Jaké to je v ateliéru Tomáše Rullera

Úterý, 7. Duben 2015 - 0:00
| Napsal:

Jennifer Helia de Felice se narodila a studovala v New Yorku a dnes je doktorandkou u Tomáše Rullera, kterému vypomáhá s výukou v Ateliéru performance na brněnské FaVU.

Jennifer Helia de Felice, foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
Fotoalbum: 
This way / Tudy, Falkenstein, Rakousko, 2007 – foto © Jennifer Helia de Felice
This way / Tudy, Falkenstein, Rakousko, 2007 – foto © Jennifer Helia de Felice
Zapomenuté / Forgotten – foto © Jennifer Helia de Felice
Vejce / Eggs, performance, 1995 – foto © Jennifer Helia de Felice
Mít svuj dort / Have Your Cake – foto © Jennifer Helia de Felice
Kouř bez ohně / Smoke without Fire – foto © Jennifer Helia de Felice
Puška, trumpeta, rýč - partitura pro klacek / Gun, Trumpet, Spade Score for Stick – foto © Jennifer Helia de Felice
Démonův nový den / Renesance černých tabulí / Demon's New Day / Renaissance of Blackboards – foto © Jennifer Helia de Felice
Partituru pro Karolinu a Perlu, prosinec 2014 – foto © Jennifer Helia de Felice
Sisyphus, prosinec 2014 – foto © Jennifer Helia de Felice
SHUCK, prosinec 2014 – foto © Jennifer Helia de Felice
Jennifer Helia de Felice, foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)

Do Ateliéru performance jsem se dostala v roce 1993. V té době se jmenoval Ateliér video-multimédia-performance. Nastoupila jsem do něj po ročním studium na Parsons School of Art and Design a následném individuálním studiu na Empire State College v New Yorku. Zde jsem díky praxi u jistého konceptuálního umělce potkala pana Rullera.

V jeho ateliéru působím již od jeho raných začátků. Pan Ruller mi poskytl možnost se zapojit do jeho chodu ve smyslu vzdělávacím, i ve smyslu organizačním. Takže jsem zde působila v dvojroli studenta i asistentky. To mi vyhovovalo. FaVU pro mě znamenalo jisté zázemí, kde jsem měla možnost zapojit se do místní umělecké scény. Potkala jsem se zde s důležitými osobnostmi, které mi pomohly formovat vlastní postoj, a zároveň se zabývat svou tvorbou v konfrontaci s ním.

Ateliér Performance mi poskytl obrovský prostor pro seberealizaci. Přesto, že jsem se sama cítila být malířkou, pobyt v Brně a v atelieru mi rozšířil obzory a umožnil mi přesah do jiných médií. Obzvlášť důležité bylo setkání s konceptuálním přístupem k tvorbě a jak už jsem zmínila, možnost seznámit se s Brněnskou uměleckou komunitou. Nejdříve pedagogové a spolužáci, potom absolventi, kteří pokračovali ve své práci a hrají dodnes aktivní roli ve zdejším kulturním dění. Cítím se být jeho součástí a zároveň jako cizinka zastávám jakousi objektivní pozici.

V ateliéru není moc zvykem řídit se zadáním. Ve většině případů se studenti spíše přiklání ke zkoumání vnitřního a vnějšího osobního prostoru a sociálních vazeb, kterých se to přímo týká. Pro mě je zajímavé, že tento přístup často vede k předávání určitých svědectví. Tyto příklady vypovídají o současném stavu vědomí, a to kolektivního vědomí. Jsem-li v pozici diváka, nejvíc mě na díle zajímá jeho sdělení. Zajímá mě ta zkušenost, kterou zprostředkovává.

V ateliéru studuje, ve srovnání s jinými zahraničními školami, poměrně malý počet studentů. Není problém se rychle orientovat v jednotlivých osobnostech. Často se člověk nevyhne vzájemným sympatiím. V historii ateliér performance figuruje v mnoha společných projektech, nicméně většinou ve dvojicích. Pokud ateliér odjede na festival nebo podobnou veřejnou prezentaci, volí se přístup 'Otevřené situace'. Zde každý účinkující přichází s určitým námětem, nikoli předem domluveným, a nechá se vzájemně inspirovat ostatními. Vznikají tak přirozené přesahy. Tvorba ve skupinách vzájemně rozvíjí všechny, kteří dali do díla individuální vklad. Na týmové práci je zajímavá atmosféra, ve které se jednotlivci potkávají a esprit který to vytváří. Konzultace probíhají jak ve skupinách, tak po domluvě i jednotlivě. Pracuje se, jak jsem zmínila, nezávisle na tématech. Vždy mě potěší, když má někdo nové práce, které chce sdílet. Většinou přítomný reaguje spontánně. Teprve vzápětí se řeší formální stránky výsledné prezentace daného díla. Často se liší názory a vnímaní děl. Tím pádem vzniká dobrá příležitost vyzkoušet, jak práce působí na diváka. Scházíme se pravidelně ve středy na několik hodin v prostředí, které je velmi neutrální. Formy prezentací studentů se při konzultacích liší, ale většinou se práce promítají v podobě videí nebo fotografií, ale v současně době u nás studenti i malují.

Při společných setkáních zpravidla panuje ze strany studentů jakási mlčenlivost. Teď to vnímám jako přednášející. Málokdy se podaří vyvolat diskuzi. U předchozí generace to bylo obecně spíš z obavy před vyčníváním. Studenti mají velmi opatrný přístup k vystupování. Zcela se vyvarují přesnějšímu či jednoduchému výkladu díla. Obecně je to otázka času, než se zorientují, než se vyrýsuje jejich postoj a schopnost vyjádření, jak k vlastní tvorbě, tak k současné tvorbě místní i mezinárodní. Klíčový moment poskytuje hodnocení klauzurní práce. Předtím, než se předloží finální hodnocení, studenti se vyjádří k vlastní tvorbě sami. Pak si poslechnou hodnocení svých spolužáků. Nakonec se vyjádří pedagogové a celý proces se uzavře. Taková setkání jsou časově, mentálně a emotivně náročná. Vyžadují soustředěnou pozornost a schopnost vytvářet podstatné postřehy a zpětnou vazbu. Zde je opatrnost na místě - může rychle dojít k sesuvu půdy pod nohama.

Ateliér performance se liší od ostatních ateliérů tím, že se zde pracuje především s vlastním tělem. A to v tom smyslu, že umělec je sám předmětem svého díla, nebo je sám/sama prostředkovatelem daného díla. Pracuje se efemérním způsobem, se základními prvky lidského bytí. Ty mohou být velmi minimalistické nebo naopak zakomponovány komplexnějším způsobem v různých médiích. V posledních letech se práce prezentují převážně jako video z performance, nebo dokumentace ze živé akce či happeningu. Rozdíl je v tom že v prvním případě je performer sám sebou před kamerou, v druhém případě se akce zpravidla odehrává před publikem, jako veřejně vyhlášená událost.

Největším přínosem studia v Atelieru performance je pro mne životni postoj, který je s tím spojen. Naučila jsem se přistupovat ke své práci skrze bytí. To znamená schopnost spojit velmi odlišně součásti a jevy života do jedné práce. Ačkoliv dílo se může ve svém podání tvářit jako spontánní a do jisté míry improvizovaná věc. Je to vždy důsledek několika jemných procesů dávání se do souvislostí, procesy, které se mohou odehrávat v reálném čase. Myslím si, že to je jistá nátura, ale důležité je tuto schopnost rozvíjet. Můj příběh a okolnosti toho, jak jsem se ocitla v Brně, tomu odpovídají. Rovněž důvody proč jsem v České republice zůstala. Je to neustálá výzva k zamyšlení nad sebou a stavem věcí.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.

Klíčová slova: