Matrix, technokultura a virtuální architektura V

Ve filmu Matrix Reloaded jsou propracované přestupy z reality, z „přirozeného světa“do simulovaného světa, do kyberprostoru (do nedávna pojem vlastní jen sci – fi a skutečně odtud převzaty!) signalizovány příznačnými záchvěvy částic ve vyobrazení „kybersvěta“ a filmový divák si může poté, co je takto upozorněn, tyto přestupy mezi světy náležitě prožít. Pro tento zážitek však již nemusíme do kina. Stačí zajít na uměle vytvořený ostrůvek Neetlje Jans (jihozápadně od Rotterdamu, Nizozemsko) a vstoupit do objektu, který vyprojektovala firma NOX architektů Larse Spuybrocka, Maurice Nio a Kase Oosterhuisse. Po vstupu hned zjistíme, že jsme se ocitli v prostředí, které reaguje interaktivně na návštěvníky tohoto vodního pavilónu a sice prostřednictvím celé řady senzorů, které registrují a zajišťují reakce prostředí na pohyb. Architekt Lars Spuybrock charakterizuje realizovaný projekt jako „metastabilní agregát architektury a informace.Tvar budovy vychází z plynulé deformace 14 elips, které se klenou do délky více než 65 metrů. Uvnitř budovy nejsou žádné horizontální podlahy a žádné vnější (sic!) spojení s horizontem, čímž se chůze podobá padání. Deformace objektu přechází do konstantní metamorfózy“. Firma NOX v tomto pavilonu předvedla pro širokou veřejnost možnosti, která má již nyní k dispozici počítačově podporovaný design. Výsledek je přesvědčivý:Obr 7 – 9 Studio NOX, architektů L.Spuybroeka (nar.1959) a M. Nio, vydává periodikum NOX, překlady filosofa virtuality Baudrillarda, produkuje videofily, instalace. Architektonické projekty uplatňují neeukleidovské formy, komputery generovanou architekturu, směřují k dokonale plynulým („tekoucím“) formám. Viz vyobrazení projektu Soft office (Warwickshire, Velká Británie, 2000- 2005). Nejde jen o trans-moderní estetiku objektu, ale o nové zhodnocení role a podstaty architektury. Soft office zahrnuje nejen kanceláře, ale i interaktivní prostor pro děti.„kompletní splynutí těla, okolí a technologie“. Architektura má vůči jiným druhům nepochybná omezení, má svůj fyzický rozměr, vyrovnává se s požadavky statiky (ostatně to byl důvod proč ji G. W. F. Hegel nezařadil mezi umění) a tak k projektování s novými informačními technologiemi došlo později než třeba u fotografie (srv. obr. doprovod článku).Protagonista virtuální architektury Marcos Novak popisuje svoji práci následovně: „Má práce se pohybuje ve dvou směrech. Od reálného prostoru k virtuálnímu prostoru a od virtuálního prostoru k reálnému skrze něco, čemu já říkám > eversion < (převrácení). na rozhraní obou se prostřednictvím senzorů vytváří > neviditelná architektura <, která oba póly navzájem spojuje. v současné době pracuji na sérii projektů s názvem > Allotopes < . přitom vycházím z > polotypů < skladatele a architekta iannise xenakise, které kombinují prvky architektury a video performací a rozšiřuje je o použití virtuálních technologií, aby v těchto inscenacích reanimovaly stávající architektonické prostory. současně pracuji s různými druhy numerických frází jako je rapid prototyping, abych prozkoumal vzniklé fyzikální tvary“. V uvedeném případě jde zajisté o experiment se vším co k němu patří i s tím -právě proto, že jde o experiment - co od něj již žádat nemůžeme. Přesto se neubráníme otázce, co se zde s architekturou provádí? Pomůžeme si drsnými slovy architektky Zahy Hadid: „Architektura je jako nůž, který řeže v kusu masa a tím ruší starý řád a tvoří nový“. Odehrává se zde něco tak zásadního? Jde opravdu o „novou architekturu“, tj. o architekturu nového druhu, kterou se vlamujeme do informačního věku? Nebo jde o efekt „vánočního stromečku“: stavba se „ověšuje“ elektronickými médii? Jde o trend architektury pro třetí tísíciletí? Anebo se stáváme v tomto vpádu univerzální virtuální reality dokonce zajatci této technologie – výsledek architektovy práce nevyjadřuje – a zde budeme parafrázovat Flusserova slova o fotografii – ani volbu, ani architektovo vidění světa, ale jen pouhé rozvinutí technických virtualit? A není to pouze parciální část silné dominantní tendence, kdy se jazyk kultury přizpůsobuje technologiím? Čili je to součást cesty k výše zmiňované technokultuře? Odtud pak radikální tázání již citovaného francouzského filosofa J. Baudrillarda: „nenastoupilo již na místo architektury něco jiného, takže vše, co se tu stalo, zaujalo své místo na základě zmizení architektury jako takové- v historickém smyslu či ve smyslu symbolické konfigurace společnosti?