Když architektura splyne s přírodou. Přímořské koupaliště Leca da Palmeira od mistra Álvara Sizy

Pondělí, 10. Srpen 2020 - 0:46
| Napsal:

Píše se rok 1966 a první návštěvníci zkouší vodu v betonových bazénech umístěných na skalnatopísčitém pobřeží portugalského města Matosinhos. Za návrhem koupaliště stojí portugalský mistr architektury Álvaro Siza Vieira, který na projektu začínal pracovat teprve ve svých sedmadvaceti letech. Započal tím svou zářnou kariéru mezinárodně oceňovaného architekta, který dodnes staví po celém světě. Roku 1992 získal Siza Pritzkerovu cenu, vůbec nejvyšší ocenění za celoživotní dílo na poli architektury

Pobřežní koupaliště Leca da Palmeira v Portugalsku, 1960-1966 © Fernando Guerra | FG+SG
Fotoalbum: 
Katalogový list: 
Autor Álvaro Siza Vieira
Země Portugalsko
Město Matosinhos
Datum projektu 1960
Datum realizace 1966

NA VLASTNÍ KŮŽI

Letní portugalské slunce nemilosrdně praží a vyhání obyvatele měst k vodě. Stačí dvacet minut hromadnou dopravou z centra Porta a člověk vystoupí v přístavním městě Matosinhos. To přímo vybízí k trávení horkých letních dnů – město totiž lemuje dlouhý písčitý pás pobřeží se skalnatýmu útesy omývanými Atlantikem. Právě město Matosinhos, rodiště Álvara Sizy, se pro architekta stalo osudným. Vznikaly zde totiž první z jeho projektů – vedle koupaliště Piscina das Marés také nedaleký čajový dům Boa Nova.


Pobřežní koupaliště Leca da Palmeira v Portugalsku, 1960-1966 © Joao Morgado

Podél pobřeží se vine rušná silnice spolu s pěší promenádou. Vstup do koupaliště je sotva znatelný, tvoří jej pouze betonová rampa, která se svažuje pod úroveň promenády. Čekání na lístek zpestřují pohledy na procházející skupinky poutníků s batohy na zádech, kteří pravděpodobně zvolili pobřežní trasu pro pouť do Santiaga de Compostely a čeká je tak dalších 280 kilometrů chůze. Jak se fronta krátí, člověk se noří pod úroveň promenády, a tak poutníci na jedné straně i oceán na druhé mizí postupně z dohledu. Prodejna lístků, šatny i toalety ukrývá úzká betonová budova umístěná pod úrovní silnice – shora téměř neviditelná. Před vstupem do bazénů člověk prochází budovou s nízkými stropy a stěnami z hrubého betonu. Šero zázemí koupaliště ovšem po chvíli vystřídá pohled na sluncem ozářenou hladinu oceánu.


Pobřežní koupaliště Leca da Palmeira v Portugalsku, 1960-1966 © Fernando Guerra | FG+SG

SOULAD S PŘÍRODOU

Siza coby mladý architekt strávil spoustu času mapováním skalnatého pobřeží, kde měly bazény vzniknout. Podobně jako u projektu čajového domu se musel vypořádat s obtížným úkolem. Kladl si otázku, jak umístit stavbu mezi ostré skalnaté útesy a zároveň nenarušit krajinný ráz okolí. V obou případech zvolil cestu absolutního souladu s přírodou – až na drobné výjimky zůstala skaliska neporušená a stala se samozřejmou součástí návrhu.


Pobřežní koupaliště Leca da Palmeira v Portugalsku, 1960-1966 © Fernando Guerra | FG+SG

Autor využil stávajících formací útesů a doplnil je o betonové zásahy. Hlavní bazén pro dospělé tvoří ze tří stran betonové přímé stěny, zatímco čtvrtou hranu formuje z velké části samotný útes. Ten zároveň představuje jedinou bariéru mezi bazénem a širým Atlantikem. Betonové platformy mezi skalisky propojují bazén s brouzdalištěm pro děti, které se opět zaklesává do skalnatého břehu.


Pobřežní koupaliště Leca da Palmeira v Portugalsku, 1960-1966 © Fernando Guerra | FG+SG

HORIZONT

Široký výhled na oceán provází Matosinhos po celé délce a jeho narušení by byla velká chyba. Álvaro Siza si tyto pohledy dobře uvědomoval a ve svých stavbách je navíc umocňoval. Směrem k oceánu tak hladina koupaliště i oceánu splývá v jedinou linii horizontu. Podobný princip použil právě i u nedalekého čajového domu, kde navrhl několik částí budovy přesně v takové výšce, aby jejich horní hrana kopírovala linku horizontu.


Pobřežní koupaliště Leca da Palmeira v Portugalsku, 1960-1966 © Gabriela Sládečková

Kolemjdoucí koupaliště jednoduše přehlédne. Hranice mezi umělými zásahy a přírodním terénem je totiž natolik rozostřená, že obojí splývá v jeden celek a subtilní betonové hrany se přirozeně střídají se skalnatými útesy. Architektovy zásahy jsou natolik skromné, že v člověku navozují pocit určitého bezčasí a koupaliště působí dojmem, jako by zde stálo odjakživa.


Pobřežní koupaliště Leca da Palmeira v Portugalsku, 1960-1966 © Gabriela Sládečková


Pobřežní koupaliště Leca da Palmeira v Portugalsku, 1960-1966 © Gabriela Sládečková

Tento článek vznikl za podpory společnosti Českomoravský beton v rámci popularizace tématu "Beton v architektuře". 

Českomoravský beton, a. s., je holdingovou společností, která prostřednictvím vlastních betonáren a dceřiných společností dodává transportbeton v široké škále pevnostních tříd a druhů na území České a Slovenské republiky. Skupina, jejíž vznik spadá do počátku 90. let minulého století, v současné době provozuje sedmdesát nově postavených nebo zrekonstruovaných betonáren, které mají zavedený systém řízení jakosti ČSN EN ISO 9001 a splňují nejpřísnější ekologická kritéria. Celá skupina – holdingová společnost a její dceřiné společnosti – vystupují pod jednou společnou obchodní značkou Českomoravský beton.