Deset zastavení na cestě turisty
aneb Slavnostní přístup k naší nejvýznamnější památce. Minule jsem psal o Petříně, kde jsme viděli krásně opravené stavby a udržovaný park. Dnes trochu jiný pohled.
Zdeněk Lukeš , 13. 5. 2009
K naší nejvýznamnější památce – areálu Pražského hradu – přicházejí denně stovky a tisíce turistů z celého světa několika cestami. Buď za a) od severu z Mariánských hradeb a Jelení, kde je parking i tramvaj, přes val Prašného mostu do Pacassiho brány, nebo za b) od východu Starými zámeckými schody, resp. ulicí Na Opyši, Jelením příkopem, resp. nově Svatováclavskou vinicí (tudy ovšem moc lidí nahoru nechodí, je to spíš odchozí trasa). Nebo za c) od jihu – nahoru přes barokní palácové zahrady, či po (nových) Zámeckých schodech (tudy jich přijde jistě nejméně). Hlavní a nejkrásnější trasa je ovšem ta za d) od západu. Tady jdete přes Pohořelec, kolem Černínského paláce a Lorety a náhle se před vámi otevře ten žádaný obamovský průhled na Pražský hrad. Většina autobusů tedy zastavuje na Dlabačově a turisté se pak valí dolů Loretánskou ulicí na Hradčanské náměstí a pak hlavní hradní branou (Matyášovou) do Hradu. Tudy dle statistik skutečně na Hrad doputuje nejvíc lidí.
Nedávno jsem tuto trasu absolvoval a snažil se vžít do kůže natěšeného návštěvníka Hradu. Na trase jsem zaznamenal deset zastavení, které ovšem tuto cestu dosti devalvují. Pojďme se na ně podívat (viz též doprovodné snímky):
- Dlabačov – hned po vystoupení z autobusu se lidé mohou pokochat výhledem na totálně zdevastované betonové konstrukce bývalé spartakiádní konečné zastávky tramvaje. Samy o sobě jsou ty viaduktíky docela hezké, ale funkci žádnou nemají, neb tu žádná tramvaj už léta nejezdí a doba mamutích spartakiád je snad nadobro pryč. Ostatně schody jsou uzavřeny ocelovou konstrukcí. Vše ovšem ještě posprejováno, takže celkový dojem je strašný.
- Pojďme dále k Hradu. Míjíme zčásti opravené, zčásti rozpadající se budovy kasáren (pamatujete – kdysi velení sovětských vojsk, dočasně umístěných…?). Průhled do nádvoří na jakési ocelové budníky je tristní.
- Vstup na Pohořelec: Musíte projít smradlavým posprejovaným průchodem (a současně veřejným záchodkem) v nároží domu pohořeleckých kasáren (arch. Jindřich Fialka, 90. léta XIX. století) s rozkopanou mozaikovou dlažbou.
- Opouštíme katastr Prahy 6 a vstupujeme na území Prahy 1. na rohu Jelení a Pohořelce je krásný barokní dům, z jehož fasády ovšem odpadávají velké kusy omítky.
5. Prostor jednoho z nejpůvabnějších pražských náměstí je totálně znehodnocen parkujícími automobily. Ty se tlačí i na hlavní dominantu Pohořelce – barokní plastiku, která je celá potlučená.
6. Také stav dvou palácových domů na severní straně náměstí je hrozný, parter toho s podloubím je celý okopaný. Možná tu někdo ocení pozůstatek „kafkovské“ Prahy, ale v kontrastu k protější opravené frontě domů je to dost smutné.
- Skoro celou stranu horní části Loretánské ulice lemuje rozpadající se zeď kapucínské zahrady s poničenou kapličkou uprostřed.
- Navazuje těžce zchátralý areál bývalého archívu Ministerstva vnitra, dnes prázdný. Cosi se tu ale začíná dít – opravuje se alespoň sokl této rozlehlé stavby.
- Před kasárnami hradní stráže se nachází jeden ze tří zachovalých litinových kandelábrů arch. Alexe Linsbauera z poloviny XIX. století (další jsou na Hradčanském a Dražického náměstí). Tento je v bídném stavu, celý zrezivělý a s odloupaným nátěrem.
- Dominantou Hradčanského náměstí (jinak opraveného, nyní došlo i na rekonstrukci Salmovského paláce) je barokní morový sloup od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Zejména dolní část tohoto pískovcového barokního skvostu se však doslova sype.
Valná většina výše zmíněných staveb je v majetku státu, potažmo města nebo městských částí. Nedalo by se s tím něco dělat?
Psáno pro Neviditelného psa
