Rozhovor s HŠH o projektu a realizaci růžového domu

Úterý, 15. Prosinec 2009 - 14:06
| Napsal:
S Petrem Hájkem, Janem Šépkou a Tomášem Hradečným o projektu a realizaci růžového domu ...

Jak jste se potkali s odvážným panem investorem?

J.Š. Celý projekt začal již v roce 1999. Manželé Čillíkovi byli na výstavě Prostorový dům, která je oslovila, a přišli za námi s katalogem. Zaujalo je naše chápání vnitřního prostoru, jak jsme jej na výstavě prezentovali. Následně jsme se jeli podívat na jejich pozemek, který měli v Černíně. Tehdy byl ještě pastvinou. Začali jsme společně uvažovat o koncepci domu.
T.H. Hned na počátku bych ale připomněl první důvod, proč celá akce trvala tak dlouho. Toto byl klasický případ, ukázka, jak to u nás chodí. V katastru byl tento pozemek, stejně jako ještě dva vedlejší, veden jako pastvina, ale místní úřad jej investorovi prodal jako stavební s ujištěním, že vše hladce půjde. Změnu v právě zpracovávaném územním plánu však nezajistil. Začalo velké martyrium. Klient dokonce uvažoval o koupi jiného pozemku. Naštěstí jsme na stavebním úřadu nalezli snahu vše vyřešit a povedlo se. Mohli jsme se pustit standardní cestou. Jenom toto ale trvalo dva roky.
J.Š. To už jsme samozřejmě měli na stole několik variant domu a za sebou hodiny diskuzí a konzultací s investorem.

Dům stojí na hranici chráněné krajinné oblasti. Co ochranáři se svými podmínkami?

T.H. Odstartovali jsme další kolo. Pro povolení jsme ochranářům předložili výkres umístění stavby na pozemku, s vyznačením zastavěné plochy a výšky stavby – tedy parametry rozhodující ve vztahu ke krajinnému rázu. K tomu se vyjádřili kladně, takže důležitý podklad pro územní rozhodnutí jsme měli. Poté se vše dále zdrželo kvůli připomínkování vlivného souseda, který zde chtěl zřídit novou příjezdovou cestu na náš nebo obecní účet. Další dva roky byly pryč kvůli odvoláním včetně soudních pří, které náš investor vyhrál, ale prohrál čas. Teprve tehdy jsme mohli požádat o stavební povolení.

K žádosti o stavební povolení na území CHKO jste museli předložit také souhlas krajinářů, kde jistě nestačil zákres do katastrální mapy. S tím jste museli mít problém, ne?

T.H. V ochranářské komisi zasedali architekti, z nichž mnozí nás učili dříve na škole a znali naši práci. Tohle nám však posvětit nechtěli. Navrhli, ať kvalifi kujeme stavbu jako experimentální nebo třeba jako sochu v krajině, protože takto nesplňuje jejich regulativy. Podle našeho názoru však neměly zmíněné regulativy oporu v zákoně, takže jsme šli do sporu a odvolali se k Ministerstvu životního prostředí, které nejdříve věc vrátilo k novému projednání a napodruhé rozhodlo v náš prospěch.
J.Š. Ten příběh tady ale nekončí. Po dvojím odvolání a celé vleklé anabázi přišel investor s tím, že se rozvádí, a že tedy končíme. Přerušili jsme tedy práci a uklidili vše do šuplíku. Po několika měsících se však pan Čillík objevil s novou partnerkou a výzvou pokračovat. Šuplíky jsme tedy zase otevřeli. Obávali jsme se pochopitelně, že nová paní domu celý projekt může odmítnout i přesto, že již bylo vydáno stavební povolení. To by samozřejmě znamenalo začít úplně znovu. Otázkou by bylo, zda by ochranáři nevyvinuli větší tlak?

Vraťme se ale ještě nazpět. Jak od samého počátku probíhala komunikace architekt – investor?

J.Š. Už jsem říkal, jak si nás pan Čillík našel. Od prvních konzultací bylo zřejmé, že ví, co chce. Je povoláním psychiatr a myslím, že o prostoru a jeho působení na člověka hodně přemýšlí, asi více než lidé jiných profesí. Určitě má specifi cké vidění a cítění prostředí, ve kterém chce on i jeho rodina žít. Při zadání nám jasně defi noval své požadavky. Jedním z důležitých faktorů byla jeho touha mít v domě promítací sál. A tady se dostáváme k samotnému konceptu stavby, který je založen na překopírování stejného úhlu terénu do šikmých ploch v interiéru stavby. Šikmost plochy jsme využili k vytvoření promítací místnosti, ale následně se šikmina překopírovala i o patro výš, kde vytváří obytnou místnost s výhledem do krajiny. Takže také jakýsi kinosál, ale v tomto případě bez promítání. Vznikla tedy jakási spirála, která pojímá všechny obytné prostory domu.

Jak na tento koncept reagoval investor?

J.Š. Pan Čillík nám při pohledu na první skici prozradil, že měl kdysi sen, který si dodnes připomíná, že bude mít jednou dům na principu spirály. Když vypustí nahoře v patře kuličku, samovolně se skutálí až do sklepa. Šikmé rampy zaujímají téměř dvě třetiny podlahové plochy.

Je vůbec možné považovat je za plnohodnotný obytný prostor?

J.Š. O tom jsme samozřejmě hodně s investorem diskutovali, splňuje to jeho představu o prostoru a plně mu to vyhovuje. Došli jsme tak vlastně společně k modelu spirály.

Probírali jste předem s investorem i situace, kdy dojde v jeho rodině ke změnám, děti vyrostou a budou požadovat soukromí, mohou přijít momenty třeba dočasné imobility některého člena rodiny, nemoc? Není tento prostor jakoby na jedno použití, ideální jen pro současný rodinný stav?

J.Š. Se šikminami lze leccos dělat, je možné je proměnit, přizpůsobit, pokud by nevyhovovaly. Dokážu si představit, že se na šikmou plochu položí schody nebo se vytvoří vodorovné plošiny. Přitom koncept spirály zůstane zachovaný.
P.H. Od začátku jsme mysleli na problémy, které rampy mohou přinést v běžném životě. Proto jsme na zkoušku nechali zhotovit provizorní schodiště, abychom obě verze porovnali. Byl jsem překvapený, že se mi schodiště zdá méně pohodlné než poměrně strmá rampa. Důležitou roli jistě také sehrál samotný povrch navržený z přilnavého tartanu. Manželé Čilíkovi se po tomto pokusu jednoznačně rozhodli pro čisté šikminy.
J.Š. Obyvatelé domu jsou si plně vědomí všech úskalí, která tento koncept přináší. Vše jsme s nimi podrobně probírali a z jejich strany se rozhodně nejedná o žádné rychlé, zbrklé rozhodnutí. Vždyť na tenhle dům čekali téměř deset let. Musíme si na tomto příkladě uvědomit, že se jedná o naprosto konkrétní odpověď pro specifi ckého klienta a pro konkrétní pozemek.

Překvapilo vás, jak ve výsledku prostor vyznívá výtvarně?

J.Š. Byl jsem překvapen, z vertikálního vnímání celého prostoru. I když prostor nad sebou úplně nevidím, neustále cítím, že nade mnou pokračuje. Domnívám se, že v tomto případě se již nejedná o prostorový raumplán.
P.H. Mě nejvíce překvapilo, když jsme sundali ochranné fólie z oken. Prostor uvnitř se nečekaně proměnil tím, jak se vnější sklon terénu propsal do interiéru. Návaznost šikmé podlahy uvnitř domu a svažité zahrady byl neobyčejně silný zážitek. Nemluvě o průhledech na horizont a do krásně zabarvené krajiny. Tohle se asi vyfotografovat nedá.

Jak se dům vzhledem k termodynamice vytápí?

J.Š. Standardně. Konvektory topí na okna. V koupelnách je podlahové topení. Dům je v tomto ohledu standardní, zděný. Rozdíl teploty v jednotlivých patrech je maximálně jeden stupeň.

Přestože jde o tři patra?

T.H. Každý prostor má svoje klima. V tomto smyslu nejde o inteligentní dům.
P.H. Sám mám zkušenost z vícepatrového obytného prostoru. Nahoře je samozřejmě teplota vyšší, ale vhodným umístěním teplotního čidla a pružnou regulací se dá tento problém uspokojivě vyřešit.

Klasicky zděný dům jste oblékli do pěnového kožichu. Změnila se zásadně tepelná prostupnost? Jak pěna fyzikálně reaguje?

T.H. Jde o švýcarský patent používaný u nás od devadesátých let – sanace střechy polyuretanem neboli termoi hydroizolační hmota v jednom. Samozřejmě je potřeba aplikovat ochranný nátěr. Víme, že to umí dvě nebo tři fi rmy.
J.Š. V Čechách o takto kompletně obaleném domě nevím. V zahraničí se stříkaná pěna používá na dřevostavby. Po nastříkání se uhlazuje hladítkem. Na podobné bázi je například Didden Village od MVRDV. Náš nástřik ale není hlazený.
P.H. Z tohoto pohledu je nejblíže fasáda rodinného domu PA1 od známých rakouských architektů PPAG v Zurndorfu. Jeho povrch je také stříkaný z polyuretanu s přiznanými nerovnostmi. Ale asi nejznámějším příkladem je růžový průtokový kanál Ústavu vodního stavitelství Technické univerzity v Berlíně od architekta Ludwiga Lea.

