Dagmar Glosová: Mám na své studenty vždycky čas

Úterý, 17. Červen 2014 - 0:00
| Napsal:

Elegantní dáma se smyslem pro racionalitu i půvab, která hledá v duších studentů jejich vlastní vize a cíle. Nejen ty architektonické, ale i životní. Sama má velmi jasné názory, vládne zvláštním šarmem a vkusem a především ušlechtilými myšlenkami. To je další z řady brněnských pedagogů oboru architektura - Dagmar Glosová.

doc. Ing. arch. Dagmar Glosová, CSc. - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
Fotoalbum: 
Ondřej Kaman - Dům sobě na míru - foto © FA VUT ateliér Dagmar Glosové
Ondřej Kaman - Dům sobě na míru - foto © FA VUT ateliér Dagmar Glosové
Anastázie Horčičková - Dům sobě na míru - foto © FA VUT ateliér Dagmar Glosové
Anastázie Horčičková - Dům sobě na míru - foto © FA VUT ateliér Dagmar Glosové
Vladan Janíček - Centrum pro seniory - foto © FA VUT ateliér Dagmar Glosové
Vladan Janíček - Centrum pro seniory - foto © FA VUT ateliér Dagmar Glosové
Alžběta Filičková - Dům pro milovníka umění - foto © FA VUT ateliér Dagmar Glosové
Alžběta Filičková - Dům pro milovníka umění - foto © FA VUT ateliér Dagmar Glosové
doc. Ing. arch. Dagmar Glosová, CSc. - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)

Máte nějakou metodu, jak učit mladé architekty?

Ve škole jsem dlouho, můj přístup k výuce a její metody se vyvíjí, ale chtěla bych se zmínit o jedné, která mě zaujala a stojí asi za zmínku.

Začnu ze široka. Hned po revoluci jsem zažila školu architektury v plném vzepětí zájmu nejen o architekturu. Byli jsme velmi hladoví po jakékoliv informaci ze světa – informací bylo málo. Vítán byl každý, aula praskala ve švech. Ale ne všechny přednášky byly stejně kvalitní. Vedle krásné prezentace architektky Jiřičné nebo Jana Kaplického přijeli i takoví, co jen odcvakali pár obrázků. My jsme na ně koukali s vykulenýma očima a poslouchali. V té době přijel k nám do školy pan profesor Pierre von Meiss ze švýcarské Univerzity v Lausanne. A přijel s nečekanou nabídkou, že nás, učitele, seznámí s jeho metodou prvních kroků výuky studentů architektury. Odezva byla různá. Mnohým z tehdejších učitelů se zdálo, že vědí, jak mají učit a rady nepotřebují. Dlouho nevydrželi, byla to revoluční doba. Kurz vedený v angličtině, němčině, francouzštině byl zčásti taky překládaný, protože jsme nevládli příliš cizími jazyky. Na to nás doba nepřipravila. Do kurzu pana profesora nás chodilo jen několik, a to přijeli i z Bratislavy, možná někdo z Prahy. Bylo to výborné. Uvědomili jsme si, že dobře naučit, jak se má navrhovat architektura, je něco jiného než umět navrhnout dobrý dům. To platí hlavně pro začátek, s těmi většími studenty už jde víc o vedenou spolupráci nad zadaným tématem v atelieru, než o standardní výuku. Metodu výuky Základů architektonického navrhování jsem převzala a stále ji používám. Modifikuji ji pro naši potřebu a upravuji podle svých zkušeností. A také chci, aby mě to bavilo. Abych se nenudila, každý rok zadání aspoň trochu změním, ale ne moc, základ zůstává. Nesmím taky zapomenout, že metodu prof. von Meisse převzali a po svém dotváří mladí kolegové na našem ústavu UN1 a snažím se ji předávat i dalším. Výsledkem jsou modely, které tu vidíte na chodbě.

Zeptám-li se na ty vystavené krychličky?

Měla bych aspoň zhruba představit onu švýcarskou metodu. Kostky jsme si k ní přidali. A taky pavilony. Na těchto úkolech si studenti vyzkouší dva základní principy navrhování – raumplan a plan libre. Zadání každého úkolu uvedu krátkou přednáškou, kdo a jak tímto způsobem své stavby navrhoval, vysvětlím, co chceme po nich a ukážu modely z dřívějších let. První úkol kostka 6x6x6 metrů, je vymezený prostor k jejich žití. Je to velmi zjednodušené. Nejde o rodinný domek, ale spíše je to jakási nemalá obytná buňka. Jejich návrh by měl vypovídat o zajímavých možnostech členění vnitřního prostoru. Nesmí výrazně porušit zadaný objem, pořád to musí být kostka, i když někde trochu uberou, nebo objem překročí. A musí mě přesvědčit, že se tam dá bydlet. Třeba nestandardně, na schodech. Nechávám jim dostatek volnosti a nikdy je netlačím ke svému nápadu, protože bych těch nápadů nemohla mít tolik, aby se za 25 let neopakovaly. Každý rok vedu 10-15 studentů a jejich návrhy jsou pro mě opravdu pořád překvapivé. Některé principy se možná trochu opakují, ale každý do toho vloží něco svého. A to mě na tom baví. Už od začátku pracují studenti s fysickým modelem, protože tak si nejlépe zažijí vymezený prostor. Nechci, aby kreslili, kam si postaví gauč a právě ta abstrakce je pro ně ze začátku těžká.

Vaším záměrem je právě toto abstrahování? O to ve Vašem zadáních jde?

O to určitě jde. Úkoly jsou pro studenty čím dál těžší. Další téma, zdánlivě lehké, totiž procvičuje princip plan libre - tedy volný plán. Dostanou plochu podlahy a plochu stropu, který je nesen osmi sloupy. Půdorysně jsou to tři čtverce 6x6 metrů. Pod rovinou střechy se mohou v návrhu pohybovat volně. Právě ta volnost je najednou těžká. Zpravidla začnou tak, že objedou fasádou půdorys střechy a uvnitř se snaží pracovat obdobně jako s kostkou. Úkolem však je vytvořit zajímavý pavilon, budovu, ne instalaci. K tomu nově mají vymyslet funkci, k čemu ten pavilon bude využit. Snažím se v tomto směru rozvíjet jejich fantazii, čím absurdnější náplň, tím mě to víc zajímá. Se zaujetím sleduji, jak se uvolňují.

Povídala jste o třech úkolech, jaký je tedy ten třetí?

Ten třetí úkol je složen ze dvou a tady vycházíme z metodiky prof. von Meisse, která je založena na pěti tzv. epizodách navrhování: zakořenění, narůstání, zjednodušení, materializace a seskupení. Z časových důvodů stihneme za semestr jen ty první dvě - zakořenění a narůstání a v rámci zjednodušení se studenti snaží vyjádřit navržený objekt grafickou značkou - logem.

Takže zakořenění. Nechci přesně popisovat ten úkol, zadání by mělo být vždycky trochu překvapení. Snad jen to, že návrh je pod zemí, kde musí mít na zřeteli hmotnost objektu vzdorujícího zemnímu tlaku, přivést tam světlo a důležitá je taky komunikace. Zase abstrakce, díra v zemi, sklep daných rozměrů, požadované nejméně dva neoddělené prostory různé kvality vymezené různým způsobem nasvětlení, nebo různou výškou. Žádná funkce, model.

Narůstání. Teprve teď se studenti dozví, že nad sklepem postaví konečně dům. Tak se přece dům nikdy nenavrhuje, architekt přece nezačíná nikdy od sklepa. Ale domy se tak staví. No a už je to dům, domek, který je umístěn v konkrétní situaci má nějakou funkci (oboje si student hledá a vymýšlí) a taky jednoduchou typologii. Jsem ráda, když si sami najdou a dokumentují zajímavé místo a dají objektu překvapivou náplň. Třeba sledování letadel a syslů v jednom objektu na letišti v Medlánkách. Někdy jdeme společně na výlet krajinou a hledáme témata-rozhledna, šatny u rybníka, odpočívadlo na cyklistické stezce, lanové centrum. To je taky prima.

Stanovujete na semestr harmonogram?

Připravuji zadání, která dostanou studenti hned na začátku semestru. Pro prvňáky jsou velmi podrobná. Je v nich napsáno týden od týdne, co se bude dít - kdy bude přednáška, kdy budou odevzdávat modely, kdy plakáty. Pro studenty vyšších ročníků je důležité určit v zadání atelierů termíny kritik a taky očekávaný stav předkládané práce.

Jak hodnotíte práci jednotlivých studentů - průběžně, nebo až na konci semestru podle odevzdaných výstupů?

Hodnotím a boduji studenty průběžně během semestru a dělám to tak ve všech ročnících. Říkám děláme, protože v posledních letech s velkou radostí učím se svými doktorandy a zvláště u kritik bývají i někteří zvaní architekti zvenčí, často moji absolventi. Student, který na kritice chybí to v hodnocení těžko dohání. Hodnocení tak zachycuje i průběh práce. Za odevzdanou exkluzivní prací nemusí být nejlepší známka.

Učíte také magistry?

Ano, studenty v bakalářském studiu, zvláště „ty malé“, mám ráda a opravdu mě to s nimi těší. Stejně tak ráda mám potom magistry. Vedu je už řadu let s panem docentem Oplatkem. V magisterském studiu je systém úplně jiný. Myslím, že to je dobře, protože tento stupeň studia už má být samostatnější, studenti jsou vyzrálejší a jde často o formu spolupráce.

Jaká zadání volíte? Spíše ideová nebo preferujete skutečné situace a reálná řešení?

Zadávám obvykle témata v reálném kontextu. Vyhlížím si proluky, protože mě téma městský dům – různé formy bydlení kombinované s jiným městskými funkcemi - velmi zajímá a baví.

Začínáme analýzou struktury zástavby, struktury města a místa. Čím vyšší ročníky a náročnější zadání, tím i analýzy musí být důkladnější. Ve druhém ročníku, navrhují studenti v ateliéru svůj první domek. Téma se velmi často opakuje - Dům sobě na míru. Těch domků je víc. Nejdříve jen dispoziční schémata domku řadového a volně stojícího. Losuji si rozdílné situace vzhledem ke světovým stranám, zadaný je svah nebo rovina a přístup k domu. Pak si zahraju na klienta, jsem stará paní žiju s manželem, máme jezevčíka , chceme malý dům v proluce a občas přijedou děti z Ameriky, někde musí přespat. Současně mají studenti za úkol vymyslet si, napsat a všem prezentovat příběh své budoucí rodiny a najít si svoji lokalitu k žití. Moc ráda naslouchám jejich plánům, prohlížím jejich fiktivní partnery, dovídám se čím jsou a pak děti (velmi často dvojčata). V tu chvíli přicházejí na řadu vily. Obvykle se jim ale domek, třeba do proluky v Komárově podaří lépe než ta vysněná vila u jezera nebo ve švýcarských horách

Uvědomí si to sami, že ten návrh v kontextu se jim povedl daleko lépe?

No, to já jim řeknu.

Ale učíte i další ročníky studentů?

Pak jsou ateliéry ve třetím a čtvrtém ročníku. Studenti se přihlašují k učiteli na nabídnuté téma. Zabývám se bydlením a dlouho jsem se věnovala seniorům. Téma sociálního bydlení se mi pořád vrací. Ale nejsou to jen senioři, zkoušela jsem se studenty navrhnout velké byty pro velké rodiny, např. pěstounské a v poslední době mě zajímá forma sdíleného bydlení. Je to téma doktorské práce mé doktorandky Marty, tak to v atelieru zkoušíme prověřit.

Magistry také učíte, nepletu-li se.

O magistrech už jsem se jednou zmínila. Náš modul se jmenuje Architektura města. Pan doc. Oplatek přijíždí ze Švýcarska obvykle jednou za měsíc a velmi intenzivní výuka s ním proto probíhá o víkendu. Všichni naši studenti přesně znají, termíny kritik a vědí, co musí být ke kritice nachystáno. Za prezentaci své práce na kritikách jsou hodnoceni.

Zadání hledáme vždy v Brně a je to obvykle velké území, např. vybouraná část bývalého Krasu, nebo teď přestavba území ne zcela funkčních kasáren. Zahajujeme práci urbanismem. Studenti začínají na modelu. Ten se proměňuje. Nejdříve model stávajícího kusu města, pak jsou to modely navržených řešení plných bloků, v dalších modelech jsou vybrané plochy vnitrobloků, nakonec zůstanou samotné domy. Zpracovávají velmi důkladnou analýzu širokého okolí Brna, samotného vnitřního města, analýzu čtvrti, a pak místa. Na analýzách i modelu pracují společně. Na základě společné analýzy vzniká pak samostatně prvotní návrh a pak už pracuje každý na svém řešení.

Práce v dalších semestrech pokračuje návrhem vybraného bloku, pak detailním zpracováním domu, dispozic, fasád i technických detailů řezu obvodovým pláštěm. Práce na zadání končí důkladným zpracováním interiéru jednoho bytu- Ten je dokumentován velkým modelem v měřítku 1:20. Zadání diplomové práce je zcela nové. Naši studenti musí ukázat co dokážou bez přípravy za jeden semestr. Výjimečně to může být ve známé lokalitě.

Zapomněla jsem říct, že práci v semestru zahajujeme tak zvanou prstovkou, kdy dostanou zadání úplně jiné, než na jakém pak budou dál pracovat.

Zkuste prosím vysvětlit, co to je prstovka. Proč se dělá?

Je to krátké cvičení, malé zadání na týden nebo 10 dní. Musí začít hned pracovat, aby to za ten týden stihli. A to myslím, že je dobře. Rychlý rozjezd je důležitý hlavně poprvé, kdy ještě studenty, kteří se k nám přihlásili, neznáme. Obvykle nám to o nich řekne víc než předložená portfolia. Témata jsou různá, někdy formou workshopu třeba ve Valašském Meziříčí.

Čím si myslíte, že budou studenti obohaceni po absolvování vašeho ateliéru? Co se jim snažíte vštípit a předat?

Chci vzbudit ve svých studentech zaujetí pro práci, pro kterou se v životě rozhodli a pokud je to architektura, jsem ráda. Myslím, že na každé práci, která se dělá s radostí je poznat i profesionalita jejího tvůrce.

doc. Ing. arch. Dagmar Glosová, CSc. - Na Fakultě architektury je známá svými dovednostmi ve výuce typologie a základů architektonického navrhování. Možná právě paní architektka Glosová by měla být pro nově přijaté studenty člověkem, který je povede v jejich prvních architektonických krůčcích. Práce s nadšenými a pilnými posluchači prvních ročníků jí přináší radost, kterou pak zpětně může promítat do svého zaujetí pro výuku. Tato symbióza není nijak narušena jejími dalšími zájmy a aktivitami. S velkou energií se věnuje novým tématům v typologii. Proměna sociální struktury, kterou přinesla dnešní doba, znamená procentuální nárůst počtu seniorů, specifické a stále rostoucí skupiny obyvatel ve společnosti. Na tento námět v roce 2006 napsala knihu „Bydlení pro seniory“. Dnes se však dívá dále a věnuje se tématu sdíleného bydlení - cohousingu.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.

Klíčová slova: