Barbora Ponešová: Součástí tvůrčího postupu je práce s vlastní intuicí

Úterý, 15. Duben 2014 - 7:41
| Napsal:

V dnešním díle našeho seriálu se objevuje první zástupkyně z řad pedagogů Fakulty architektury VUT v Brně. Je jí architektka Barbora Ponešová, která se snaží do architektury kromě rozumu vkládat i cit.

Ing. arch. Barbora Ponešová, Ph.D. - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
Fotoalbum: 
Adam Lukačovič, Galerie světla - foto © FA VUT - Ateliér Barbory Ponešové
Adéla Kyselová, Barokní krajinou - foto © FA VUT - Ateliér Barbory Ponešové
Lukáš Kvassay, Symbiont - foto © FA VUT - Ateliér Barbory Ponešové
Matúš Nedecký, Muzeum tance - foto © FA VUT - Ateliér Barbory Ponešové
Miroslava Šešulková, Laboratory Brno - foto © FA VUT - Ateliér Barbory Ponešové
Pavlína Doležalová a Jan Smákal, City Respiration System - foto © FA VUT - Ateliér Barbory Ponešové
Zuzana Filaková, Srdce hory - foto © FA VUT - Ateliér Barbory Ponešové
Ing. arch. Barbora Ponešová, Ph.D. - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)

Jakou formou se u vás v ateliéru začíná pracovat na zadání? Společným setkáním, diskusí, návštěvou místa, workshopem a individuálními analýzami?

První kontakt se studenty nastává zpravidla na začátku semestru v ateliéru. Zde si vysvětlíme s jakým cílem je zadání vypsáno, specifikujeme témata, která budeme řešit, přiblížíme metodiku a harmonogram práce. Následuje návštěva řešené lokality. Od doby, kdy se podílíme na grantovém projektu NAKI, začínáme prázdninovým workshopem, kde probíhá analytická část práce, a v září pak pokračujeme samotným návrhem.

Jaká zadání volíte? Spíše ideová ve vazbě na nekonkrétní místo, ale například konkrétní myšlenku, nebo preferujete skutečné situace a reálná řešení?

Ateliér by měl studenta naučit určitému citu pro místo. Ve většině případů volím konkrétní lokalitu, na které si ale můžeme procvičit věci, které architektonická praxe běžně neumožní. To znamená, že pořád zůstáváme na akademické půdě a myšlenkově si můžeme dovolit víceméně cokoliv, co má smysl.
Zadání bývá formulováno docela přesně, nicméně jeho naplnění rozevírá docela široký prostor pro úvahy.

Opakujete zadání po více semestrů, nebo volíte radši pro každý semestr nové?

Některá témata vyzkouším jen jeden semestr a dál je nemám potřebu otevírat. Do určité míry to může souviset s módní vlnou, která se rychle přežene. A pak jsou otázky, které „visí ve vzduchu“ a stávají se dlouhodobým zájmem a hledáním. Například „zelené mrakodrapy“ byly záležitostí jednoho semestru. Možná to také souvisí se stárnutím – když se člověk vrátí ze stáže z Belgie a Holandska, má chuť vyzkoušet nějaké „pecky“. Pak ale dojde k jistému „zvnitřnění“ a člověk zjistí, že kvalitní architektura nepotřebuje třicet pater.

Preferujete u studentů práci v týmech, nebo požadujete od každého jednotlivce vlastní návrh? Jak se díváte na studentskou spolupráci ve skupinách? Funguje, nefunguje?

Zpočátku mé pedagogické praxe jsem dávala často týmová zadání. Výsledky byly doslova černo bílé. Na jedné straně silné a excelentní práce, na straně druhé spousta vynaložené energie bez kýženého výsledku. Vše záleží na individualitách, které se v pracovní skupině sejdou, a proto dnes semestr dělím na dvě části. V té první vypracují studenti týmově analýzy, případně urbanistický koncept. A pokud vidím, že skupina není schopna dále pracovat jako celek, pak pokračuje každý sám. Ovšem určitá „pravidla hry“ formulovaná urbanistickým konceptem jsou závazná pro všechny.

Jak přistupujete k urbanismu a kontextu prostředí? Snažíte se studenty přimět k hledání nových řešení a metod, nebo ke studiu prověřených pravidel? Jak velkou roli by měla hrát tato složka v projektu?

Zajímá mě východní architektura, která má k urbanismu specifický vztah. Studuji tyto vzory a snažím se je vyzkoušet, případně modifikovat v evropského prostředí. Z tohoto pohledu je specifické například Japonsko. Spíše než typologii používá princip topologie, spočívající v hledání a definování vazeb jednotlivých částí stavby mezi sebou a k okolí. Těžko se to vysvětluje, tyto vazby nesouvisí s funkční náplní, ale odvíjejí se od prostorových vlastností jednotlivých elementů (například uzavřenost x otevřenost, hustota x rozvolnění, hierarchie x rovnocennost, adice x členění,…). V tomto smyslu neexistuje předěl mezi architekturou a urbanismem.

Nabádáte studenty k práci s referencemi a hledáním příkladů? Nebo preferujete návrhy studentů oproštěné od těchto vlivů?

Krásně to řekl Andy Warhol: "Kopat do pravidel může ten, kdo je dobře zná." Myslím si, že popření již zažitých schémat můžeme provést jen na základě určité zkušenosti. Tou zkušeností může být i důkladné studium referenčních příkladů. Není ostudou, když se student zajímá o inspirační zdroje. Naopak vítám, když studenti analyzují zajímavé projekty a dokážou pak odhalit, pojmenovat a dále rozvíjet jejich kvality. Myslím, že v dnešní době nemá smysl jít cestou nadšeného amatéra Járy Cimrmana, který objevuje již objevené. Samozřejmě ale neschvaluji bezduché přejímání forem.

Dovedla byste popsat, v jakém časovém poměru by měli studenti pracovat od prvních analýz a schémat, až po grafiky?

Domnívám se, že neexistuje jednoznačná odpověď, protože každý student má jiné schopnosti a jiné tempo práce. Někdo například velice rychle formuluje koncept a může si dovolit strávit více času propracováním projektu a věnovat se finální grafice. A naopak – někdo je zase zdatný ve 3D zobrazování a zpracování výsledné grafické podoby je pro něj záležitost řádově několika dnů. Většinou se snažím časový průběh přizpůsobit každému studentovi individuálně. Během semestru máme samozřejmě několik kontrolních bodů, které by měly být určitým prvkem sebereflexe. Mám na mysli kritiky.

Usilujete o to, aby studenti vzájemně znali své projekty, i když například pracují individuálně?

Není mou vědomou snahou seznamovat studenty s jejich projekty navzájem, ale na druhé straně nebráním sdílení určitých znalostí a informací – zejména v analytické části práce. Ještě jsem se nesetkala s případem, že by někdo parazitoval na nápadu svého spolužáka. Možná jsem měla štěstí na studenty, ale nikdo z nich nemá potřebu chránit si svůj koncept jako výrobní tajemství. Velice dobré zkušenosti máme s vertikálními ateliéry – kdy se na jednom místě setkávají různé ročníky. Stává se, že ti starší konzultují a radí těm mladším. Tento dialog je jistě přínosem pro obě strany.

Společné kritiky bývají většinou třikrát za semestr. Myslím si, že je důležité získat zpětnou vazbu během práce - ještě před odevzdáním.

Je na kritikách účast povinná?

Účast na kritikách povinná není, ale studenti se jim nijak nevyhýbají. Snad je to i díky formě – jde spíše o diskusi než o kritiku v negativním slova smyslu. Záměrně neznámkujeme, dáváme jen slovní hodnocení a doporučení, jak pokračovat. Kritiky by neměly demotivovat v další práci, vnímám je spíš jako určitý signál pro další práci.

Pořádáte na konci semestru společné bilance a hodnocení, kde studenti mohou své práce kriticky porovnat?

Snažím se, aby tento feedback proběhl. Ale po pravdě řečeno, ne každý semestr se mi podvedlo uzavřít tímto způsobem. Několikrát jsem posílala slovní hodnocení alespoň písemně. V poslední době se však tyto závěrečné debaty konají. Kromě samotné známky ještě rozebereme důvody finálního hodnocení.
Ale i obráceně. Chci mít reflexi od studentů, co se jim líbí či nelíbí na mé práci, na mém vedení. Ne vždy se to dobře poslouchá, ale konstruktivní kritiku snesu.

Hodnocení projektů provádíte sama, nebo s kolegy? Zohledňujete spíše celkový koncept a soběstačnost projektu, nebo posuzujete postupně jednotlivé složky, jako analýzy, urbanismus, práci s kontextem, vnitřní dispozice, fasády, až po grafiku?

Hodnocení provádím s kolegou Janem Foretníkem, se kterým vypisujeme společná zadání. Často nám pomáhají i další názory osobností, které zveme na kritiky. Známka je výsledkem celé škály kritérií, měla by odrážet pohled na projekt i práci studenta komplexně. Zohledňujeme i míru našich intervencí během procesu navrhování. Každopádně pro mě osobně je dobrý koncept, který je špatně odprezentovaný, hodnotnější než bezduchá stavba s výbornou grafikou. Kladně hodnotím i odvahu experimentovat, byť výsledkem může být slepá ulička. Na akademické půdě si tento luxus experimentu můžeme dovolit.

Stále více se dostává do popředí výpočetní technika. Dáváte přednost spíše 3D grafikám, nebo kresbám na konečných výstupech? Která z těchto forem dokáže lépe popsat, popřípadě prodat projekt?

Osobně nedávám přednost ani jedné z těchto forem. Je mi jedno, jestli někdo prezentuje svůj projekt na modelu v Rhinu nebo formou kreseb na balícím papíře. Ale jsem přesvědčená, že se studenti neobejdou bez fyzického modelu. Strašně nerada používám slovo povinnost, ale řekla bych, že fyzický model je pro práci v mém ateliéru povinností. Od chvíle, kdy student přinese první skicu, používáme pracovní modely, které v průběhu konzultací upravujeme: trháme, mačkáme, dolepujeme... Někdy se ta pravá forma objeví právě při tomto haptickém procesu. Pokud ovšem opustíme akademické prostředí, pak u klientů z řad laiků převažuje preference fotorealistických renderů, které jim návrh přiblíží nejlépe. Ale to už jsme v jiné kategorii a nevím, jestli by toto komerční prostředí měly ateliéry suplovat.

Vidíte nějaký posun v jednotlivých generacích studentů? V jejich zápalu, pracovitosti, nápadech?

Nejsem takový pamětník, abych mohla hovořit o „generacích“. Nicméně naši studenti jsou v průměru stále stejně zaujatí pro práci. Mohla bych snad srovnat to, jaké bylo moje pracovní tempo s nasazením studentů v mém ateliéru. Ale obávám se, že by to pro mě nevyznělo příliš lichotivě.

Pořádáte pro studenty exkurze, výlety, workshopy spojené s tématem jejich práce?

V souvislosti s grantem NAKI, který jsme loni získali ve spolupráci s NPU ÚOP v Brně a ESF MU, máme větší možnosti, jak podobné akce pro studenty financovat. Loni proběhl první letní workshop v plenéru, výstava a přednáškový cyklus na téma výtvarné intervence v krajině. Kromě toho v dubnu pořádáme i odbornou konferenci.

Čím si myslíte, že budou studenti obohaceni po absolvování vašeho ateliéru? Dovedl/a byte to popsat? Co se jim snažíte vštípit a předat?

Jestli bych měla uvést určitou signifikantní vlastnost, kterou jako pedagog vykazuji, pak je to určitě záliba neustále klást otázky. Architektura je do určité míry o pokládání těch správných otázek. A k tomuto procesu se snažím studenty vyprovokovat. Další součástí tvůrčího postupu je práce s vlastní intuicí. I tuto schopnost lze v sobě objevit a trénovat – ve smyslu získání citu pro měřítko nebo lépe řečeno citu pro „uměřenost“ projektu. Tím se dostáváme až k starořecké filosofii, mající původ v bohu Sófrosyné.

Děkuji za rozhovor.

Ing. arch. Barbora Ponešová, Ph.D. - Absolvovala roku 2000 brněnskou Fakultu architektury VUT a následně vystudovala Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Na FA VUT v Brně, kde v roce 2007 získala doktorát, vyučuje v současnosti společně s Janem Foretníkem ateliérovou tvorbu a dále předmět Fotografie a architektura. Je členkou redakční rady časopisu ERA 21.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.