Dům - stroj

Pátek, 7. Srpen 2015 - 8:44
| Napsal:

Opusťme na chvíli českou kotlinu a pojďme se vypravit za moderní architekturou do Londýna.

Richard Rogers, Lloydova pojišťovna - foto © Zdeněk Lukeš
Fotoalbum: 

Mrakodrap Lloyd´s v Londýně

Ve městě nad Temží se postupně setkáme s novými mrakodrapy, které rostou jako houby po dešti nedaleko londýnského Toweru i na protějším břehu a získávají zajímavé přezdívky podle svého vzhledu: Okurka, Střep, Walkie-Talkie, Struhadlo a podobně. Navštívíme slavnou Serpentine Gallery, která si každý rok nechá postavit dočasný pavilon některým významným architektem, projdeme se po promenádě podél Temže s řadou atrakcí a všimneme si i české stopy – budovy naší a slovenské ambasády, která kdysi získala prestižní ocenění Královské společnosti britských architektů.

Ale první zastavení věnujeme stavbě, která už má nějaký rok existence za sebou, kdysi však byla milníkem ve vývoji moderní architektury a stala se jednou z ikon stylu, jemuž se říká high-tech. Tou budovou je mrakodrap Lloydovy pojišťovny, tedy ctihodné instituce, u níž by člověk neočekával, že si nechá postavit takovou neotřelou budovu. Jejím architektem byl Richard George Rogers (narozen v roce 1933 ve Florencii, absolvent Architecture Association School v Londýně a University of Yale v New Havenu), muž, jenž se jako mladík proslavil jinou kultovní stavbou – známým moderním symbolem Paříže: Centrem Georgese Pompidoua, zvaným také Beaubourg. Tu navrhl s jiným dnes světově proslulým architektem Renzem Pianem v letech 1971-1977. Neobvyklá budova, která připomíná svým vzhledem velký barevný stroj, vyvolala řadu polemik. Hodí se něco tak výstředního do centra francouzské metropole? Vždyť kontrastuje snad ve všem se svým okolím! Mnozí si na novou dominantu museli nejprve zvykat, ale nakonec ji většina Pařížanů a zejména návštěvníci vzali na milost a dnes patří k moderním symbolům města, stejně jako skleněné pyramidy v Louvru nebo čtvrť La Défense. Není bez zajímavosti, že v Rogersově ateliéru v té době působil mladý český emigrant Jan Kaplický, britský architekt však tehdy neměl dost prostředků, aby přesunul celý svůj tým do Paříže, a tak se na definitivním projektu pražský vizionář nepodílel.

Centre Pompidou přineslo Pianovi i Rogersovi světové uznání, i když se stavbou byly problémy. Složité dílo s odhalenými „vnitřnostmi“ bylo velmi nákladné na údržbu. Styl high-tech se však ujal, vyžadoval ovšem dokonalé materiály i provedení, takže u nás v totalitní éře, jíž dominovaly paneláky, neměl šanci (architekti Louda, Kulík a Stýblo, kterým byl nový styl blízký, si v reakci na zdejší situaci pojmenovali svůj ateliér s nadsázkou Lo-Tech). Přesto měli hlavní britští protagonisté Rogers nebo Norman Foster k českému designu blízko: prostřednictvím Kaplického, Evy Jiřičné nebo Ivana Margolia se seznámili s československou avantgardní tvorbou a zamilovali si jakéhosi praotce high-tech – Krejcarův pavilon na světové výstavě v Paříži 1937 nebo nadčasový design tatrovek (Foster v Čechách nedávno zakoupil jeden exemplář proudnicové tatry, samozřejmě stříbrné barvy). V roce 1978 začíná stavba Lloydovy budovy v londýnské City na rohu Lime Street a Leadenhall Street, v oblasti, kde převládá stará nízká zástavba, navíc nedaleko od starobylého Toweru. Rogers tentokrát opustil pestré barvy a navrhl stavbu v barvě kovu. Jde opět o velký stroj – na rozdíl od pařížského centra však komponovaný na výšku. Lépe je domyšlen systém údržby, ale vzpomínám si na jednu návštěvu Londýna v době, kdy se pojišťovna dostala do existenčních problémů a uvažovala o prodeji své stavby. V té chvíli neprobíhalo čištění průčelí a stříbřitý dům působil značně opotřebovaně. Nyní se už zase třpytí a působí jako nový. Kolem něj je neustále čilý ruch, proudí tu úředníci, sekretářky v minisukních, japonští turisté s fotoaparáty, mladí studenti architektury… V sousedství jsou pasáže s tradičními puby a obchody. Je to vůbec zajímavý kontrast: třeba vrátný sedí v ocelové a skleněné kukani, ale na sobě má historický červený kostým. Do budovy vás ovšem nepustí, můžete se jen dívat, jak oprávněné osoby nastupují do skleněných výtahů, jež neslyšně kloužou po průčelí. A hned v sousedství se zuřivě staví, vznikají tu stavby neméně zajímavé.

Budova Lloyd´s potvrdila Rogersovu proslulost, stejně jako četné další stavby: Millenium Dome v Londýně, letiště Barajas v Madridu, bytové domy na Potzdamer Platz v Berlíně a mnohé další. Britská královna ho za zásluhy o architekturu povýšila do šlechtického stavu – a to hned dvakrát (sir v roce 1991, později baron of Riverside, takže je členem Sněmovny lordů za Labour Party). V roce 2007 získal i nejprestižnější architektonické vyznamenání Pritzkerovu cenu. Navzdory všem poctám však zůstal Rogers dál skromným a milým člověkem. Když na počátku devadesátých let navštívil Prahu v rámci cyklu přednášek britských architektů, kterou inicioval jeho přítel Kaplický, chodili jsme s ním po Praze, kde obdivoval především funkcionalismus. Nadšený byl třeba z pasáže Bondy v paláci Černá růže architekta Oldřicha Tyla z přelomu dvacátých a třicátých let s ochozy ze sklobetonu.

Po letech vyrostla v sousedství budovy Lloyd´s jeho další stavba a rovněž výrazná dominanta městského panoramatu, která se sice oficiálně jmenuje 122 Leadenhall Street Tower, ale nikdo ji nenazve jinak, než „Cheesegrater“, tedy Struhadlo na sýry. Ale o ní zase příště.