Naděje (nejen) pro Jenštejn

Dějiny Jenštejna začínají vznikem stejnojmenného hradu, postaveného ve 30. letech 14. století Jencem z Janovic a na počátku vlády Václava IV. přestavěného dvorskou hutí pro pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Na jih od hradu pak bylo založeno městečko s půlkruhovým náměstím a odtud vyvozenou radiální parcelací. Podhradní pozice vyznačovala i hospodářský život sídla: Když byl hrad po roce 1583 opuštěn, ohrozilo to samu existenci městečka. Po vyplenění Švédy za třicetileté války zůstaly jeho domy na čas bez obyvatel. Obnova usedlostí na původních parcelách v 17. a 18. století a nepříliš hojná výstavba v dalších dvou stoletích daly Jenštejnu venkovský ráz. Drobná domkářská zástavba se zmocnila hradu, původní středověká plocha sídla se rozšířila jen o domky v Katovičkách. Podle výsledků sčítání přibyly v Jenštejně mezi léty 1843 a 1921 jen čtyři domy. Silná gravitace Prahy vytváří již od středověku na jejím obvodu široký pás relativního vakua. To uchránilo Jenštejn před všemi vlnami urbanizace a industrializace, včetně té poslední, socialistické. V dochované tváři obce jen trojdílná okna a barevné pásy břízolitu na budově obecního úřadu, téměř opuštěný areál JZD, typická samoobsluha, nearchitektura vesnických bytovek a velkokapacitního domova důchodců, kutilské domečky a kůlny a podivné prsty asfaltovaných nájezdů do usedlostí na náměstí připomínají socialismus.Co charakterizuje dnešní Jenštejn? Především konstatovaná míra dochování charakteru venkovského sídla, který se pod gotickou věží hradu utvářel především v 18. a 19. století , a nenarušená středověká urbanistická struktura sídla s místy udrženou příznačnou uzavřeností okrouhlice a jistou harmonií mezi strukturou a její stavební náplní. Jinak řečeno jedinečný charakter, kontrastující s bezpohlavní beztvarostí a zaměnitelností většiny sídel v těsném sousedství Prahy. To, čím je hmotné prostředí naplněno, již skýtá obraz smutnější: Z 459 obyvatel je 241 v produktivním věku. Většina dojíždí za prací do Prahy. Věkový průměr, 51,4 let, sice výrazně zvyšuje 164 obyvatel místního domova důchodců, největšího v bývalém okrese Praha-východ, vývojová tendence je ale přesto varovná: obyvatelstvo Jenštejna stárne. Již v 60. letech se rezignovalo na rozvoj obce. Dnes se zde sice budují kanalizace, vodovod, napájený z Káraného, a rozvod plynu tempem, které dovolí obecní rozpočet a státní dotace, chybí tu ale další prvky občanské vybavenosti. Jednodušší je spočítat, co obec má, nežli to, co jí chybí: obecní úřad, poštu, knihovnu, hostinec, hasičskou zbrojnici, zmíněný domov důchodců. Do školy a do školky musejí jenštejnské děti do Dřevčic a do Brandýsa nad Labem, nejbližší lékaři jsou v Brandýse, hřbitov v Dřevčicích. Gravitace Prahy i spádového Brandýsa poznamenává i společenský a kulturní život: existence sboru dobrovolných hasičů a mysliveckého sdružení je jediné, co lze zaznamenat. S úpadkem zemědělské výroby po roce 1990 již nelze mluvit o hospodářském životě Jenštejna. Funkce sídla se tak redukují na jedinou – obytnou. Kvalitu života sice zlepší po dokončení kanalizace, vodovod a plynofikace, jejím zviditelněním jsou ale spíše žabincem zarostlé jenštejnské rybníky, součást původního opevnění hradu. Restituent by rád a třeba bezplatně rybníky převedl do majetku obce, ta je ale vehementně odmítá, protože vyčištění přesahuje možnosti jejího rozpočtu. Právě dokončený územní plán počítá s tím, že do čtyř let vyroste kolem Jenštejna 250 rodinných domků. (Pro srovnání: Při sčítání v roce 1991 měl Jenštejn 72 domů.) Katastr obce má podél Vinořského potoka protnout plánovaný obchvat Prahy. Okolní krajina nenabízí mnoho ani k rekreačnímu využívání. Odhad budoucnosti se zdá jednoznačný: anonymní noclehárna, v níž se tiše a bez zájmu rozplyne šest století historie sídla i jeho aktuální život.Existuje jiná varianta budoucnosti Jenštejna? Přivykli jsme již přímočarému ekonomismu natolik, že určité procesy považujeme za rovné přírodním zákonitostem a tedy nevyhnutelné. Slunné soboty 22. června 2002 se v jenštejnské hospodě U Cafourků představil školní projekt, vzniklý v ateliéru prof. akad. arch. ing. arch. Aleny Šrámkové a akad. arch. Pavla Kolíbala na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického v Praze. Desítka studentů dala konkrétní urbanistickou a architektonickou podobu přesvědčení, že snadno představitelný scénář anonymní noclehárny nemusí být jediný. Jejich jména rozhodně stojí za zaznamenání a zapamatování pro budoucnost: Ondřej Dušek, Richard Halama, Jana Ilková, Jiří Junek, Martina Kárová, Klára Makovcová, Jan Malík, Pavel Nalezený, Petr Tej, Jakub Tylčer. Školní zadání může být ideální; jeho právem je značná nezávislost na možnostech a potřebách. Právem, nikoliv povinností. V Jenštejně se prezentovala urbanistické koncepce a studie přestaveb a novostaveb, v nichž není nic ideálního ve smyslu aktuální neuskutečnitelnosti. Naopak: objevila se velmi přesvědčivá reálná alternativa pro obyvatele, potenciální investory i zpracovatele územního plánu. (Škoda, že poslední z nich nabídnuté šance vědomě nevyužil.) Projekt vychází z potřeby zastavit stárnutí lokální komunity a odvrátit rizika monofunkční noclehárny. Nezbývá jiný rozvojový potenciál, než kvality bydlení: krásné a klidné prostředí vesnického charakteru, blízkost Prahy a výborné dopravní spojení. (Chystaný obchvat bude od Jenštejna oddělen lesem, nezatíží tedy prostředí, naopak svede z Jenštejna těžkou dopravu.) Nabídka bydlení ale nutně nemusí znamenat extenzivní plošný růst, obvyklé amorfní bujení. Rozvoj sídla se naopak může obrátit dovnitř. Jsou tu nezastavěné plochy i objekty neobydlené a opuštěné zemědělskou výrobou, jsou tu místa, kde může architektura ve prospěch prostředí intervenovat velmi komorními prostředky. Další potenciál je sem možné vtáhnout zvenku: Boom prostorově marnotratných typových rodinných domků sugeruje stejnost potřeb a možností, mezi levnými startovními byty a rodinnými domy je nabídka téměř nulová. Jenštejn by se mohl stát domovem mladých rodin, které hledají bydlení levnější než v Praze, oceňují venkovské prostředí nejen pro bydlení, ale mohou s ním spojit i svou práci. Lze si snadno představit ordinace, ateliéry, kanceláře, provozovny služeb, jejichž provoz vytvoří opačnou dojížďku, než je v Jenštejně obvyklá. Stejně tak si lze představit přirozené mechanismy zapouštění kořenů, osvěžení lokálního patriotismu a oživení místního společenského, kulturního a sportovního života. Výzkumy lokální kultury ostatně potvrzují, že revitalizace je vždy spojena s přistěhovalými, nikoliv se starousedlíky. Podobně přirozený je i vznikající tlak na vybavení sídla: Rodí se děti a pro ně je třeba zřídit školku a školu, hřiště, sportoviště, potřebují své učitele, své lékaře. Každá živnost živí další živnosti atd. atd.Akcent na optimální typ bydlení pro Jenštejn vyjádřila Alena Šrámková při prezentaci projektu jednoduše: více krásných malých domů. A přidala pádný argument: „Když mám nad sebou hrad a pod sebou rybník, nepotřebuju velkou zahradu.“ Architektonicky artikulovaná nabídka studentů zahrnuje rekonstrukci statku na byty s ateliérem, bytový dům, který by uzavřel okrouhlici Jenštejna a poskytoval bytový standard řadových domů, asanaci zbořených domů pod hradem, věžové novostavby pod hradem, doplňující kompozici kolem rybníka, dva domy uzavírající sad u Podolanky. Jejich architektonická podoba odpovídá duchu ateliéru: Vytříbená lapidárnost, minimalismus v nejlepším slova smyslu klasicistní příchuti, dokonalost proporcí, preciznost dispozičních řešení, cit pro prostředí, příbuznost východisek a zároveň rozmanitost řešení. Navrhované zásahy do organismu sídla se nevyčerpávají jen novostavbami a rekonstrukcemi, strategie optimalizace prostředí je komplexní: Nelze jen stavět. Urbanistický plán navrhuje i opak, likvidaci dosloužilých a nevyužívaných staveb. Řešení, které lze uplatnit jen tam, kam lze dosáhnout. Je tu ale další mechanismus: Ve společnosti stojící na úctě k soukromému majetku neexistuje mnoho prostředků, jak donutit majitele zbourat ohavnou kůlnu. Jeden velmi demokratický se ale nabízí a lze jej účinně posilovat prostředky urbanismu a architektury: tlak veřejného mínění.Urbanistické řešení vychází z hodnot vzácné a dobře dochované historické struktury. Jemnými zásahy je posilována uzavřenost okrouhlice jako její původní hodnota. Nejen doplňováním novostaveb do citlivých míst, ale také skromnějšími prostředky, především doplňováním zdí. I v dopravním řešení plně rezonují současné zásady s požadavkem rekonstrukce původního charakteru: Historická trasa do Vinoře tvořila okružní záhumenní cestu. Pokud se na ní průjezdní doprava vrátí, bude možné ji vyloučit z centra, vydláždit náměstí a uličky kolem hradu a zřídit cyklistickou stezku podél rybníka do Podolánek. Záhumenní cesta by zároveň posílila hranici sídla ve vztahu k okolní krajině. Bydlení vytváří tlak na rekreační zázemí obce. Území mezi dvěma rybníky je již dnes využíváno jako dětské hřiště a hřiště pro míčové hry. Projekt počítá s rozšířením o basketbalové hřiště a tenisový kurt. Rybník Doleňák se nabízí ke zřízení plovárny jako zařízení, schopného přinést přímý zisk a přitáhnout návštěvníky. Totéž by dokázala změna vedení značené turistické trasy po hraně lesa Amerika, zahrnující i vyvýšený přechod přes mokřiny. Jako s rekreačním zázemím obce lze již dnes počítat s jízdárnou a tenisovou halou v sousedních Radonicích. Nepříliš členitou krajinu v bezprostředním okolí Jenštejna poznamenávají ladem ležící pole, jejichž obdělávání zabloudilo kdesi na cestách mezi restituenty, nájemci a novými majiteli. Socialistickou velkovýrobou poznamenaná krajina postrádá přirozené sebeobranné mechanismy, bez údržby umírá. I v pohledu na ni se zdá smrt v podobě parcelace na rodinné domky neodvratná. Studentský projekt sem cíleně vnáší krajinotvorné prvky jednak zmíněným zpevněním hranice zastavěného území, jednak výsadbou alejí kolem historických cest a citlivým doplněním veřejné zeleně v intravilánu. Především ale přichází s myšlenkou, jak krajinu udržet navzdory tlaku na „parcelaci rychlého obratu“ a krachu zemědělské výroby: na jih a jihozápad od hranic obce situuje na ploše 60 hektarů golfové hřiště. Z hlediska ochrany krajiny a její údržby řešení optimální: Vznikla by přirozená stavební uzávěra, chránící kus krajiny v bezprostředním okolí Prahy minimálně do doby, než se přežene současný boom typových rodinných domků. Rovina v okolí Jenštejna vyžaduje jen minimální terénní úpravy, „golfovou krajinu“ by bylo možné modelovat převážně výsadbou. Výrazným krajinotvorným činitelem by byla také navrhovaná trojice rybníků, napájených v místě hojnou podzemní vodou, určená k zavlažování hřiště. Kvalitní černozem slibuje bezproblémové pěstování trávy. V souvislosti s bonitou půdy vyvstává také další podstatná výhoda: Žádný ze zásahů do území by nebyl nevratný. Nejde ale jen o odstranitelnost. Kulturní krajina golfového hřiště není sice kýženou kulturní krajinou láskyplného tradičního zemědělského obdělávání, má k ní ale rozhodně blíže, než dnešní opuštěná krajina socialisticky zprůmyslněného zemědělství, čekající na svou proměnu v Beverly Hills. Zároveň golfové hřiště znamená pečlivou, doslova každodenní údržbu krajiny. Krajinotvorná funkce hřiště se ale uvedenými výhodami ještě nevyčerpává. Výstavba hřiště by odstranila nevzhledný areál bývalého JZD na jižním okraji Jenštejna, zabírající stejnou plochu jako historická okrouhlice, dnes s výjimkou jediného objektu opuštěný. Projekt sem situuje kolem stávající komunikace budovu golfového klubu a hotelu a cvičné odpaliště. Parametry hřiště a odpaliště ukazují, že by patřily k nejlepším v republice: 18 jamek, par 72, umístění cvičného odpaliště dovoluje rozšířit hřiště o dalších 9 jamek. Golfový klub, hotel o 36 pokojích, velká restaurace, kterou je možné spojit s klubem, snídaňová restaurace v hotelové hale, dvě střešní terasy, pro shop, místnosti trenéra a promítací místnost, zahrádka restaurace, volná plocha pro postavení tribun (poblíž klubu jsou jamky č. 1, 9, 10 a 18), parkoviště pro 36 vozů hostů hotelu. Parkoviště mezi stromy pro 100 vozů a 2 autobusy návštěvníků turnajů i obce. Komorní prostředí ve volné krajině a v bezprostředním sousedství vzácně dochované venkovské obce s plným rekreačním servisem. To vše 6 kilometrů od stanice metra Černý most a 3 kilometry od E65 (v budoucnu při dopravním obchvatu Prahy). Na tuto stranu golfové hřiště poblíž Prahy není, nejbližší je až v Poděbradech. Lze domyslet až k přitažlivosti jména Jenštejn (viz Karlštejn) a pohledové všudypřítomnosti gotické hradní věže...Možný přínos pro obec nespočívá jen v záchraně prostředí, krajiny a koneckonců i života lokální komunity. Minimální vnitřní rozvojový potenciál znamená, že prostředky se do obce musí dostat zvenčí. Nejen velkými investicemi. Přinese je každý, kdo obec navštíví. Navržené hřiště, klub a hotel zároveň znamenají zhruba 40 pracovních míst, polovina připadá na personál klubu a hotelu, polovina na personál hřiště (jeho šatny situuje projekt spolu s dílnami a garážemi techniky do samostatné budovy na opačném konci hřiště). Na výstavbě by se mohly podílet místní firmy (například v místním zahradnictví již rostou stromky, které by se daly uplatnit při výstavbě hřiště). Ti, kdo restituovali či koupili pole, jichž se stavba hřiště týká, by se mohli stát podílníky. Část jejich příjmů by opět zůstala v Jenštejně…Nikdo by nemohl studentskému projektu vyčítat ekonomickou nereálnost či naivní víru v osvíceného investora, ochotného utopit v realizaci dobré myšlenky vlastní kalhoty. Snadno ale zjistíme, že autoři nevyužili ani dalšího práva školního projektu a uvažovali velmi reálně: Celkové náklady na postavení hřiště a budov s vrcholným vybavením lze odhadnout na 150 – 200 000 000 korun. Hřiště se dá postavit za rok, projekt ale zároveň počítá s výstavbou po etapách. Návratnost investice? Nepočítáme-li individuální a firemní klubovní příspěvky, půjčovné, výdělky pro shopu a restaurace, jen příjem za hru by při kalkulaci 4 hráčů na jamku a čtyřhodinové hře činil 500 000,- Kč denně a příjem hotelu při padesátiprocentní obsazenosti 72 000,- Kč za noc. I s odečtením nemalé režii, která je s provozem golfového hřiště vždy spojena, vychází návratnost investice zhruba na pět let. Zdánlivě neřešitelný úkol zachránit život a hodnoty malého historického sídla v bezprostředním sousedství Prahy za současné situace podkapitalizace domácí ekonomiky, absence výraznější regionální rozvojové politiky, chudičkých obecních rozpočtů a tlaků pozemkové a stavební spekulace tedy má řešení. Navíc řešení, které zůstává v moci architektury a urbanismu a není závislé na rozhodnutích a změnách mimo ně. Naděje nejen pro Jenštejn.VLADIMÍR CZUMALO – JIŘÍ JUNEKPsáno pro časopis Stavba