Novinky a názory / historie a teorie

Pražské pomníky po Sametu

Postupně jsme se v našem miniseriálu seznámili s historií pražských pomníků (viz zde, zde, zde, zde a zde). Dnes nás čeká poslední díl, pojednávající o letech po sametové revoluci.

Zdeněk Lukeš , 4. 12. 2013

Kdo očekával, že po skončení totalitní éry s jejími ideovými komisemi a nařízenou tématikou a také protežovanými tvůrci nastane najednou skvělé období tvůrčí svobody a zajímavých témat, byl asi zklamán. Objevilo se pár zajímavých věcí, ale žádný zázrak se nekonal, jak záhy uvidíme.

Po roce 1989 byly především obnoveny některé pomníky, zaniklé ještě během nacistické okupace. To byl případ legionářského památníku Josefa Mařatky pod Emauzy nebo sochy Woodrowa Wilsona ve Vrchlického sadech. V dalších případech byly instalovány sochy, které vznikly už za první republiky, jen pro ně bylo vybráno nové místo. Tak se dočkal Masaryk, dokonce dvakrát. Štursova polopostava doplnila interiér Rothmayerova sálu Pražského hradu, Španielův TGM byl pak usazen nedaleko – na Hradčanském náměstí. Lokalita je to hezká, jen ty pseudoplečnikovské architektonické úpravy okolí od známého grafika Jiřího Rathouského mi přijdou trochu zbytečné.

Další exprezident Edvard Beneš má sochu od Karla Dvořáka před Černínským palácem, kde kdysi působil jako ministr zahraničních věcí. Dílo by ovšem chtělo větší, než životní dimenzi, takhle působí na vysokém soklu jako trpaslík. Nejhůře dopadl Antonín Dvořák. Byla sice použita plastika Josefa Wagnera, tedy vítěze soutěže na pomník skladatele na dnešním Palachově náměstí z padesátých let, ale amatérsky zvětšená z malého modelu. Navíc nebyl respektován původní architektonický návrh Jana Sokola, který hudebního skladatele postavil před budovu filosofické fakulty a na vysoký sokl. Dnes stojí Dvořák takřka na zemi a ještě zády do náměstí, což mimo jiné dokládá, že staré principy umísťování pomníků, známé už z antiky (psal jsem o nich v prvním dílu tohoto cyklu), dnes nikdo neovládá a ani nevyžaduje. Podobně bez soklu byly umístěny i sochy mecenáše Josefa Hlávky od sochaře Josefa Mařatky v nádvoří Hlávkových domů ve Vodičkově ulici nebo Kafkův pomník generála Štefánika před hvězdárnou na Petříně.

Kromě otevírání starých skříní s letitými plastikami klasiků se naštěstí prosadila i jiná cesta: soudobé ztvárnění současnými umělci, kteří už nevolí tradiční formy (asi by je ani nezvládli), ale pracují s groteskou nebo se "panákům" zcela vyhýbají. Do této kategorie patří Franz Kafka od Jaroslava Róny, stojící v Široké ulici u synagogy. Motiv spisovatele, který si osedlal vlastní kabát, je inspirován jednou Kafkovou povídkou. Karel Nepraš pojal rovněž netradičně svůj žižkovský pomník Jaroslava Haška na Prokopově náměstí jako svéráznou jezdeckou sochu. Sigmund Freud visící na traverze nad Husovou ulicí je zase příspěvkem Davida Černého. Invenční je trojice vojáků na vysokém pylonu nad někdejší Heydrichovou zatáčkou v Libni, připomínající atentátníky, problémem je však příliš drobné měřítko (sochaři David Moješčik a Michal Šmeral, architekti Jiří Gulbis a Mirka Tůmová).

Rozpaky naopak vzbuzují pozdní práce zkušeného Stanislava Hanzíka: kardinál Beran v dejvické Thákurově ulici a Karel Hašler na Starých zámeckých schodech. Pavel Opočenský pak na náměstí Míru na Královských Vinohradech rezignoval na figurální pojetí a pomník bratří Čapků redukoval na kamennou stélu s vyvrtanými otvory, zobrazujícími jména obou umělců. Nenápadný je Palachův památník, umístěný v dlažbě před budovou Národního muzea v místě, kde se upálil (Barbora a Jiří Veselí, Čestmír Houska). Doufám, že se jednou konečně dočkáme i dvou kovových plastik Johna Hejduka, věnovaných Praze na počátku devadesátých let. Měly by stát na Alšově nábřeží u Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Metropole by tím získala dílo světoznámého umělce.

Jiné pomníky nezobrazují konkrétní osobnosti, ale připomínají oběti totalitních režimů. Sochařsky nejzdařilejší jsou podle mého názoru plastiky na Vítězném náměstí (Památník čs. vojákům z II. sv. války - pozn.red.) a před budovou ministerstva zemědělství na Těšnově (Památník obětem kolektivizace zemědělství - pozn.red.), díla Jiřího Plištika. Své přívržence i odpůrce má sousoší Olbrama Zoubka a architektů Zdeňka Hölzela a Jana Kerela na svahu Petřína v ose Vítězné ulice, spíše negativní reakce vyvolává bronzová vlajka na Klárově, zhotovená dle návrhu Vladimíra Preclíka a architekta Ivana Rullera. Objevilo se i několik figurálních soch zahraničních autorů, z nichž nad jiné vyniká Winston Churchill v podání slavného britského sochaře Ivora Roberts-Jonese na žižkovském náměstí, pojmenovaném po britském premiérovi.

Foto: Jiří Wagner

Na závěr zvu na poslední přednášku o pražských sochách a pomnících. Koná se dnes od 18:30 v břevnovském Kaštanu (www.kastan.cz).

Klíčová slova:

Zdeněk Lukeš pomník

Mohlo by vás zajímat

Generální partner
Hlavní partneři