Chci postavit kvalitní rodinný dům. Zn.: Hledám architektku.

Čtvrtek, 4. Říjen 2007 - 3:04
| Napsal:
Na inzerát podobného znění by se Vám patrně žádná architektka nepřihlásila? Tedy alespoň ne ta, která takové domy navrhuje. Architektky, které dokáží navrhnout a postavit kvalitní rodinný dům nemají v současnosti o práci nouzi. Proto spíše než inzerát rozhoďte sítě a udělejte si průzkum v oblasti navrhování individuálního bydlení. Nepochybuji o tom, že vám v nich uvízne jméno architektky Markéty Cajthamlové. Její domy jsou oblíbené nejen u uživatelů domů samotných, ale jsou také obdivovány budoucími zájemci o individuální bydlení. Jaká vlastně byla cesta Markéty Cajthamlové na pozici uznávané architektky?

Petr Vaněk (PV): Paní architektko, můžete prosím čtenářům přiblížit Vaše architektonické začátky?
Markéta Cajthamlová (MC): Absolvovala jsem studium architektury na Fakultě architektury ČVUT v Praze v roce 1984. V té době vedla do praxe jediná cesta a to do některého z mnoha projektových ústavů. Abych tuto cestu do socialistické praxe oddálila, pokračovala jsem ve studiu na pražské Akademii výtvarných umění jako student dvouletého postgraduálního studia architektury.


PV: Kdo Vás ovlivnil z pedagogů či vašich vrstevníků studentů?
MC: V mém ročníku na fakultě nevznikla tehdy žádná silnější názorová linie architektů, kteří by se v budoucnu výrazně vyprofilovali. I proto jsem se v době studií přátelila více s kolegy z nižšího ročníku, kde, jak se dnes ukazuje, se vytvořila silná generace architektů. Mezi jinými to byli Jaroslav Zima, Roman Koucký, Tomáš Prouza, Petr Malinský, Stanislav Fiala, Irena Fialová, Josef Mádr nebo Zdeněk Heřman. V neposlední řadě musím také zmínit Lva Lauermanna, syna stejnojmenného architekta a pedagoga na Fakultě stavební, který se stal později jak mým partnerem profesním, tak i životním.

PV: V roce 1986 jste tedy zakončila postgraduální studium, co následovalo, projektový ústav?
MC: Už v době postgraduálního studia jsem dostala příležitost spolupracovat se studiem Shape (Martin Rajniš a Jaromír Hník), které tehdy vyhrálo architektonickou soutěž na mezinárodní pavilon „Dějiny dopravy“ na EXPO´86 v kanadském Vancouveru. Práce na bláznivých létajících strojích, kreativní zábava blíže designu se nedala s tehdejší uniformitou projektových ústavů srovnávat. Úspěšná spolupráce s Martinem Rajnišem tehdy vedla k založení DA Studia. S úspěchem realizace pavilonu EXPO se dostavily také nabídky na projekty ze zahraničí. Bohužel v těchto případech byla cítit naše nejistota při komunikaci a práci s klienty. Tedy vztahy, které v tehdejším Československu fungovali zcela netržně. Z těchto důvodů jsme se Lvem Lauermannem zažádali o výjezdní doložku do Kanady a v roce 1989 (ještě před revolucí) jsme odjeli vyzkoušet si, jak se žije a hlavně pracuje architektům v Kanadě. V té době tam byl čilý stavební boom, takže nebyl celkem problém získat pro nás, jakožto cizince, práci v jednom z architektonických ateliérů.

PV: Takže po práci řekněme hravější, následovala praxe v tvrdých kapitalistických podmínkách? Jak v praxi v Kanadě s odstupem času hodnotíte?
MC: Zásadně! A to doslova. Praxe v Kanadě, v podmínkách tržní ekonomiky nás naučila zásadním zkušenostem při jednání s klientem. Viděli jsme na vlastní oči, jak může fungovat středně velký architektonický ateliér o 15 až 30 lidech, který projektoval bytovou výstavbu - rodinné domy a bytové domy, které většinu zakázek tvořily. Práce v zahraničí byla natolik inspirující, že jsme si po pádu železné opony pobyt prodloužili roztrháním výjezdní doložky a vrátili jsme se o něco později než jsme plánovali.

PV: Nakonec jste se tedy úspěšně vyhnula práci v projektovém ústavu, neb po pádu režimu v roce 1989 i jim odzvonilo. Co následovalo po Vašem návratu z Kanady v roce 1991? Vlastní praxe?
MC: Ano, vlastní praxe. Společně s partnerem Lvem Lauermannem jsme od roku 1991 provozovali vlastní ateliér. Od roku 1999 (po smrti Lva Lauermanna) ateliér vedu sama. Náš ateliér byl a je spíše komorněji laděný. Spolupracovali s námi vždy interně tak maximálně 2 až 3 další architekti. Je to asi dáno i tím, že kvalitu práce a zodpovědnost za stavbu si beru na svojí odpovědnost. Tím je sice limitován počet staveb, které jsme během roku schopni jako ateliér zrealizovat, ale nedostává tím přednost kvantita před kvalitou.

PV: Kolik staveb se Vám podaří během roku realizovat a na kolika projektech souběžně pracujete?
MC: Vzhledem k velkému času strávenému na stavbě je v mých silách zrealizovat každý rok jeden až dva rodinné domy. Souběžně s tím máme aktuálně rozpracované dva až tři projekty v různých stupních projektové dokumentace. To nás v dané velikosti ateliéru uživí a dovoluje nám zároveň zvládat kvalitu staveb na úrovni, na které je chci mít. Zároveň, a to jsem se také naučila v Kanadě, mám čas i na jiné věci než je práce.

PV: Kolik hodin věnujete povolání architektky?
MC: Většinou pracuji 10 hodin denně. A jak se říká: nejen prací živ jest člověk. Proto o víkendech nepracuji. Odpočinek je prostě v dlouhodobém horizontu nutný.

PV: Před asi tak necelým rokem jste v rozhovoru pro archiweb.cz konstatovala, že se nebráníte i jiným úlohám než jsou rodinné domy.
MC: Určitě, to stále platí. Ono je ale těžké se k jiné zakázce než je třeba rodinný domek dostat. Zvlášť v mém případě, kdy preferuji osobní kontakt s investorem, který je většinou také budoucím uživatelem navrhovaného domu. A také se asi těžko na mne obrátí takový soukromý investor s jinou typologickou stavbou, když mne zákonitě vnímá v souvislosti s většinou našich realizací jako architektku rodinných domů.

PV: A co architektonické soutěže? Nepomáhají právě soutěže architektům k získávání nových zakázek a klientů?
MC: Ano, i já občas uvažuji o účasti v některé z architektonických soutěží, které jsou bez pochyby pro mnohé architekty vrátky k dalším zakázkám a novým klientům, ale vždy a vždy si uvědomím v jakých podmínkách se v Česku oproti zahraniční soutěží a nějak mne ta soutěživá nálada přejde. Nicméně například diskuzi okolo soutěže na Národní knihovnu a s tím související propagaci architektury vnímám jako pozitivní fakt. To, že se téma architektury na určitou chvíli ocitlo v centru pozornosti snad každého obyvatele v České republice, je nesmírně cenné. Architektura byla prostě všude, na titulních stránkách novin a časopisů, mluvilo se o ní v rádiu, televizi, diskutovalo na setkáních i na internetu. A to vnímám jako pozitivní fakt, který v konečném důsledku může pomoci i formování architektonického vkusu budoucích klientů architektů.

PV: Na jedné straně osvícený klient, pozitivně ovlivněný propagací architektury a na straně druhé vzdělaný architekt. Výuka architektury? Neláká Vás?
MC: Výuku architektury jsem si vyzkoušela na Letní škole architektury v Liberci v roce 1996, následně na to jsem ve školním roce 1996 – 1997 působila jako asistentka v ateliéru Ladislava Lábuse. Inspirující byl určitě kontakt s mladými nastupujícími architekty a celková atmosféra v ateliéru. Avšak z časového hlediska jsme nebyla schopna působit na dvou frontách a měla jsem pocit, že nemohu dát maximum jednomu ani druhému. Na druhou stranu přetržená nit s Fakultou architektury ČVUT v Praze se po necelých deseti letech opět navázala. Oslovil mne nový děkan Zdeněk Zavřel abych se stala členkou vědecko – umělecké rady, jejímž posláním je dohlížet na vědecko – výzkumnou, uměleckou a další tvůrčí činnost školy. Tato činnost není tak časově náročná a zároveň mi umožňuje sledovat úroveň pražské fakulty architektury a věnovat se na 100% projekční praxi.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně zajímavých zakázek a stejně spokojených investorů.

Na divadle platí známé to rčení, že není malých rolích. Přeneseno do architektury lze souhlasit s tvrzením, že není malých úloh. Bohužel právě rodinné domy jsou někdy řazeny mezi ty malé úlohy, které někteří architekti odmítají navrhovat ať už z důvodu možných problémů v komunikaci z klienty, či finanční ztrátovosti na těchto zakázkách. Na druhou stranu však jsou také architekti, kteří dokáží vytěžit s přímého kontaktu s klientem a komplexnosti úlohy, kterou jim stavba rodinného domu nabízí od úvodní studie, přes projekt pro stavební povolení až po prováděcí dokumentaci stavby či řešení interiérů a investorský či autorský dozor. Úspěšní jsou tak na tomto poli mnozí architekti a také architektky! Mezi ty hodně úspěšné lze rozhodně zařadit architektku Markétu Cajthamlovou, která ač sama říká: „Nebráním se také větším zakázkám, ale preferuji přímý kontakt s klientem – uživatelem.“, má na svém kontě řadu zajímavých realizací mezi nimiž hrají prim zmiňované rodinné domy, domy na konkrétní pozemek, pro konkrétního klienta – uživatele.

Vzhledem k tomu, že při zakázkách rodinných domů se vztah mezi klientem a architektem stává vztahem osobnějším, než v případech „anonymních“ developerských projektů, s přesahem do osobního života a to hlavně klienta, byl možná právě proto tento rozhovor veden více osobně, zaměřen na profesní dráhu paní architektky, než na jednotlivé konkrétní realizace ateliéru Markéty Cajthamlové a s tím související otázky a názory na současné bydlení. Ostatně zhruba rok starý rozhovor s paní architektkou, týkající se i těchto témat si můžete přečíst na internetových stránkách www.archiweb.cz.

Psáno pro:


 

Klíčová slova: