ARCHITEKT 10 | 2007 - Od antiky k novodobým olymp. hrám

Posláním architektury, obecně řečeno, je uspokojovat určité potřeby společnosti a odrážet skutečnost, tj. zobrazovat společenské děje, život společnosti a dávat výraz cítění společnosti, zvýrazňovat vztah ke skutečnosti, včetně vztahu emocionálního. Svými vlastnostmi architektura také propaguje určitý způsob života a vztah k životu. Mámeli pochopit souvislosti mezi životním stylem a cítěním lidí na jedné straně a architekturou v oboru sportovních staveb na straně druhé, znamená to především pochopit význam a vývoj tělesné kultury a sportu ve vztahu ke společenskému, politickému a kulturnímu vývoji celé společnosti. Význam tělesné kultury a sportu tkví samozřejmě v účinku na fyzický a duševní vývoj člověka, kromě toho však i ve vlivu na utváření vztahů mezi lidmi a sociálními skupinami lidí až po vztahy mezi národy a státy.V architektuře je odraz tohoto vztahu patrný v umisťování sportovních staveb v urbanisovaném celku, ve funkčním a kompozičním vztahu těchto staveb k celku a ve vztazích daných provozními a racionálními potřebami. Nejznámějším a nejvýraznějším obdobím historie tělesné kultury a sportu je doba antické kultury starého Řecka a Říma. Společenský význam tělesné kultury ve spojitosti s kultovním aspektem a kulturou obecně je v antickém Řecku ilustrován zřetelně množstvím tělovýchovných her a různých slavností. Nevýznamnější z nich, hry olympijské, o nichž je první záznam z roku 776 století př. n. l. , se konaly každý čtvrtý rok na severozápadě Peloponésu v Elidě, v posvátném okrsku Olympii. Jak uvádí Vojtěch Zamarovský v knize Vzkříšení olympie, měly první olympijské hry, konané v roce 776 století př. n. l. jen jednu disciplínu, závod v běhu na délku jednoho stadionu, 192,27m a trvaly jeden den. Prvních sedmnáct olympijských her tvořily jen běžecké disciplíny. Teprve na 18. olympijských hrách byl jejich program rozšířen o zápas (palé) a pětiboj (pentathlón), který obsahoval skok do dálky, běh v délce jednoho stadionu, hod diskem, hod oštěpem a zápas.V Olympii, v chrámu bohyně Héry byl také uložen tzv. disk Ifi tův, na kterém byla zaznamenána ekecheiria čili „zdržení se rukou od zbraní“, tedy úmluva sjednaná mezi spartským zákonodárcem Lykurgem a elidským králem Ifi tem o všeobecném posvátné míru, který zachovávali Řekové na Poloponésu po dobu olympijských her. Text této úmluvy se však nezachoval, ani žádný antický spis, který by se jí podrobně zajímal. Její ustanovení však je možné podle Zamarovského odvodit z různých jiných děl té doby, ze kterých lze její existenci potvrdit. Pro účast na olympijských hrách bylo stanoveno několik podmínek. Podmínka, že závodník musí být Řek byla zcela pochopitelná – olympijské hry byly řeckým svátkem. Soutěžící nesměl být otrok, ale svobodný občan, neměl se provinit těžkým zločinem a nesměla na něm spočívat veřejná klatba. Společenský a politický význam tělesné kultury ve starém Řecku je tak zřetelně zvýrazněn. Sepětí tělesné kultury s kultovními aspekty je patrné také z půdorysu starověké Olympie.Význam a hierarchii, která mezi ostatními městskými funkcemi patřila sportu a tělesné výchově, dokládají některá založená města z doby 5. až 4. století př. n. l. U měst založených, tj. měst, která byla vybudována podle plánu, se shledáváme s polohou tělovýchovného zařízení jako součástí kompozice města, často jako součástí významné městské osy nebo zóny. Tak je tomu např. v Prieně, kde hlavní kompoziční městská osa je na jedné straně zakončena akropolí, na druhé straně stadionem a gymnasiem a vede přes soustavu agor s veřejnými budovami. Podobným příkladem je Milet, přibližně z téhož období. Pásovitý útvar městského centra zahrnuje opět stadion s gymnasiem, palaistru s lázněmi a další gymnasion na opačné straně centrální agory. V antickém Římě je sportovní soutěživost deformována do masové podívané v podobě „her“ při nichž se diváci opájeli podívanou na krvavé zápasy gladiátorů, nebo odsouzenců s dravou zvěří a různé štvanice zvěře. Gladiátorské hry však nejsou vývojovým stupněm sportu, ale jejich předchůdcem je etruský kultovní zvyk donutit poražené vojevůdce zápasit na život a na smrt mezi sebou. Antický Řím přejal dědictví antického Řecka a pozměnil obsah her se zaměřením na přípravu vojska.Velmi oblíbené byly koňské dostihy, při nichž často docházelo k bitkám mezi přívrženci jednotlivých stájí. Kluby měly své barvy a nadšené přívržence ve všech sociálních vrstvách. Podobně jako dnes dochází při fotbalových zápasech k řádění přívrženců různých fotbalových klubů. Velmi oblíbená byla hra, zvaná harpastum, která byla římskými vojáky rozšířena do Francie a Anglie, kde se postupně vyvinula do dnešního fotbalu. Zcela mimořádným typologickým druhem byly známé římské thermy, kde pro rekreaci sloužily nejen různé studené a teplé koupele, ale i další tělovýchovné, zábavní a kulturní aktivity. Šlo tedy o společenská střediska, která lze svou náplní přirovnat k některým současným střediskům pro volný čas. Plán antického Říma je zajímavým dokladem vybavení města stavbami, z nichž mnohé sloužily pro tehdejší pojetí tělesné kultury. Jejich poloha a obrovský rozsah zřetelně odráží dobové souvislosti a společenský význam a poslání činností, pro které byly tyto stavby vybudovány. Nejkapacitnější stavbou byl cirkus maximus, který byl umístěn v centrální poloze a sloužil jako hippodrom. Kapacita jeho hlediště se odhaduje na 150 000, někdy 200 000 míst, některé prameny uvádí až 380 000 míst. Počet obyvatel antického Říma se odhaduje na 1,5 milionu obyvatel, z čehož přibližně 1/3 byli svobodní občané a 2/3 otroci. Od přirozené hravosti a radosti z pohybu, ale také měření sil a touhy vítězit, neodvrátil člověka ani středověk s křesťanskou ideologií, zavrhující kulturu těla jako cosi hříšného. Tělovýchovných cvičení bylo třeba především k výcviku bojovníků. Tělovýchova se začala uplatňovat při výcviku šermu, jízdě na koni, rytířských turnajích a při různých soutěžích v běhu, chůzi, veslování apod. Rekreační poslání tělesné kultury se realizovalo při lovech a v míčovnách a při různých slavnostech a zábavách. Vyvíjely se také míčové hry včetně tenisu ( z latinského tenere). Dokonce i jezuité se osvěžovali nejen hrou v šachy, ale i kuželkami a míčem. V této době se také objevilo první odměňování vítězů a dokonce i sázení. Nelze však říci, že by toto období obraz měst tak výrazně poznamenalo jako doba antická.Vznik moderní tělovýchovy je spjat s průmyslovou revolucí a vývojem kapitalistické společnosti a společenských tříd. Rozvoj průmyslu vyvolal přesuny venkovského obyvatelstva do měst a tlak na odbornou kvalifikaci ve většině pracovních činností. Významná role začala připadat školám , které začaly do obsahu výuky zařazovat i tělesná cvičení se zaměření na celkový rozvoj tělesné zdatnosti. Do programu byly zařazovány běžecké disciplíny, kriket, box, veslování a další. S růstem měst se měnily i životní podmínky. Hustota dělnických čtvrtí způsobila, že středisky zábavy se staly ulice, hospody a různé, nijak nevybavené, volné plochy. Vznikly různé sportovní hry a soutěže, hry z nichž se nejvíce rozšířil fotbal. Jednotlivé druhy sportovních a zábavných činností se začaly soustřeďovat do různých spolků, klubů a organizací, které různě pojatou propagací sportu a her více či méně ovlivňovaly i společenské dění. To vrcholilo v ne příliš klidné atmosféře 19. století a tělovýchovné hnutí dostávalo i teoretické základy. Charakteristickým dokladem toho je vznik a rozvoj tělesné kultury v našich zemích. Při vzniku Sokola a při zakládání dalších tělovýchovných a vzdělávacích spolků nešlo jen o samoúčelnou tělovýchovu ale také o společenskou činnost, jejímž cílem bylo osvícení a národnostní uvědomění. Činnost těchto spolků a organizací se neomezovala na tělovýchovu, ale pěstovala se také kulturní činnost, pořádaly se různé zábavy a turistické výlety, dokonce se zpěvem. Činnost byla velice rozmanitá a sokolovny a dělnické domy byly vlastně integrovanými středisky tělovýchovy, kultury a zábavy. Typologicky to vlastně byla jakási střediska volného času. Jejich význam byl nemalý a mnohá města to umístěním těchto staveb dokládají. Ve vazbě na ostatní významné městské funkce se zapojují organismu města a jeho kompozice. V mnoha případech byly vybudovány na historických náměstích nebo jiných, funkčně a kompozičně významných místech města. Zakladatelé Sokola, filosof a estetik Tyrš a organizátor Fügner, navazovali vědomě na období antiky a mnohé sokolovny jsou postaveny v neorenesančním slohu. Zájem o sport a tělovýchovu, a s tím také o jejich řecké základy, se šířil v celé Evropě a vyústil v akt, který významně ovlivnil historii moderního sportu a tělovýchovy v celém světě. Francouzský pacifista Pierre Fredi, baron de Coubertin, jehož zálibou byla pedagogika, zavedl při výchově mladých lidí organizované hry, ve kterých spatřoval výchovu ke zdravému soutěžení a smyslu pro fair play. Cílevědomou činností a jednáním se zasadil o obnovení olympijských her o jejich první otevření, které se konalo 6.dubna 1896 na rekonstruovaném stadionu, původně postaveném Héródem Attickým, v Athénách. Ideovým základem novodobého olympijského hnutí se stal ideál kalokagathie. Harmonický rozvoj fyzických, duchovních, morálních a společenských vlastností člověka. Tato silná idea posunula olympijské soutěže na úroveň nejvýznamnějšího světového sportovního svátku. Stavby pro olympijské soutěže se staly vrcholnými urbanistickými, architektonickými a technickými díly, kterými pořadatelské země, zejména v období po 2. světové válce, demonstrovaly svou kulturní, ekonomickou a politickou vyspělost. Snahy o mimořádná architektonická díla a technické rekordy byly častým impulsem ve vývoji architektury a urbanismu. Avšak již v šedesátých letech se ukázalo, že budování kapacitních olympijských staveb sebou nese problém jejich následného využití po olympijských hrách. Zcela prioritní otázkou je problém, jak zapojit olympijská zařízení, která svým krátkodobým kapacitním, dopravním a energetickým zatížením mnohonásobně překračují běžné potřeby města a jeho stálých obyvatel do trvalého života měst a jejich obyvatel.V současné době převládá názor, že je lze tento problém řešit především technicky a urbanisticky. Technicky ve smyslu dosažení maximálních možností jak transformovat tyto stavby po skončení olympijských her. Urbanisticky ve smyslu umístění těchto staveb, případně celých souborů do organismu města. To je pravda, ale problém tak jednuduchý není.Poněkud stranou zůstává otázka dalšího vývoje sportu, respektive otázka vývoje vztahu společnosti ke sportu obecně. Sport jehož význam zdravotní a sociální je nepochybný, je také velkou zábavou globalizovaného světa a je třeba nejen předvídat vývoj této zábavy, ale také její vliv na společnost. Z obsahu čísla 10/07:SLOVO>ARNOŠT NAVRÁTILTÉMA>FOTBALOVÉ STADIONY – HLEDÁNÍ VÝVOJOVÝCH TENDENCÍ / TEXT VÁCLAV MUDRA REALIZACE>STADION WEMBLEY, LONDÝN, ANGLIE / FOSTER+PARTNERS, HOK SPORT ARCHITECTURE STUDIE>STADIONY PRO EURO 2012 – PEVNOST A STADION JAKO STAVEBNÍ ANALOGIE>MAĎARSKO / MARCEL FERENCZ, GYÖRGY DETÁRI / NAPUR ARCHITEKTREALIZACE>SPORTOVNÍ ARÉNA VÍTKOVICE – PŘÍSTAVBA / RADIM VÁCLAVÍK / ATOS-6 STUDIE>GUGGENHEIM ABÚ DHABI, SPOJENÉ ARABSKÉ EMIRÁTY / GEHRY & PARTNERS REALIZACE >CENTRUM SEMINÁŘŮ A VÝSTAV V ZÁMKU VAL-SAINT-LAMBERT, SERAING, FRANCIE / DETHIER & ASSOCIÉS, JEAN DEHARENG REKONSTRUKCE>PŘESTAVBA RODINNÉ VILY NA KAVÁRNU, ZLÍN / PAVEL MUDŘÍK >REKONSTRUKCE RODINNÉ VILY, PRAHA 6 / KAMILA BARTOŠKOVÁ, MICHAL BARTOŠEK>REKONSTRUKCE A DOSTAVBA RODINNÉHO DOMU, PRAHA 6 / JIŘÍ POLÁČEK, VÁCLAV ŠKARDA / ATELIER K2 REALIZACE>SÍDLO FIRMY UAX, BERNARTICE NAD ODROU / KAMIL MRVAINTERIÉR>OBNOVENÍ BYTU VE „SKLEŇÁKU“, PRAHA 6 / MARCELA STEINBACHOVÁ >JINDRA VIKOVÁ: DVĚ KOUPELNY TÉMA-STUDIE>LETNÁ NA HRANĚ – UMÍSTĚNÍ ÚSTŘEDNÍHO STADIONU MĚSTA KULATÝ STŮL>LOH V PRAZE / MODERUJE JOSEF VOMÁČKA TÉMA>KANADSKÁ OLYMPIJSKÁ ZKUŠENOST / TEXT RADIM BOHÁČEK SOUTĚŽ>PRVNÍ SOUTĚŽ V NEDOKONČENÉ ŘADĚ… / TEXT RADOMÍRA SEDLÁKOVÁVÝSTAVA>ALENA ŠRÁMKOVÁ: ARCHITEKTURA >JAN PADRNOS: GESAMTKUNSTWERK V 21. STOLETÍ RECENZE>JIŘÍ KROHA / TEXT PAVEL HALÍK