Winternitz a Odkolek aneb Ohrožené mlýny

Čtvrtek, 2. Květen 2013 - 0:00
| Napsal:

Snad každý z nás viděl u nás i ve světě příklady zajímavého využití staré industriální architektury pro novou funkci. I na těchto stránkách se objevila taková témata. Jedním z nejvděčnějších úkolů pro architekty je transformace bývalých mlýnů a pekáren - jde totiž o robustní konstrukce s řadou zajímavých detailů.

Fotoalbum: 

Rád bych dnes poukázal na dva areály, které nedávno přestaly sloužit svému účelu a byl by velký hřích nenajít pro ně využití, neboť se jedná o skutečné architektonické skvosty.

Prvním z nich je mlýn a silo bratří Egona a Karla Winternitzů, který byl vybudován na břehu Chrudimky v Pardubicích v letech 1910-1911 podle projektu vynikajícího českého architekta Josefa Gočára (1880-1945). Mohutná stavba s průčelím z režného zdiva je zakončena atikou s tzv. Vlaštovčími ocasy, což je prvek oblíbený v období východočeské pernštejnské renesance. Jde o skvělý příklad architektonické moderny z období, kdy Gočár navrhuje své známé stavby: Wenkeův dům v Jaroměři nebo Jarůškův dům v Brně.

Po velkém požáru mlýnů se architekt ke stavbě znovu vrací v letech 1919, 1922 a 1926. Původní objekt nastavuje a přidává vodárenskou věž, v sousedství pak staví nové silo, které se starým propojuje prampouchem (zděným rozpěrným obloukem). Vzniká tak svérázný útvar, ne nepodobný středověké pevnosti. Jakkoli působí zvenku mohutně, vnitřní prostory jsou příjemné a mají příznivé měřítko, jak jsem se přesvědčil během své nedávné návštěvy. Zachovalo se i unikátní strojní vybavení. Objekt je také ve velmi slušném technickém stavu.

Obdobný revitalizační projekt jsem před časem viděl v Madridu.Tam byla podobná cihelná stavba adaptována na městský archív a knihovnu a citlivě doplněna o soudobý design. Winternitzovy automatické mlýny byly donedávna v provozu, nyní jsou prázdné, na podlaze však stále zůstává bílý moučný prach. Je to velká příležitost a výzva pro město Pardubice (třeba ve spolupráci se soukromými sponzory), jak tuto památku využít. Poloha stavby je velmi dobrá – leží totiž jen pár set metrů od historického centra. A co by tu mohlo být? Hotel, restaurace s minipivovarem, kavárna, studia, výtvarné dílny, škola, loftové byty, archívy, knihovna, výstavní sál, muzeum, divadlo… Záleží jen na fantasii architektů a investorů. Už teď vzniká aktivita, která se pokouší prostory mlýnů oživit kulturními akcemi, mělo by se tam hrát třeba úspěšné představení Divadlo Gočár…

Zatímco se zdá, že Gočárova svérázná stavba nakonec svou novou funkci nalezne, koneckonců je zapsána v seznamu nemovitých kulturních památek, druhý areál, o němž dnes budu mluvit, je na tom podstatně hůře. Přitom Odkolkovy mlýny jsou stejným pojmem, jako ty Winternitzovy. Jejich tradice sahá až do čtrnáctého století a původně sídlily na pražské Kampě. František Odkolek a později jeho syn Jindřich spravovali mlýny ve druhé polovině století devatenáctého. Po ničivém požáru však jejich potomkům nebylo dovoleno mlýny v centru Prahy obnovit, a tak vznikl nový, na tehdejší dobu moderní areál v tehdejším satelitu Vysočanech.

Projekt vypracoval rodák z Valašských Klobouk a významný evropský architekt Hubert Gessner (1871-1943), spolužák Jana Kotěry ze studií u Otto Wagnera na vídeňské umělecké akademii a jeden z představitelů vídeňské secese (viz též zde). I on použil na průčelí budov režné zdivo z šedobílých vápnocementových cihel. Areál tvoří silo, mlýnice, pekárna a administrativní budova. Střízlivé modernistické průčelí je členěno lizénami a římsami a zakončeno vysokým stupňovitým štítem s eliptickými okny. Pro pořádek připomínám, že Gessner navrhl pro Odkolka také pekárnu v Liberci a obdobný projekt – nedávno adaptovaný na bytový komplex, projektoval i v rakouské metropoli. Vysočanskou továrnu stihl stejný osud jako pardubické mlýny. I tam výroba už skončila. Památkově chráněna je bohužel jen nepříliš výrazná administrativa a výše zmíněná hlavní budova má být spolu s ostatními zbourána. Na tom místě vyroste komplex luxusních bytovek (je mi záhadou, proč se v Praze stále staví drahé byty, když o ně není moc velký zájem, ale do toho mi nic není). O neblahém osudu Odkolkových mlýnů se bohužel moc neví ani mezi odbornou veřejností, snad k tomu přispívá i fakt, že - skryty za železničním náspem – nejsou lidem příliš na očích. To však nic nemění na jejich mimořádné hodnotě. Zbourání hlavní budovy mlýnů bych považoval za podobně barbarský čin, jakým byla svého času likvidace těšnovského nádraží.