Zdeněk Lukeš - Meziválečné pomníkování v Praze

Středa, 30. Říjen 2013 - 0:00
| Napsal:

V minulém a předminulém článku jsem se zaměřil na pražské pomníky, které vznikly ve druhé polovině devatenáctého století a pak v prvních letech století minulého, kdy vládly styly historismus a secese. A jak tomu bylo v následující meziválečné éře?

Zdeněk Lukeš - Meziválečné pomníkování - Praha svým vítězným synům (památník čs. legionářů) 2 - foto © Jiří Wagner
Fotoalbum: 
Zdeněk Lukeš - Meziválečné pomníkování - Svatopluk Čech - foto © Jiří Wagner
Zdeněk Lukeš - Meziválečné pomníkování - Praha svým vítězným synům (památník čs. legionářů) 2 - foto © Jiří Wagner
Zdeněk Lukeš - Meziválečné pomníkování - Praha svým vítězným synům (památník čs. legionářů) 1 - foto © Jiří Wagner
Zdeněk Lukeš - Meziválečné pomníkování - Jan Podlipný - foto © Jiří Wagner
Zdeněk Lukeš - Meziválečné pomníkování - Cyril a Metoděj - foto © Jiří Wagner

Nastoupený trend nejen Pražany neomrzel, ale soch přibývalo snad ještě více. Některé kritiky to přivádělo téměř k zoufalství, stačí si jen připomenout Šaldův text "Mor pomníkový". Ne vše, co bylo plánováno, bylo nakonec i provedeno. Takový pomník Přemysla Oráče, který měl přímo na Hradčanském náměstí provést sochař Jakub Obrovský, nakonec vztyčen nebyl, neboť vyvolal posměch Pražanů. Mělo jít o mohutný sloup, na jehož vrchol umístil autor pluh. Na náměstí byla vztyčena dřevěná maketa v měřítku 1:1, ale nakonec byl záměr zrušen. V Praze také nevznikl plánovaný pomník prvního prezidenta, ostatně Masaryk si to výslovně nepřál, tak se čekalo, až zemře, načež byla hned vypsána soutěž. Masarykova socha měla samozřejmě stát na Hradčanech jako dominanta nového náměstí na severním předpolí Hradu, jemuž měla padnout za oběť barokní jízdárna i renesanční domky v jejím okolí. Vítězný návrh architekta Jaroslava Fragnera a sochaře Vincence Makovského počítal i s dalšími sousošími na obrovském prostranství, táhnoucím se od Jeleního příkopu až do oblasti hradčanských bastionů. Dlužno přiznat, že porota soutěže nakonec cennou Jízdárnu zachránila a k výstavbě monumentu stejně nedošlo, neboť začala německá okupace a sochy se naopak začaly bourat. Připomeňme si tedy alespoň některá díla, která v Praze vznikla. Měla často zajímavé osudy, jak si také ukážeme.

Jeden z největších pomníků vyrostl ve vinohradském parku. Autorem sochy Svatopluka Čecha byl Jan Štursa, návrh architektonického řešení v tehdy módním stylu art deco vypracoval Pavel Janák. Štursa plastiku obohatil o postavu nahého chlapce a tento motiv později použil také samostatně pro Gočárův čs. pavilon na Světové výstavě v Paříži 1925 a také Rašínovo gymnázium v Hradci Králové stejného autora. Jedna kopie stávala až donedávna vedle pražského letohrádku královny Anny.

Další významný sochař meziválečné éry Karel Dvořák navrhl hned několik pomníků. Jeho sousoší Cyrila a Metoděje se dostalo dokonce skvělého umístění mezi sochami na Karlově mostě, kde nahradilo Brokoffova sv. Ignáce z Loyoly, který sice přežil pád do řeky za povodně v roce 1890, ale tehdy nepopulární zakladatel jezuitského řádu nakonec našel místo v lapidáriu. Dvořák byl rovněž autorem pomníku francouzského historika a slavisty Ernesta Denise na Malostranském náměstí, tuto plastiku však odstranili Němci. Stejný osud stihl i monumentální pomník amerického prezidenta Woodrowa Wilsona před budovou Fantova nádraží, dílo Čechomeričana Albína Poláška. Ten byl ale nedávno obnoven (a nepříliš šťastně umístěn na okraji parku při Opletalově ulici). A do třetice Dvořák: jeho Jan Neruda stával dlouho na Újezdě. Šlo však jen o prozatímní model, který byl pak odstraněn, a novou sochu vytvořil v jiné době jiný umělec, jak se dozvíme v jednom z příštích dílů našeho miniseriálu o pražských pomnících.

Monumentálního pomníku se dočkali i legionáři. Vytvořili ho architekt Bohumil Hübschmann a sochař Josef Mařatka v prostoru piazzetty mezi Hübschmannovými ministerskými budovami areálu pod emauzským kostelem. Nedávno obnovený památník tvoří Plečnikův zlomený obelisk, původně určený do Rajské zahrady Pražského hradu, a bronzové postavy vojáků. Komornějším dílem je socha Elišky Krásnohorské na Karlově náměstí, jejíž autorkou byla Karla Vobišová. Ta také vyhrála soutěž na hrobku sv. Vojtěcha v katedrále sv. Víta, díky různým intrikám se však tento návrh nikdy nepodařilo realizovat. Na Pohořelci stával pomník hrdiny první světové války plukovníka Josefa Jiřího Švece, který byl dílem jeho jmenovce Otakara Švece, pozdějšího autora Stalinova pomníku na Letné. Sokl navrhl jeho přítel architekt a scénograf Bedřich Feuerstein. První návrh byl ovšem architektonicky mnohem podařenější, než výsledný celkem konvenční sokl, vojákům se ale nelíbil. Plukovník ovšem na Pohořelci nestál dlouho, odstraněn byl opět za druhé světové války a po ní už nikdy nebyl obnoven. Nakonec ještě zmíním sochu primátora Jana Podlipného před libeňským zámkem, dílo Jaroslava Brůhy. Další plastiky z meziválečné éry, jako byl Jan Žižka a Josef Mánes, byly osazeny až v následujícím období a tomu se budeme věnovat zase příště.

Poznámka redakce: V Nakladatelství Lidové noviny vyšla knížka Zdeňka Lukeše Psí vycházky 2 s podtitulem Od Čechova mostu k Muzeu. Autor v něm čtenáře provede po dalších částech staré Prahy, mostech, ulicích a náměstích Starého a Nového Města.

Diskuse: