Josef Gočár – architektonická osobnost XX. století

Mladý chlapec z rodiny majitele malého pivovaru ve východočeských lázních Bohdaneč projevil na pardubické reálce kreslířský talent, a tak byl poslán do Prahy na stavební průmyslovku a potom nastoupil na slavnou Kotěrovu architektonickou speciálku na Uměleckoprůmyslové škole. Byl tak nadaný, že ho jeho profesor současně zaměstnal ve svém atelieru. Už v roce 1904 staví s přítelem Stanislavem Suchardou hrobku svým rodičům v Bohdanči a projektuje průčelí několika činžáků v Hradci Králové. Také cestuje po Evropě, poznává Belgii - zemi, kde se zrodila architektonická secese, Anglii, Holandsko, Německo.

Už v letech 1908-10 pak černovlasý vytáhlý mladík s uhrančivým pohledem sebevědomě vstupuje na pražskou architektonickou scénu výstředním projektem dostavby Staroměstské radnice, jíž dává podobu jakési krystalické stupňovité věže, která ovládá svou velikostí centrum metropole. S provokativním návrhem ovšem dopadl podobně jako o sto let později Jan Kaplický se svou Národní knihovnou. Ale další Gočárovy návrhy se staví: křehké železobetonové schodiště na hradecké náměstí, novátorský Wenkeho obchodní dům v městečku Jaroměři s lehkým skleněným pláštěm a kouzelným interiérem nebo Jaruškův obytný dům v Brně ovlivněný tvorbou vídeňského architekta a designéra (a moravského rodáka) Josefa Hoffmanna…

Pak přichází malá revoluce. Jeho mladší kolega Pavel Janák, s nímž se sešel v Kotěrově projekčním atelieru, protestuje proti přílišné racionalitě architektury, volá po dynamických formách a na svět přichází kuriózní epizoda v dějinách české architektury – kubismus. Rozhněvaní umělci, jako byli bratři Čapkové, Emil Filla, Václav Špála, sochař Otto Gutfreund a také architekti Chochol nebo Hofman se nechávají zlákat k novému dobrodružství. Přidává se k nim i Gočár. Nemá moc rád teoretizování (v životě nenapsal žádný odborný text, nepočítáme-li průvodní zprávy ke svým návrhům!) a hned staví budovu, která se stane pilířem nového stylu, jakkoli ve výsledku neúspěšného: Dům U Černé matky Boží s proslulou kubistickou kavárnou (nedávno obnovenou) Grand café Orient.

I léta první republiky přinášejí teď už ctihodnému projektantovi a nástupci Jana Kotěry na postu profesora pražské umělecké akademie úspěchy. Kubismus je zapomenut, ale světem hýbe módní styl art déco, který zásluhou Janákovou a Gočárovou získává u nás podobu tzv. národního dekorativismu. Už nejde o dynamické prolamování průčelí a krystalické tvary, jako tomu bylo v kubismu; nastupují sytě barevné folklórní geometrické obrazce – kruhy, válce, oblouky a polygony, jimiž architekti pokrývají fasády i interiéry. A opět je to Gočár, kdo staví kultovní dílo té doby: budovu Legiobanky na pražském Poříčí.

„Národní sloh“ se obecně líbí veřejnosti, které se zdá správně československý (aniž si připouští, že jeho obdobu najdeme i v dalších bývalých zemích monarchie), mladá generace, včetně Janákových a Gočárových žáků je ovšem zklamaná. Dekorativní „rohlíčkový styl“, jak ho posměšně nazývají, je neoslovuje. Mají už jiné hrdiny: Le Corbusiera, Bauhaus, ruské a holandské konstruktivisty. Slouží ke cti obou slovutných pánů, že se dokázali z tenat dekorativismu vymanit a v polovině 20. let začít hledat cestu, jak dál. Vrátili se tedy ke Kotěrově odkazu a k „holandské“ architektuře neomítaných cihelných průčelí. Janák vilami přátel umělců na pražské Ořechovce, Gočár navrhuje vinohradský palác Zemědělské osvěty a v roce 1925 racionálně pojatý (a mezinárodní kritikou velmi vlídně přijatý) československý pavilon na světové výstavě dekorativních umění v Paříži. A také nadčasové školy pro Hradec Králové.

Svět moderní architektury se však nezadržitelně řítí dál: nastupuje konstruktivismus a funkcionalismus. Oba přátelé a současně konkurenti vedou další souboj na dálku a oba nakonec drží krok s o generaci mladšími projetanty: významně se podílejí na projektu a realizaci výstavní kolonie moderního bydlení na pražské Babě, staví skvělé sakrální stavby: Gočár Ambrožův sbor v Hradci a kostel sv. Václava v pražských Vršovicích, Janák vinohradský Husův sbor.

Janák se stává po Plečnikovi architektem Pražského hradu, Gočár zase předsedou Mánesa a rytířem francouzského řádu Čestné legie. Kromě domů navrhuje četné pomníky, náhrobky, nábytek, jehož design vždy dokonale souzní se stylem, jenž v jeho tvorbě právě dominuje, účastní se četných soutěží. A také učí: je mimořádně oblíbeným profesorem zejména pro svou velkorysost, laskavost a toleranci. K jeho absolventům patří meziválečná architektonická elita: Benš, Černý, Havlíček, Gillar, Rosenberg, Fragner, Sokol, Wachsman, Fiala…

Aby toho nebylo málo, hraje v Gočárově tvorbě významnou roli také urbanismus. Jeho zásadním dílem je moderní centrum Hradce Králové s dvěma náměstími – Masarykovým a Ulrichovým a také – poprvé u nás – okružním bulvárem kolem historického centra. Zatímco koncept moderní metropole východních Čech byl – zejména zásluhou pokrokového primátora Františka Ulricha – alespoň z části realizován, zůstává jiné téma jen na papíře, ač mu architekt věnuje mnoho let svého života (na jeho konci pak ve spolupráci se svým synem Jiřím). Jde o projekt Moderní galerie v Praze, nejdřív na Kampě, poté na Letné. Zatímco první z nich na ne právě šťastně zvolené místo pojímá ještě v klasicistních formách, je letenský soubor budov (zahrnující i moderní Masarykovu knihovnu) už ryze moderní architekturou.

Josef Gočár umírá v 65 letech v roce 1945. Kdo ví, kam by se ubíraly jeho cesty v následující éře stalinismu. K tzv. sorele ovšem nikdy – Gočár byl demokrat a s levičáctvím si nikdy nezadal. Jeho dílo, čítající desítky realizací od Paříže až po podkarpatský Užhorod, a další desítky neprovedených projektů, tady však zůstává jako memento. V každém stylovém období té neklidné první poloviny dvacátého století pak alespoň jedna stavba, nad níž i po tolika letech stojíme v úžasu…