Kaplického knihovna na Letné – dvě otázky

Pátek, 20. Červen 2014 - 0:00
| Napsal:

Už poněkolikáté se vynořila myšlenka, zda nepostavit přece jen Kaplického knihovnu v Praze na Letné (katastr Praha 7 – Holešovice-Bubny). Především je dobře, že zaznělo – i z úst prezidenta Zemana – že budova se musí vrátit do původní lokality, s níž autor od počátku pracoval. Přenášení stavby z místa na místo, jako když kočka přemisťuje svá koťata, je nesmyslné.

Jan Kaplický - foto © Jiří Wagner
Fotoalbum: 
Jan Kaplický - foto © Jiří Wagner

Tématu jsem se již v minulosti věnoval, ale rád se k němu opět vrátím. Myslím, že než vznikne zase nějaká komise, která bude kdoví jak dlouho neplodně řešit, co s tím, bylo by dobré, kdyby ti, kteří si realizaci vítězného návrhu z mezinárodní soutěže přejí a mohou ji prosadit (a v neposlední řadě i zaplatit), odpověděli na následující dvě klíčové otázky. Bez toho nemá taková iniciativa smysl. Nechám teď stranou věc, kterou lze zřejmě vyřešit snadno – tedy změnu územního plánu, resp. návrat do původního stavu, kdy se na parcele u Špejcharu mohlo stavět (kdysi tam stávaly baráky studentské koleje Kolonka, zbořené v 70. letech) a nebudu se zabývat ani otázkou autorských práv po zemřelém umělci, protože je v tomto případě neznám.

Otázka první: Jak zajistit stavbu, když autor zemřel před pěti lety a došel logicky jen k určitému rozpracování soutěžního návrhu, tedy, řekněme, do fáze studie. Připomínám, že od studie k definitivnímu prováděcímu projektu je velmi dlouhá cesta a závěrečný návrh se může od úvodní skici dost lišit. Je navíc jasné, že výsledkem by logicky neměl být nějaký paskvil, který na osobnost nadaného architekta ještě vrhne stín. Ano, z historie známe případy, kdy autor návrhu zemřel ještě dříve, než se začalo stavět, ale budova byla přesto realizována a nikoho dnes ani nenapadne mu ji nepřipsat (mj. se to týká i Kaplického – posmrtně bylo postaveno ceněné muzeum Ferrari v italské Modeně i bytovky v Kodani, tam však byly hotové prováděcí plány a budovy prováděli jeho spolupracovníci). Musí tu však být někdo, kdo je schopen v intencích původních představ autora tento úkol se ctí zvládnout. Nechme stranou dávnou historii, kdy u velkých děl se architekt dokončení dožil jen málokdy. Příkladem z doby ne tak vzdálené může být třeba budova pražské právnické fakulty. Projekt Jana Kotěry (1871-1923) z počátku dvacátých let nemohl být pro nedostatek financí postaven ještě za jeho života. Stavba začala až čtyři roky po jeho smrti a dokončena byla až v roce 1931. Byl tu ovšem Kotěrův dlouholetý spolupracovník a vedoucí jeho kanceláře Ladislav Machoň – sám rovněž výborný architekt, který dotáhl celý proces s pokorou a elegancí do vítězného konce. Dokázal se vcítit do jeho způsobu myšlení, navíc sledoval proces vzniku od samého počátku. I jemu pak sice někteří vyčítali, že Kotěra by to a to udělal jinak, ale z časového odstupu se Machoňovo dílo jeví jako plně respektující původní koncept. V případě Kaplického knihovny by tedy bylo podle mne naprosto zásadní podmínkou dát dohromady jeho původní tým, který jediný by podobný úkol mohl (snad) zvládnout. Ten se ale už mezitím dávno rozpadl a jednotliví architekti pracují už léta na svých tématech v různých částech světa. Nezbylo by tedy nic jiného než je vyhledat, oslovit, zeptat se, zda by vůbec o takovou práci dnes stáli, a v kladném případě jim pak vytvořit důstojné podmínky k práci – nejlépe v Praze. Tu práci by jim samozřejmě musel investor řádně zaplatit. Naopak si nedovedu vůbec představit, že by tak složitý úkol mohl být svěřen někomu, kdo dosud s tématem pracovně neměl nic společného. Jistě, lze dokončit nehotovou sonátu nebo dopsat knihu zemřelého autora, ale z mnoha zkušeností víme, že výsledek nemůže být dobrý.

Otázka druhá: Jaká bude vlastně náplň stavby? Národní knihovna dostala mezitím značné finanční prostředky na vyřešení svého traumatu s nedostatkem místa a důstojného uložení svých fondů (jejich výše by zřejmě pokryla stavbu nové budovy). Za ty peníze si postavila moderní depozitáře a opravila (resp. stále ještě opravuje) historické sídlo v Klementinu. Asi to není ideální řešení, neboť doprava řady knih z depozitáře k badatelům znamená vždy zdržení, navíc se neřeší problém, že Klementinum leží v záplavové zóně. Těžko však předpokládat, že by si NK mohla dovolit stavět ještě další budovu navíc. Takže je třeba vymyslet smysluplnou náplň. Má to i jednu velkou výhodu – pravděpodobně by tím odpadlo velmi nákladná podzemní část s depozitáři, nebo by mohla být alespoň úměrně zmenšena. Jakási funkce spojená s knihovnou by však měla v objektu zůstat, aby byl respektován původní koncept. Třeba by to mohlo být zařízení Karlovy univerzity nebo Akademie věd? Ve zbytku by mohly být výstavní sály, menší muzejní expozice (třeba věnovaná historii Letné), expozice Kaplického děl, koncertní a přednáškové prostory a samozřejmě v nejvyšším podlaží zamýšlená kavárna. Třeba by se sdružilo více investorů, možná i včetně soukromých, a lépe by se pak pokryly náklady na stavbu. To je ale třeba rozhodnout co nejdříve. Nemá cenu stavět něco, o jehož funkci a provozu nemáme jasnou představu, a taková investice musí mít seriózní základ. Navíc nesmí být v rozporu s původním konceptem autora.

Na závěr chci dodat, co je snad známo, tedy že Kaplického návrhu jsem držel od počátku palce, mj. proto, že jsem přesvědčen o jeho seriózním přístupu, považuji jeho vítězství za platné, neboť soutěž proběhla podle volnějších regulí Mezinárodní unie architektů (UIA) a nikoli domácích pravidel architektonické komory, a UIA její výsledky uznala. Navíc mezinárodní porota vedená nejslavnější architektkou světa Dame Zahou Hadid hlasovala jednomyslně. Konečně nepochybuji o tom, že - byť poněkud výstřední – budova by se stala atrakcí metropole a mohla by dobře sloužit veřejnosti. Velmi mne tedy mrzelo, kam celá věc dospěla, zejména po ingerenci politiků. A samozřejmě mi bylo velmi líto architekta, který byl Bohem nadaný, skvěle nás reprezentoval v zahraničí a dočkal se takového konce. Na druhé straně to neznamená, že každému se musí jeho styl líbit a že lidé nemohou jeho architekturu kritizovat, na to mají ovšem plné právo a sám znám řadu lidí, jichž si hluboce vážím a kterým Kaplického styl nesedne. Byl bych proto nerad, kdybychom se přesunuli od jednoho extrému k druhému. Má-li ale mít následující debata smysl, je třeba se co nejdřív vypořádat s oběma nastolenými otázkami.

Zdeněk Lukeš
Autor je historik architektury