České stopy v bulharské průmyslové architektuře - 6. díl

Čtvrtek, 8. Říjen 2015 - 0:00
| Napsal:

V posledním díle tohoto seriálu se krátce zaměříme na český přínos pro rozvoj textilního průmyslu a nábytkářství v Bulharsku. Zejména v oblasti nábytkářství včetně uměleckého nábytku dosáhli Češi pozoruhodných výsledků.

Obr. 1: Tkalcovna Berov & Hořínek v Sofii ve 30. letech 20. století, archivní fotografie. Zdroj: Sofija (reklamně-informační album), 1937
Fotoalbum: 

„České“ textilky a „český“ nábytek v Bulharsku

V roce 1906 byla na sofijském předměstí Poduene díky česko-bulharské spolupráci otevřena tkalcovna jemných vlněných látek Berov & Hořínek (obr. 1). Jejími zakladateli byli bulharský podnikatel Dimitar Berov z Gabrova a Čech Antonín Hořínek (Anton Horinek), muž s technickým vzděláním, pravděpodobně textilní inženýr. Tkalcovna byla postavena patrně podle českého nebo německého projektu a byla zařízena velmi moderně. V estetickém ohledu továrna byla pojednána klasicizujícími prvky (pilastry, nadokenní římsy), které vtiskly budovám strohý ráz. Ve 20. letech 20. století továrna přešla díky finančních problémů do vlastnictví Francouzko-belgické banky a následně nesla název Belgická akciová společnost bývalých továren Berov-Horinek (obr. 2). V roce 1947 byla znárodněna, ale nebylo možno dohledat její další osud, a kdy byla zrušena. Objekty se dochovaly, a přesto že ztratily původní architektonický ráz, dál slouží administrativním účelům.

V roce 1912 byla založena první textilka v Kjustendilu, která patřila francouzskému průmyslníkovi Georgi Simonetovi. Návrh průmyslových hal byl dílem českého architekta Rudolfa Fischera, který v té době zastával funkci hlavního městského architekta. V roce 1947 byla továrna znárodněna a postupně přerostla v trikotýnový závod. Po roce 1989 byl podnik privatizován, nicméně v prvním desetiletí 21. století všechny původní budovy byly postupně zbořeny.

První továrna na nábytek byla otevřena v roce 1890 v Sofii nábytkářem Janem (Ivanem) Brůhou. Dle jiných zdrojů byla otevřena až v roce 1895 a společníkem Brůhy byl bulharský obchodník Gančo Gavrilov. V roce 1900 Brůhovu továrnu (nebo podíl) koupil další český nábytkář Bohumil Čenský. Ten se od roku 1910 podílel na vybavení nově budovaného carského zámku Vrana poblíž Sofie. Pro potřeby této zakázky Čenský pozval z Čech několik dalších krajanů, kteří pracovali pro jeho továrnu. Byli to nábytkáři Jan Pojer a Josef Hoffmann, který si v roce 1913 otevřel vlastní nábytkářskou výrobnu, a řezbář Vojtěch Jakub Kalců, který po 1. světové válce pracoval jako samostatný mistr nábytkář a řezbář. Další osud továrny není znám.

Další nábytkářská výrobna v Sofii byla otevřena v roce 1900. Jejím zakladatelem byl nábytkář František Němeček (Nemeček), který pro tuto příležitost založil akciovou společnost Nemeček. Němeček se od roku 1910 také podílel na vybavení zámku Vrana a velmi rychle se stal jedním z nejrenomovanějších specialistů v oblasti uměleckého nábytku v Bulharsku. Jeho nábytkářská manufaktura přerostla ve 20. letech 20. století v nábytkářskou továrnu a zároveň s tím si Němeček udržoval ateliér pro výrobu uměleckého nábytku. Ateliér byl v roce 1936 přeměněn na kulturně-osvětové středisko a továrna v roce 1947 znárodněna. Další osud továrny není znám.

V roce 1919 byla v Sofii založena továrna na nábytek Sofa. Její zakladatelem byl Václav Pospíšil, který do Bulharska přijel v roce 1913 a pracoval u Františka Němečka jako projektant a zpracovatel nábytku. Specializoval se jako samouk-architekt interiérů a po 1. světové válce svou působnost rozšířil založením továrny. Kromě moderního a kvalitního nábytku továrna vyráběla „americký“ kancelářský nábytek a zařizovala a dekorovala interiéry (obr. 3). V roce 1926 vyhořela, ale v následujícím roce Pospíšil společně s dalším Čechem Voznickým a Polákem Kardelasinským založil akciovou společnost Sofa a výrobu obnovil. Další osud i této továrny není znám.

Zásluhy českých projektantů - inženýrů a architektů a podnikatelů v oblasti průmyslové architektury v Bulharsku na přelomu 19. a 20. století bezesporu tvoří zajímavou kapitolu dějin architektury. Především v oblasti pivovarnictví a nábytkářství zůstává přínos Čechů nesporný. Některé „české“ objekty se staly základem dnešních velkých bulharských podniků. Jiné, které již dávno neexistují, zůstávají dodnes v paměti Bulharů jako symbol prosperity a vzpomínkou na česko-bulharské vřelé přátelství po osvobození země.

Text článku vznikl jako doplněná adaptace příspěvku: Brankov, N. - České kořeny průmyslové architektury v Bulharsku. In: AUR - Architektura a udržitelný rozvoj. Vědecká konference FSv ČVUT v Praze, říjen 2014.