Kostel Sv. Václava v Praze-Vršovicích, Josef Gočár, 1928-30 Foto: Prague.eu
Novinky a názory / historie a teorie

Kam letos za jesličkami? Představujeme kostely napříč 20. stoletím, které možná neznáte

Mají vysoké věže, promyšlené proporce, moderní tvarosloví, ale přesto je zná jen málokdo. Za kostely z meziválečné a poválečné doby stojí více i méně známí architekti, kteří jimi dokázali, že soudobý architektonický výraz nesluší jen vilám, bytovkám nebo továrnám.

Adéla Vaculíková , 23. 12. 2021

Kostel Sv. Václava v Praze-Vršovicích

Kostel Sv. Václava ve Vršovicích, který na sebe upozorňuje vysokou štíhlou věží, ušel při cestě Prahou asi jen málokomu. Pozadí vzniku této lyrické stavby z let 1928−1930 už ale tak známé není. Čisté funkcionalistické tvarosloví vršovického kostela dnes již nikoho nešokuje, málokoho by ale napadlo, o jak unikátní počin se ve své době jednalo.

Autorem dnešního kostela ve středu Čechova náměstí je slavný architekt, tehdejší profesor architektury na Akademii výtvarných umění, Josef Gočár. Historie vršovického kostela se začala psát již roku 1927 – tehdy byla vyhlášena architektonická soutěž, která vzbudila až nečekaně velký ohlas. Přihlásili se architekti menšího i většího věhlasu a zaslali rekordních 54 návrhů − velké množství z nich právě ve funkcionalistickém stylu. Styl založený na hře bílých hladkých ploch a krabicových tvarů se v tehdejším Československu plně etabloval až roku 1928. Soutěž je tak pozoruhodná zejména proto, že se zde funkcionalismus dokázal prosadit velmi brzy.

Za výsledným návrhem, který určil dnešní podobu kostela, stojí kromě Josefa Gočára i jeho žák a významný surrealistický umělec Alois Wachsman. Právě z této spolupráce vzešla působivá stupňovitá loď vrcholící v místě oltáře, která kostelu propůjčuje jeho ikonickou siluetu.

Foto: Kostel Sv. Václava v Praze-Vršovicích, Josef Gočár, 1928-30

Kostel sv. Antonína Paduánského v Míškovicích na Zlínsku

Zajímavé sakrální stavby z 2. poloviny 20. let najdeme i na Moravě. Několik jich zde vytvořil významný architekt baťovského Zlína František Lýdie Gahura, od jehož narození letos uplynulo 130 let.

Až se vydáte obdivovat Gahurův nově zrekonstruovaný památník Tomáše Bati ve Zlíně, zastavte se také v nedalekých Míškovicích. Právě zde se nachází jeho vůbec první kostel, který zaujme rafinovanou prací s hmotami a kontrastní hrou s materiály.

Průčelí kostela z roku 1927 dominuje asymetricky postavená subtilní věž a velký latinský kříž nořící se z režného zdiva. Neméně působivý je pohled od závěru, půlkruhové kněžiště se odsud společně s podélnou lodí halí do tenké membrány bílých stěn, která dohromady s „baťovskými“ cihlami vytváří zvláštní napětí.

Foto: Kostel Sv. Antonína Paduánského v Míškovicích na Zlínsku, František Lýdie Gahura, 1927

Kostel sv. Jana Nepomuckého v Praze-Košířích

Kostel svatého Jana Nepomuckého v Praze-Košířích z let 1940−1942 je po vršovickém svatém Václavovi druhým pražským katolickým kostelem postaveným ve funkcionalistickém stylu. Oproti svému „bratrovi“ z opačné strany Prahy je ale téměř neznámý.

Vrcholné dílo Jaroslava Čermáka, architekta, který v sakrálních stavbách našel svou specializaci, nejlépe vyznívá při pohledu z Košířského náměstí. Rafinovaná hra kubických objemů a téměř 50metrová věž působí opravdu monumentálně.  Není divu, že si kostel v dobovém tisku získal označení „tvrz Boží“.

V průčelí vynáší robustní sokl stěnu s velkým křížem z režného zdiva. Čermák pracoval podobně jako Gahura v Míškovicích s kontrastními materiály – režným zdivem, keramickými obklady a skleněnými tvárnicemi vytvořil na jinak hladké omítce zajímavé strukturální hry.

Za pozornost stojí i samotný interiér. Ačkoliv jeho plné dokončení podle Čermákova návrhu překazila válka, i tak můžeme uvnitř obdivovat několik zajímavých prvků. Pozornost na sebe strhává zejména příčka oddělující loď s lavicemi od prostoru kněžiště ve tvaru divadelní opony.

Foto: Návrh kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze-Košířích, Jaroslav Čermák, 1940-42

Pavilon v Duchcově

Jméno Jana Sokola, architekta činného v meziválečné i poválečné době, nechybí v žádné obsáhlé syntéze věnované architektuře 20. století. Absolvent pražské techniky totiž na konci 20. let strávil roční stáž v ateliéru Le Corbusiera a v závěru svého života sepsal obsáhlé paměti, které jsou dodnes jedním z nejpodrobnějších svědectví o životě architektů narozených krátce po roce 1900. Samotné Sokolovo architektonické dílo ale tak známé není, zůstalo totiž v důsledku těžkých politických situací z velké části jen na papíře.

Architekt ovlivněný rétorikou Le Corbusiera se celoživotně oddal hledání nového architektonického jazyka. Pro své experimenty si vybral právě kostely, jejichž odvážné podoby promýšlel už od 30. let.

Jedinou realizací, která alespoň částečně splňuje Sokolovy požadavky na podobu nového kostela, je pavilon v zámecké zahradě v Duchcově z let 1972−1982. Stavba vznikla pro fresku barokního malíře Václava Vavřince Reinera a několik skulptur Matyáše Bernarda Brauna a Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Ty se dříve nacházely v místním kostele, který byl ale v 50. letech z hladu po uhlí srovnán se zemí.

Pavilon s podobou kaple, kterou tvoří čtyři úseky betonových stěn, jež jsou spojeny prosklenými plochami a vynášejí střechu s výraznou siluetou, se stal labutí písní Jana Sokola, architekta, který patří k prvním průkopníkům skořepinových konstrukcí v našem prostředí.

Foto: Pavilon v Duchcově, Jan Sokol, 1972-82

Mohlo by vás zajímat

Generální partner
Hlavní partneři