Architekti CZ: Výuka - 8. díl - Fiala

Středa, 18. Listopad 2015 - 0:00
| Napsal:

Stanislav Fiala patří - podobně jako Josef Pleskot - k architektům, pro které je jejich práce na prvním místě a o tom, zda by měli učit, příliš neuvažují.

Architekti CZ: Výuka - Stanislav Fiala

Chtěl byste vyučovat architekturu?

Ne.

Máte alespoň názor, jak by se měla vyučovat? Jakou roli v životě architekta hraje školské vzdělání?

Opět je to individuální. Každý to má trochu jinak. Někdo to v sobě nese už odmalička a vykrystalizuje to v něm praxí a někdo to v sobě potřebuje vzbudit. To už ty dnešní školy umějí. Z toho, co kolem sebe pozoruji, se mi zdá, že příležitosti pro mladé jsou v oblasti studia výborné. Čím dál víc vidím, že jsou na školách lidé, kterým o něco jde. Mnoho dobrých architektů dnes chce učit a učí. A to je určitě moc dobře.

Proč tedy nechcete učit vy?

Jsem člověkem praxe. Je mi vlastní zemitý přístup. Zajímají mě experimenty a zkouším se dostat dál ve zkoumání toho, o čem to samotné stavění vůbec je. Nevím, jestli se tomu dá říkat architektura, ale myslím, že nedělám vysloveně stavitelství. Je to zkoumání, kam až je možné v tom oboru zajít v rámci možností, které kolem sebe máme. Každý nový úkol mě něčím baví a vzrušuje. Chci vidět výsledek a to je můj motor.

Teoretizování o tom, jak má vypadat správný dům, jak se má správně udělat, je mi natolik cizí, že bych nebyl dobrým sluhou. Strašně nerad někomu vnucuji svůj názor. Neuměl bych někomu naznačovat, jakým směrem jít. Neuměl bych ani poznávat, kdo má jaké vlohy. Jsou lidé, kteří na to mají talent, a v rámci diferenciace společnosti je to zcela přirozený jev, že někteří dělají to a jiní ono. Nemá smysl se tedy znásilňovat tím, že by bylo dobré učit proto, že kolegové říkají, že to společnosti dlužím, a jsou někdy dokonce trochu uražení, když odmítnu. V takové nátlakové situaci by bylo jednodušší to přijmout s tím, že to tedy na jeden semestr zkusím. Vlastně by to bylo i blíž mému naturelu, jelikož raději lidem vyhovím, než odmítám. Zároveň však cítím, že je potřeba si poctivě přiznat, kde jsou mé limity. A to je potřeba udělat, i když přijde nějaká zajímavá zakázka, kterou bych sice chtěl dělat, ale vím, že bych ji už nestíhal a nemohl jí věnovat tolik energie, kolik by potřebovala. Takovou věc dokázat odmítnout je to nejtěžší. Ale i to jsem se musel naučit, protože je mi velmi nepříjemné, když neplním své závazky.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).

Klíčová slova: