Moderní Pardubice

Středa, 16. Červenec 2014 - 0:00
| Napsal:

Dnes naposledy o naší cestě s kanceláří JL Tourist po moderní architektuře Hradce Králové a Pardubic (minulý díl zde). Z Hradce jsme tedy stylově odjeli vlakem do Pardubic.

Pardubice - foto  ©  Neviditelný pes
Fotoalbum: 
Pardubice - nádraží - foto © Neviditelný pes
Pardubice - foto  ©  Neviditelný pes
Machoň - palác Passage - foto  ©  Neviditelný pes
Machoňova pasáž - foto  ©  Neviditelný pes
Machoň - školy - foto  ©  Neviditelný pes
Janák - Krematoř - foto  ©  Neviditelný pes
Hrska - freska - foto  ©  Neviditelný pes
Žertová - Prior - foto  ©  Neviditelný pes
Řepa - vila - foto  ©  Neviditelný pes
Balšánek-divadlo - foto  ©  Neviditelný pes

I tam je parádní nádraží, byť opět poněkud omšelé. Těsně po válce ho ve funkcionalistickém stylu navrhli architekti Karel Řepa, Karel Kalvoda a Josef Danda. Má tmavočervený keramický plášť a výškovou budovu hotelu; uvnitř je skutečně pěkná hala s nefunkčními ochozy, ale řadou ještě původních detailů včetně mozaiky s hodinami. Pardubice - nádraží

Odtamtud jsme busem odjeli k pověstnému pardubickému krematoriu – tedy „perníkové chalupě“ Pavla Janáka z roku 1922-1924, což je kuriózní ukázka stylu, kterému říkáme národní dekorativismus. Jak známo, natáčel se tam horor dle Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. Tenkrát to ale bylo ještě dost omšelé.

Pak do centra, kde jsme nejdřív viděli červenou kostku ze 70. let – tedy budovu bývalého Prioru architektky Růženy Žertové, která mne vždy fascinovala – v době banální totáčové architektury to bylo svěží dílko, určitě lepší, než je předimenzované nové nákupní centrum hned vedle. Prošli jsme pak nově budovanou pěší zónu – tedy třídu Míru. Tam jsou zajímavé domy od Karla Řepy – Plečnikova žáka, který v Pardubicích vytvořil řadu významných děl, také Machoňova pošta nebo pěkné secesní Kohoutkovy domy s keramickými detaily. Ale především palác Passage z poloviny 20. let s motivem art deco keramických okenních šambrán, inspirovaných renesančními domy na starém náměstí, a taky průčelím zdobeném plastikami Karla Dvořáka. Architekt Machoň vedl domem krásnou pasáž, nedávno rekonstruovanou. Oživuje ji obnovená freska malíře A. V. Hrsky s půvabnými sportovními motivy.

Pak vrchol naší pardubické anabáze – prohlídka Balšánkova divadla J. K. Tyla na náměstí, což je krásná secesní architektura z roku 1907. Divadlo jsme doslova prolezli s panem ředitelem a architektem Miroslavem Řepou (synem Karla Ř. a mj. spoluautorem slavného čs. pavilonu na EXPO v Montrealu 1967), autorem rekonstrukce, což byl zážitek a kdo nestárnoucího pana architekta zná, ví proč.

Pak jsme si prohlédli dvě nedaleké vily jeho otce z poloviny 20. let a navštívili samozřejmě další úžasnou stavbu města – Winternitzovy mlýny od Gočára. Ty na své využití stále čekají. Za vedra jsme se vrátili do centra, kde ještě zbývalo prohlédnout si Gočárovu neoklasicistní Anglobanku, Roithovu pozdně secesní spořitelnu a Gočárův konstruktivistický hotel Grand, Řepovo býv. Průmyslové muzeum, Machoňovy paláce škol a úřadů… Co mne v Pardubicích vadí, je nešťastný automobilový průtah centrem. Kéž by se podařilo dostat auta v této partii města – tedy na náměstí Republiky - pod zem.

Tím skončilo naše letošní putování. A za rok? Možná Náchodsko a (dnes) polská Vratislav…

Foto autor a Marcela Bendáková