Jak je pěnový nástřik silný?

J.Š. Dvanáct centimetrů. Samotná pěna je žlutá, růžový je hydroizolační vrchní nástřik. Růžová barva je v tomto případě jakousi poctou právě zmíněné stavbě průtokového kanálu od Lea.
P.H. Základní pěna je velmi nestálá a na UV záření degraduje. Musí se poměrně rychle po aplikaci ochránit nátěrem. Když se to neudělá, rozpadne se doslova na prach.

Polyuretanových pěn je hodně druhů. Jakou jste použili?

J.Š. Použili jsme tu, co má miniaturní póry, po nastříkání zvětší svůj objem jen nepatrně. Dvanáct centimetrů proto stačí.
T.H. Výhodou stříkání je, že na rozdíl od minerálních desek, polystyrenu, který se musí lepit, pěna dokonale přilne. Nevzniknou tedy dutiny, v kterých kondenzuje voda.
P.H. A lze ji dotáhnout až pod zem, protože je nenasákavá. Celý dům je ochráněn jednolitou slupkou. Navíc lze fasádu včetně střechy velmi rychle zhotovit.
J.Š. Byla provedena za dva dny, přitom cena je srovnatelná s klasickou fasádou. Výhoda krátké doby zpracování je „vyvážena“ vysokými nároky na počasí. Nelze ji dělat ve větru, za deště ani mrazu. Na počasí jsme proto museli trochu čekat.
T.H. To ale platí pro všechny technologie, pokud se dělají poctivě.

Jak jste došli k zelenému tartanu jako povrchovému materiálu podlah?

J.Š. Úvahou, jak zabezpečit šikminy proti skluzu. Tartan používaný pro sportovní účely splňuje hygienické normy. Lze ho i mýt, nikoliv jen luxovat.
P.H. Ovšem mně zouvá ponožky…

Celý koncept je dost neobvyklý, jak jste jej nalezli? Jak sami výsledek vnímáte?

J.Š. Vývojem. Diskuzí. Jak jsem již říkal, klient chtěl mít malý kinosál. Což byla jedna důležitá věc. Druhou byl samotný terén, který je poměrně prudce svažitý. Jinde bychom asi hledali jinou cestu, ale v tomto případě se nabízelo spojit šikmost s kinosálem.
P.H. Nešlo nám o zajímavý výtvarný efekt, jak se možná někomu může na první pohled zdát. Jde o přesné odpovědi na otázky, které jsme kladli s klientem skrze architekturu domu.
J.Š. Při řešení jakéhokoliv rodinného domu je velmi důležitá vazba architekta a klienta. Nejde o výtvarný kalkul. Jde o konkrétní dům pro konkrétní lidi. A taková věc je nepřenosná.
P.H. Na návrhu rodinného domu se vždy nějakým způsobem projeví požadavky klienta a prostředí. Pro manžele Čillíkovy byla topografi e pozemku a přání mít domácí promítací sál natolik důležité, že došlo k trvalému propsání do architektury domu.
T.H. Výsledek nelze chápat jako nějaký univerzální recept na rodinné bydlení, tím méně jako příklad hodný následování. Jedná se naopak o individuální řešení, jehož vnímání a současně přijetí zůstane vždy navýsost subjektivní – v pozitivním i negativním smyslu.

Závěrem se nelze, pánové, nezeptat na pokračování vaší společné práce jako Ateliéru HŠH architekti…

P.H. Tohle je naše poslední věc, kterou jsme spolu dělali společně pod značkou HŠH.
T.H. Jako tři společníci jsme se po čtrnácti letech spolupráce a deseti letech fungování kanceláře rozešli. Únava, rozpory, opotřebení. Od všeho trochu. Cítili jsme, že některé diskuze nikam nevedou. Já osobně jsem někdy podmínkami v oboru tak otrávený, že ztrácím touhu se v něm vůbec pohybovat.
J.Š. Po škole nám vzájemná spolupráce vyhovovala, bylo to ku prospěchu. Po letech neměly některé naše debaty společný závěr. Společenství více lidí má smysl, jen když všichni cítí, že jim vzájemná diskuze pomáhá řešit problémy.
T.H. Další individuální cesty stále hledáme. Jméno HŠH po splnění závazků vně i dovnitř fi rmy ale zmizí. Ale rozcházíme se v dobrém, zůstáváme kolegy.


   

Ing. Akad. arch. Petr Hájek, Ing. Akad.arch. Jan Šépka, Ing. arch. Tomáš Hradečný | HŠH architekti

 

Převzato z časopisu Architekt 11-12/2009

Klíčová slova: