Výstava, která se koná při příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin, představuje v dostupné míře nejucelenější průřez architektovy tvorby v modelech, plánech i fotografiích. Exponáty jsou většinou zapůjčeny z archivu Architektonického studia Gama, který Karel Prager v roce 1967 založil, a z majetku Národní galerie v Praze.
V průběhu výstavy vydá Nakladatelství Titanic publikaci „Karel Prager: Místo určuje děj".
Autorka výstavy: Radomíra Sedláková Kurátoři: Jakub Potůček, Radomíra Sedláková Spolupráce: Helena Musilová (Národní galerie v Praze) Architektonické řešení: Casua s. r. o. Doprovodný program: Lektorské oddělení Sbírky moderního a současného umění Místo konání: Veletržní palác, mezanin Datum konání: 20. 9. 2013 - 5. 1. 2014
Karel Prager (1923 - 2001) byl jedním z nejvýraznějších tvůrců české architektury 2. poloviny 20. století. Architekt, který vstoupil do praxe v období tzv. socialistického realismu, se do popředí prosadil velmi záhy, již v první polovině 50. let.Do samé špičky české architektury se dostal v letech šedesátých, kdy se česká architektura zbavila planého historismu a vrátila se ke své tradici inženýrského oboru. Byla to sice doba nepříliš vyspělého stavebnictví, ale o to větších výzev. Pro Karla Pragera architektura vždy znamenala postavený dům - pro dosažení tohoto cíle dokázal udělat mnoho. Nejen navrhnout zajímavý projekt, ale také vymyslet novou konstrukci, nový typ stavebního prvku - a v případě potřeby i prosadit jejich výrobu, byť třeba za cenu vzniku zcela nového výrobního závodu. Tak tomu bylo při stavbě Ústavu makromolekulární chemie, kde se poprvé objevily lehké závěsové panely vlastní české výroby. Na něm se nezapře, že jeho vzorem byl Ludwig Mies van der Rohe, jeho „méně je více", ale především jeho pojetí fasády jako kůže, lehkého pláště, přehozeného přes konstrukci. A nešlo jen o obvodový plášť, ale také o lehké skříňové příčky, které dovolovaly nejen lehkou a rychlou montáž interiéru, ale také jeho velkou proměnitelnost podle potřeby.
Ústav makromolekulární chemie byl zřejmě nejvýraznější pražskou stavbou, která vyhlásila definitivní konec nešťastnému odbočení 50. let a která předznamenala, kde bude česká architektura následujících let nejsilnější - právě tam, kde bude rozvíjet nejen svou funkcionalistickou tradici, ale také klasické inženýrské školení svých tvůrců.
Největším tématem Karla Pragera byla Praha. Tam je realizována většina jeho staveb a tam také byly určené projekty, které nikdy naplnění nedošly. I když začal jinde - první stavby lze najít ve Strakonicích, v Ostravě, v Košicích i jinde. Praha mu však byla osudem. Pro ni byl mistrem velkých gest, která ovšem nikdy nebyla samoúčelná či formální. Jeho první velikou stavbou se stala budova původně Federálního shromáždění, dnes Národního muzea. V zásadě rekonstrukce a dostavba památkově chráněného objektu bývalé burzy přinesla nevšední řešení „domu na domě", ojedinělé konstrukce čtyř Vierendelových nosníků nesených na 4 hlavních a 2 doprovodných štíhlých sloupech, elegantně spojující pečlivě oddělené staré a nové. A nejen nosná konstrukce byla překvapivá. Také třeba první tzv. strukturální (tehdy zvaná terčová), čili zcela hladká skleněná fasáda, nové skříňové příčky. Překvapivá ovšem byla především nestárnoucí elegance objektu, od celkového pojetí až po poslední detail. To byl architektův způsob práce. „Federál" Karla Pragera postavil na nepřehlédnutelné místo. Následován byl souborem staveb ateliérů vedle Emauzského kláštera, souborem Matematicko-fyzikální fakulty v Tróji, byť ani jeden z těchto souborů nebyl nikdy zcela dokončen.
Kromě staveb je v Pragerově portfoliu množství soutěží, včetně úspěšných zahraničních, jako např. na Univerzitu v irském Dublinu (sám uváděl, že se účastnil asi 150 soutěží).
A mnohé projekty určené především pro Prahu, ovšem nikdy nerealizované - Vědeckotechnické centrum, Státní knihovna, Centrum mezinárodního obchodu, překrytí kolejišť Hlavního nádraží, přestavba Smíchova, návrh na nový typ zástavby v Košířích, nová Fakultní nemocnice na Karlově. Projekt nové radnice pro Holešovice, nazvaný příznačně Pocta Josefu Havlíčkovi, kterého obdivoval.
Mimo Prahu toho bylo zdánlivě málo - nejprve, ještě v době tzv. socialistického realismu obytné stavby v Ostravě či Strakonicích, experimentální dům v Otrokovicích. Později - kulturní dům ve Veselí nad Lužnicí a Březnici a nečekaný futuristický objekt rekreačního zařízení v Harrachově. Po roce 1990 soubor rodinných domů v Kamenici, navržený od celkové urbanistické koncepce. A ve stejné době se nečekaně pustil do rekonstrukcí. Vlastně s nimi začal již dřív, to když navrhl budovu Nové scény Národního divadla, kde ke spolupráci na ojedinělé skleněné architektonické plastice přizval Stanislava Libenského a Jaroslavu Brychtovou. Rudolfinum se díky jemu po dlouhé době probudilo, když na místo učeben otevřelo ve své severní části opět výstavní prostory - a přitom Pragerovy zásahy zůstávají spíše neviditelné, vše je podřízeno mistrovské architektuře Josefa Zítka a Josefa Schulze. Podobně je tomu v domě U černé matky boží, kubistickém klenotu od Josefa Gočára.
Jednou z jeho posledních realizací byl obytný soubor U Kříže v pražských Jinonicích, kde vytvořil ojedinělou obytnou skupinu pohodlných, pohledných a přívětivých domů, vyjadřujících radost z bydlení. I to, co již nestihl dokončit, patřilo bydlení - kruhový obytný dům, studie využití území bývalého ČKD ve Vysočanech či obytný soubor v Řeporyjích .
Karel Prager byl velmi silná osobnost. Neobyčejný člověk, plný až zarputilé touhy stavět. Zbyla po něm neobyčejná architektura, která dodnes nikoho nenechává v klidu.
