před dvěma roky revitalizovat. Vypracováním projektu byl na doporučení ředitele olomouckého Muzea umění Pavla Zatloukala pověřen pražský architekt Michal Sborwitz, který koncem 90. let skvěle rekonstruoval budovu Muzea umění.

Michal Sborwitz patří k nemnoha českým architektům, kteří si dokázali vytvořit vlastní, natolik charakteristický rukopis, že jej dokážeme spolehlivě identifikovat již při letmém pohledu. Platí to obzvlášť v případě jeho citlivých rekonstrukcí starých budov, kterým dokáže propůjčit hodnoty, na něž současná architektonická tvorba příliš nehledí – krásu
a půvab. Architekt Sborwitz zkrátka dokáže proměnit jakoukoliv starou a tuctovou stavbu ve vizuálně podmanivé a dobře fungující, ušlechtile prosté dílo. Jeho architektura prakticky nepodléhá času a už vůbec ne módním trendům, neboť pracuje s osvědčenými postupy i tradičními materiály. A to jsou hodnoty, kterých bychom si obzvlášť dnes měli cenit, a jsem rád, že si jich ve Velké Bystřici považují. Není divu, vždyť proměna tamního Zámeckého náměstí je vskutku v nejlepším smyslu slova šokující. Každý, kdo tento neutěšený, chaosem a značnou dávkou normalizačního zmaru ovládaný prostor znal, se po právu mohl ptát, zda se s ním dá vůbec ještě něco udělat? A přitom stačilo málo. Náměstí vrátit řád, rekonstruovat přilehlé budovy a park jednoduše protknout sítí pískem sypaných cest s několika půvabnými dřevěnými mostky.

K pevnému vymezení náměstí, do jehož středu architekt situoval fontánu se čtveřicí stromů, mu posloužily prosté omítané zdi, zčásti opatřené stylizovanou betonovou arkaturou, připravenou na atak popínavé či pnoucí se zeleně. Nově vztyčená zeď s dvojicí průchodů přitom jen neohraničuje prostor Zámeckého náměstí opatřeného novou dlažbou z tradičních žulových kostek, nýbrž jej i odděluje od parku, na jehož začátku byl vybudován amfiteátr. Dvojici průchodů proto můžeme považovat za symbolickou vstupní bránu do velkobystřické letní scény, provedené ze dřeva a kamene. Zázemí pro účinkující, sociální zařízení a pohostinské pokoje architekt vložil do prvního z dvojice rekonstruovaných objektů. Naši pozornost by měl zaujmout zvláště ten druhý, neboť právě on nese Sborwitzův typický rukopis a zároveň představuje typ citlivé rekonstrukce, za kterou autor získal jako jeden z prvních cenu, kterou kvalitním novým stavbám realizovaným
v historickém prostředí každoročně uděluje Klub za starou Prahu. Objekt charakterizuje, obdobně jako oceňovanou rekonstrukci a dostavbu zámku v Komořanech, řada identických prvků, bez nichž bychom si Sborwitzův rukopis mohli jen stěží představit. Náleží mezi ně prosté bílé omítky, dvoukřídlá, vně se otevírající okna zasazená v líci fasády, tmavé střešní krytiny a samozřejmě dřevěný arkýř – architektova signatura. Uvnitř budovy, kde najde útočiště informační centrum a galerie, pak nechybí ani autorovy oblíbené ocelové, v tomto případě ovšem černé konstrukce vyplněné dřevem.

Sborwitzova revitalizace Zámeckého náměstí a parku na mě udělala svou jednoduchostí veliký dojem a jako Olomoučan ji Velkobystřickým obzvláště závidím. V Olomouci se totiž o podobně kvalitní úpravy veřejného prostoru v posledních letech neustále připravujeme. Promarnili jsme tu příležitost rekonstrukce přednádražního prostoru a tzv. Rudolfovu alej jsme revitalizovali přesně v duchu normalizace. Celá alej byla zplanýrována (k zemi padlo více než devadesát zdravých kaštanů ze sta) a někdejší tolik oblíbené korzo uvnitř parku bylo jako v sedmdesátých letech vyasfaltováno.

Michal Sborwitz, Marie Sborwitzová, Karel Prášil, Pavel Klásek