O. Ševčík | Architetura historie umění >9.díl<
Poslední devátý díl listováním knihou Architektura historie umění filozofa a pedagoga Oldřicha Ševčíka zakončíme kapitolou nazvanou: Eskalace subjektivity. Vývoj kultu egocentrismu a introspekce . Od Řecka, císařského Říma, přes pozdní antiku a středověk, renesanci k osvícenství: od neintrospektivní, nepsychologizující starořecké kultury, přes výhonky individualismu v helénismu, přes člověka, který si rozuměl jako vykonavatel boží vůle, po novověké odpoutání se od autorit, po vystupňovaný smysl pro lidskou originalitu, kdy se „já“ stává měřítkem samo sobě.
Oldřich Ševčík , 2. 5. 2003
Eskalace subjektivity. Vývoj kultu egocentrismu a introspekce Marcus Aurelius Antoninus (120–180 po Kr.), římský císař, významný stoik.Hovory k sobě.Nejosobnější výpověď císařského Říma zůstává na rovině stoického, klidného, netečného intelektualismu.Na otázku „Kdo jsem?“ odpovídá Aurelius tak, jako by se ptal na člověka vůbec.Augustinus. Aurelius Augustinus (354–430), biskup, vrcholný představitel patristiky.Confessiones (Vyznání).Nejemocionálnější výpověď pozdní antiky. Sv. Augustin vidí jedinečnost svého osudu, ale prvotní je didaktický záměr; na historii jedné (své) duše křesťana chce odkrýt osud, historii něčeho obecného, co se týká všech křesťanů: obrácení od pohanství k víře, překonávání pochyb. Pokání je dialog s Bohem, osobně prožívanou a vybojovanou jistotou v nejistém světě. Augustinus – to je doposud antikou nepoznaná, neslýchaná hloubka introspekce.„Boj o spásu vlastní duše i o spásu všeho křesťanstva je sám střed Božské komedie.“F. X. Šalda Dante Alighieri (1265–1321),básník italské slovesnosti a zakladatel spisovného jazyka. Autor Božské komedie (1472). Dante stojí na rozhraní středověku a novověku. „Nejkatoličtější básník kulturních dějin si na vrcholu tvůrčí dráhy dokázal přisoudit pravomoc, která je v myšlení věřícího křesťana vyhrazena jen bohu: básnická imaginace se tu stává soudem nad vším světem?…“ (J. Pokorný). Božská komedie byla charakterizována jako „labutí píseň středověku“: básníkova pouť za nejvyšším poznáním jsoucna spojuje nejosobnější a nejintimnější s tím, co je obecné, univerzální, co se dotýká každého křesťana a člověka; myšlenkový plán je plodem středověké spekulace scholastické myšlenkové konstrukce (Peklo, Očistec, Ráj), konkrétní básnické obrazy však toto schéma překračují. Křesťan Dante sice umisťuje hříšníky a pohany do pekla, sídla zatracenců, ale Dante básník jim současně propůjčuje velikost. Dantovo dílo je svědectvím převratu: původní – tradiční – vztahy se rozkládají, staré se snoubí s novým, gotický duch Božské komedie získává neslýchanou individuální sílu básnické výpovědi.Dante v Božské komedii přísně respektuje velký řád bytí; tři zásvětné říše (Peklo, Očistec, Ráj), celá cesta za nejvyšším poznáním jsoucna, jak reálného, tak i transcendentálního, čili ona základní představa světa, tak jak ji podávala křesťanská středověká scholastika, zde ožívá silou imaginace nejkatoličtějšího básníka.ilustrace k Božské komedii - Sandro BoticelliRenesance: doba objevení a slávy individualityBenvenuto Cellini (1500–1571),zlatník, sochař italské renesance.Vlastní životopis. Vyprávění o životě prosté didaktických záměrů, nereflexivní, naivně upřímné, vedené devízou „Já se nikdy nevzdám.“ Renesanční sebedůvěru provází víra ve výjimečnost umění a umělce. Sebeuvědomění provází marnivost a ztráta morálních zábran. Renesanční ideál aktivního života je ideálem života naplňovaného v konkrétním čase bez ohledu na to, jaké jsou jeho konkrétní cíle. „Každý člověk v sobě nosí celý úhrn lidských možností.“ M. de MontaigneMichel de Montaigne (1533–1592),francouzský renesanční myslitel.Eseje. Mezi autorem a knihou je individuální vazba: „Svou knihu jsem netvořil o nic méně, než ona tvořila mne.“ V renesanci již sebepoznání neznamená „znát své místo“ (člověk v tradiční středověké společnosti „vstupuje“ do světa podle svého stavu, i povolání se dědí), znát sebe znamená v renesanci poznat své schopnosti, sebepoznání se proměňuje v součást sebeurčení, hodnotu si člověk dává sám.Jean Jacques Rousseau (1712–1778), francouzský myslitel období osvícenství.Vyznání. Autobiografie je hlubokou sebeanalýzou, odkrývá se nestálost vědomí. Jedinečnost je vysoce ceněna. Rousseauova Vyznání jsou deskripcí obtíží seberealizace individua a křehkosti lidství.Nikdo v 18. století nepropůjčil myšlence rovnosti takovou přesvědčivou sílu a emocionální náboj jako J. J. Rousseau.J. J. Rousseau – pastel, La Tour,obraz je datován k roku 1753závěr | 9. | 8. | 7. | 6. | 5. | 4. | 3. | 2. | 1.díl |mezititulky redakce
