Země cedrů a chrámu Jupiterova

Stopy dlouhé občanské války, která dozněla až počátkem devadesátých let minulého století, najdeme v hlavním městě Bejrútu ještě dnes (nemluvě o tom, že klid zbraní nenastal prakticky v Libanonu dodnes). Ale i v polorozpadlých čtvrtích, protkaných pavučinami nouzových telefonních drátů a elektrického vedení, už zase bydlí lidé. Ruiny se rychle odklízejí a podle velkorysých plánů se staví nový Bejrút. Stavby rostou tempem, o kterém si naše firmy mohou nechat jen zdát. Libanonská metropole jde jasně za svým cílem - stát se opět Paříží Blízkého Východu, jak už byla právem přezdívána, než se válečný požár v polovině sedmdesátých let rozhořel.Pravidla podle BejrúťanůV Bejrútu ovšem narazíte i na něco, co našince zaskočí snad ještě víc než pochmurné stopy války, co zapůsobí větším dojmem než mešity, chrámy, nové paláce a vodní dýmka v arabské restauraci dohromady. Je to jízda bejrútskými ulicemi.Jestli je Bejrúťanů něco přes milion, odhaduji, že mají nejméně tolik osobních aut. Jestli ne víc. Automobil je jediným dopravním prostředkem, který tamější obyvatelé uznávají. Který vyznávají! Proč tu nemáte metro, ptali jsme se pod dojmem beznadějně přecpaných ulic. "Protože by v něm nikdo nejezdil," zněla prostá odpověď. I snad nejchudší Libanonec má možnost koupit si v některém z mnoha autobazarů nějakou omlácenou, leč pojízdnou pikslu. A má-li rodina třeba pět členů schopných kroutit volantem (což jsou schopny i sotva dospívající dětičky), má prý nezřídka taky pět aut...ruiny chrámů v BaalbekuŠokující však nebylo samotné množství vozidel v ulicích, ale hlavně originální způsob jízdy libanonských šoférů. Pravidla silničního provozu jsou v podstatě jednoduchá. Žádná nejsou. Jezdí se za pomoci houkačky a ruky vystrčené z okénka, dopravní značky (najdete jich minimálně) se nerespektují, většinou se nebliká, na nějaké přednosti v jízdě a rozlišování hlavních a vedlejších komunikací se nehraje. Jede prostě ten, kdo má před sebou aspoň kousek volného prostoru, kdo je rychlejší, kdo se kam vejde. Pro Středoevropany nervy drásající divadlo. Občas se uprostřed křižovatky, do které se všichni sjíždějí naráz ze všech stran, objevili i dopravní policisté. Nikdo si jich valně nevšímal a oni sami nevypadali, že by měli chuť cokoli řídit. Sem tam máchli beznadějně rukama a nebo se dali do delší přátelské řeči s šoférem, jehož auťák zrovna překážel nejvíc. Celkem to znamená jedno. Sebekratší pojížďka městem může taky časově obnášet půldenní výlet. Cedry u Panenky MarieKe křesťanství se v Libanonské republice hlásí asi pětatřicet procent obyvatel oproti pětašedesáti procentům muslimů. I když v menšině, dávají o sobě křesťané zřetelně vědět. V kopci nad Bejrútem rozpřahuje ruce bílý kamenný Kristus, jako by si chtěl padnout do náruče se svým slavnějším dvojníkem v Rio de Janeiru. Některé uličky ve městě jsou na každém druhém rohu vyzdobeny oltáříkem se soškou Panenky Marie. A mariánský kult kulminuje na dalším kopci, tentokrát už za Bejrútem, u městečka Jounieh. To místo se nazývá Harissa a jeho dominantou je, kromě jednoho supermoderního kostela, jedné postarší baziliky sv. Pavla a mužského kláštera, monumentální socha Panny Marie Libanonské. Panenka je umístěna na mohutném homolovitém soklu, který obkružuje schodiště. Po něm možno se dostati až k milostivým nohám Panenky a kochat se nádherným výhledem na „hlavu“ Bejrútu, centrální část města, vystrčenou do