“ Abychom si aspoň schematicky odpověděli provedeme předběžnou informativní typologii fenoménu virtuality na architektonické scéně.Za prvé jde o architekturu, která existuje nejprve v digitálním prostoru, tedy jde o virtuální architekturu bez fyzického rozměru, architekturu existující ve formě elektronického vyobrazení.Za druhé se zřejmě nabízí, že „obě formy architektury, reálné a virtuální, se budou navzájem přibližovat a doplňovat“(P. Jodidio), podporovat a tato linie by měla být onou pomyslnou magistrálou do předvídatelné budoucnosti.A konečně za třetí můžeme téma virtualizace simulace, desontologizace uchopit radikálně, tak jak jsme to naznačili ve výše uvedeném textu o filmu Matrix a v souladu s přístupyObr 10 - 12 Marcos Novak, architekt a umělec, respektovaný protagonista práce s fenoménem virtuality a kyberprostorem v architektuře. Na projektech Echinoderm a Allobio RP radikálně otevřel téma bioarchitektury, která vzniká z quasi-živého, z propojení reality a virtuality.J. Baudrillarda. Známým protagonistou takového přístupu je v architektuře Marcos Novak a závažnost tohoto referativního bodu je dostatečným důvodem abychom zde uvedli dvě obsažné citace: „Kyberprostor sám se nikdy neomezoval na virtuální realitu, nýbrž měl více co do činění s naším vynálezem všudypřítomného informačního prostoru, kterému nelze uniknout, a který je dokonale identický s kulturou“. S touto pozicí solidarizuje i autor tohoto článku. „Od specializace disciplín jsme se pohnuli vpřed k multi – nebo interdisciplinárnímu a nyní i k transdisciplinárnímu. V konkrétním smyslu mají transarchitektury co do činění s plným spektrem toho, co bychom mohli nazvat nová tektonika: algoritmická koncepce, rapidní prototyping, robotická výroba, interaktivní bydliště, teleprezence a telekomunikace, nano a giga – prezence jakož i spojení s virtualitou a prostřednictvím virtuality, čímž vzniká nová kontinuita prostoru: (lokálně) fyzikálně - virtuální – (nelokálně) fyzikální“. (Marcos Novak). Vyjádřeme se po způsobu billboardů – na to se dnes „slyší“: změnu prostředků architektury, změnu názorů, provází změna generace architektů, architektura nových záměrů a směrů. Již nastoupivší generace někdejších studentů postkonstruktivisty Rema Koolhaase, nejenže se samozřejmostí využívá k tvorbě stavebních tvarů počítače, ale dospívá k nové vizi architektury – k artikulaci úkolů architektury, které odpovídají novým technologiím projektování a stavebnictví. „Vidím“, říká a definuje svoji práci Ben van Berkel (vedoucí UN Studio), „vzrůstající tendenci ve zkoumání možností, jak by architektura mohla obsahovat stále větší míru komplexity v komplexitě globální. Architektura se stále častěji vztahuje na organické systémy a na způsob, jak se generovaný model odlišuje z vnějšku působícími silami. Model je vnímán jako celek a přesto je často fragmentární“. Nejsme snad od konce osmdesátých a určitě od devadesátých let v souvislosti s nástupem digitálních technologií a interaktivních médií (obecně: se vstupem do technokultury) v situaci, která je analogická pozici mladého Le Corbusiera vůči jeho mentorovi Perretovi? To jest, jestliže Le Corbusier usoudil, že nelze stavět ve společnosti s industriálním fundamentem a tomu odpovídající kulturou ve stylech, které vznikly v agrární společnosti a pro tento agrární fundament, nedomýšlí se od přelomu osmdesátých a devadesátých let se stejně razantními důsledky nastupujícími generacemi architektů situace, kdy na místo industrialismu nastupuje informační společnost?I zde platí Goetheho „Šedá je všechna teorie, zelený je strom života“. Způsoby jakými se propojuje „reálná architektura“ s virtualitou nabízejí již na samém počátku „kariéry virtuality v architektuře“ překvapivě široké spektrum možností. Přibližme si některé z nich.Jsou zde fyzické objekty, do nichž jsou vetkány interaktivní informační technologie a tím cíleně vzniká uvnitř budovy do značné míry simulované prostředí, které reaguje, spolupracuje s návštěvníkem. K tomuto typu sbližování „fyzické“ architektury s virtualitou – ovšem s posunem k „fluidní“ architektuře-náleží dvě instalace skupiny Asymptote- jedna na Bienále architektury v Benátkách v roce 2000 a druhá realizace v San Francisku CCAC Institute. Tyto fyzické objekty jsou projektovány tak, aby vycházely vstříc záměru: vnitřek celé (sic!) budovy bude simulovaným, interaktivním prostředím.Pokračování zde