azurových vod Středozemního moře.Na prostranství kolem sochy jsem konečně spatřil libanonské cedry. Byly to všeho všudy asi tři nebo čtyři stromy, tedy slabá náhražka za slavný cedrový háj v horách severního Libanonu, jinak vyhlášených coby lyžařské středisko. Jenže v horách padal sníh a cesta k cedrům byla neprůjezdná. Škoda. Chtěl jsem se tam zastavit, já, zabedněný bezvěrec, obejmout kmen dva tisíce let starého živého svědka Kristových časů, a zašeptat do kůry: Řekni, ty pamatuješ, jak to bylo doopravdy? Chodil tu vážně po zemi? A zázraky činil?Ale sníh zasypal mé pošetilé nápady.Cedry v Harisse nejsou tak staré. Jestli jim to ovšem zlomyslnost člověka nepřekazí, budou sílit pomalu a jistě, rok za rokem. My už tu dávno nebudeme, ony ano. Zvláštní stromy. Dostaly se i na libanonskou vlajku.Než jsme sjeli dolů k pobřeží, utrhl jsem si na památku několik drobných cedrových šištiček.Já vím, to se nemá.supermoderní kostel a socha P.Marie tvořídominantu poutního místa HarissaByblos, bible, PepéNa libanonském pobřeží je pět známých přístavních měst, jejichž dějiny jdou hluboko k časům fénickým a ještě dál. Vzato od jihu výše je to Tyre, Sidon (Saida), Bejrút, Byblos (Jbeil) a Tripoli. A tak jsme zamířili z Bejrútu podél moře na výlet aspoň do jednoho z nich. Minuli jsme proslulé kasino, jeden ze symbolů specifického libanonského "poevropanštění", které přeje i zábavám, jimž okolní arabské země neholdují. Minuli jsme celou řadu jistě velmi veselých nočních podniků na pobřeží, o jejichž programu hovořil náš místní řidič se zjevným nadšením, aby pak s povzdechem ukázal svůj zásnubní prstýnek a vrátil se tak do přítomnosti...Po necelých čtyřiceti kilometrech jízdy nás přivítal Byblos. Jak pravil průvodce, nejstarší nepřetržitě obydlené město na světě. Tedy spíš městečko. Půvabné městečko se starým přístavem z římských dob a unikátním archeologickým areálem.Celé jedno prosluněné odpoledne jsme brouzdali po Byblosu historií lidstva. V areálu ji připomíná, s odpuštěním, každý šutr. Od sedm tisíc let starých kamenných chatrčí přes památky fénické až k římskému divadlu a dominantě místa - dosud fortelné křižácké pevnosti. Jak by taky nebyla fortelná, když k jejímu zbudování použili čačtí rytíři kvádry z předchozí zástavby, kterou prostě pobořili...Byblos dal jméno bibli. Starořecké slovo "biblion" totiž znamená "kniha", což se zase vztahuje ke výrazu "bublos", který označoval jak papyrus, tak město, odkud jej Řekové od fénických obchodníků získávali, tedy - Byblos. A protože putování dějinami utahá, můžeme zajít do prima hospůdky. Dokonce vyhlášené hospůdky. Je přímo ve starém přístavu, říká se jí U Pepého a je proslulá majitelovou sbírkou fotografií jeho vzácných hostů. Skutečně, zdá se, že Pepé u sebe hostil celý prominentní svět. Na fotkách se usmívají spolu s ním Brigitte Bardotová i prezident Kennedy, Marlon Brando i Claudia Cardinalová, Jean Marais i Gabin...A všichni jsou dojemně mladí a - černobílí. Taky vlastně historie. Mezi novějšími barevnými portréty přitáhne pohled českého vlastence fotografie Václava Havla a paní Dagmar. Tak si pamatujte - Byblos, bible a taky Pepé!Baalbek na věkyAle až když jsem stál před šesti zachovalými sloupy z Jupiterova chrámu v Baalbeku, věděl jsem, proč jsem v Libanonu. Celá dvě tisíciletí uplynula od doby, kdy byl chrám zbudován jako jeden z divů starověku (jeho architekti dokončili stavbu kolem roku 6O A.D.). Většina díla je dávno v troskách. Ale jsou to ruiny tak velkolepé, že mají pořád ještě sílu zadržovat při sobě něco z dávné atmosféry. Jako by za každým kamenným blokem měl člověk potkat jejich stavitele....kněží...nebo aspoň chrámového sluhu! Jako by římské impérium dosud nehodlalo vyklidit své pozice ztracené v času. Nikde jinde jsem neměl tak intenzivní pocit prolínání věků a dob. (Pak jsem si přečetl v příručce, že je to normální a že takový pocit tam má mít každý turista...)A není to jen chrám Jupiterův. Hned v jeho sousedství, na prostranství plném kvádrů, zdí a bran, jež zbyly z celého starověkého města Baalbeku, stojí takřka zachovalý Bakchův chrám. V menším (přesto impozantním) měřítku, zato se vší parádou, předvádí, jaká ohromující civilizace tam zanechala před staletími svou kamennou vizitku. Bakchův chrám je obdivuhodně zachovalý, včetně okouzlující kamenické výzdoby v hlavách sloupů, včetně oltářiště a kleneb… Můžete vstoupit dovnitř a nechat jedenadvacáté století daleko za sebou.Poněkud stranou obou monumentů najdete do třetice ještě trosky chrámu zasvěceného božské Venuši. Jestli chtěli románští kolonizátoři okolní poddané národy ohromit nevídanou výstavbou, Baalbek, (starými Řeky dřív nazývaný Heliopolis, město slunce), se vyvedl přesně podle plánů. Ohromení funguje podnes. V Baalbeku jsem zanechal i kousek svého dětství. Možná si taky vzpomenete na knížku pana Dänikena Vzpomínky na budoucnost. Mezi desítkami úkazů a reálií, které měly upomínat přítomnost mimozemšťanů na naší planetě, jmenoval autor v knize i obrovský opracovaný kamenný blok v Baalbeku. Kdo jej mohl stvořit? A k čemu? A jak, pomocí čeho, chtěli ty stovky tun kamene dopravit na místo určení?Ten velešutr leží v lomu poblíž bludiště baalbeckých ruin. Je velký. Je obrovský. A odpovědi na položené otázky jsem u něj nedostal. Ale přece jen se mi nezdál dost velký, aby mohl posloužit jako odpalovací rampa ke hvězdám, jak jsme o tom kdysi s panem Dänikenem snili...Ráj v údolí BeqaaA ještě trocha zeměpisu. Cesta z Bejrútu do Baalbeku měří asi pětaosmdesát kilometrů a z větší části se jede údolím Beqaa (Biká). Podle některých pramenů se právě tam mohl kdysi nacházet biblický ráj. V rozsáhlém údolí mezi pohořím Libanon a Antilibanon se každopádně nachází nejúrodnější pruh země, kde roste snad všechno, co se zapíchne do země. Z výšky vypadá Beqaa jako pestrobarevná šachovnice (odpusťte to klišé), složená z polí, plantáží, sadů a vinic. Z hor pokrytých sněhem stékají do údolí potoky a říčky, aby bylo postaráno o vláhu, a slunce se vděčně usmívá na kraj, kde mu před lety zasvětili celé město. Ostatně jaképak usmívání, subtropické podnebí je prostě subtropické podnebí. Kousek opravdovského ráje v údolí zůstal. S vděčností ještě teď vzpomínáme na dobrého pana Nakada z městečka Jdity, majitele vinného sklepa a palírny araku. A máme důvod věřit, že sympatie jsou vzájemné. Prosperující rodinný podnik objevili totiž už před časem Češi pracující v Libanonu a sousední Sýrii, předávají si jeho adresu jako zaručený tip a pan Nakad má v českých milovnících červeného, bílého i rosé zase dobré zákazníky. Šest dní v Libanonu uplynulo rychleji, než teče ponorná Psí řeka v divukrásných jeskyních Jeita nad Bejrútem. Vidíte, ani jsem se nezmínil. Budete to muset napravit sami. Až se zas vy někdy vrátíte ze země, kde šest sloupů Jupiterova chrámu startuje každý den vzhůru k modré libanonské obloze.Foto: Libor HajskýPsáno pro časopis domov