Malý klenot v centru Prahy - dům Diamant

Středa, 1. Říjen 2014 - 0:00
| Napsal:

Letos uplynulo sto let od dokončení jedné pozoruhodné stavby v Praze. Jmenuje se Diamant, jak hlásí i ozdobný nápis nad portálem ve Spálené ulici 4 na Novém Městě.

Diamant - foto © Neviditelný pes
Fotoalbum: 
Emil Králíček - portret - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Diamant - foto © Neviditelný pes
Rettigové - Výtah do metra - foto © Jiří Wagner, Neviditelný pes

Parcelu na rohu Lazarské ulice v sousedství barokního kostela Nejsvětější Trojice zakoupil lékárník František Schnöbling. Ten nejprve oslovil známého architekta Friedricha Ohmanna, ale nakonec zadal projekt svého domu známé stavební firmě Matěje Blechy. Návrh vypracoval v roce 1912 hlavní projektant Blechovy firmy Emil Králíček (1877-1930), který tehdy experimentoval s novým objevem na poli moderní architektury - kubismem. Vynález Pavla Janáka, reagující na výtvarný kubismus Pabla Picassa, ale také na odkaz pozdní gotiky nebo Santiniho barokní gotiky, zaujal tehdy několik dalších projektantů, jako byli Josef Gočár, Josef Chochol nebo Vlastislav Hofman. Ti – a ještě pár dalších – se pokusili tento sice poněkud nepraktický, ale bezesporu sugestivní styl prosadit u nás a pokud možno i v zahraničí, což se jim sice moc nedařilo, ale dnes je těch pár staveb, které v letech 1912-1914 stihli postavit, ve světě velmi ceněno.

Rodák z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu Králíček nebyl absolventem žádného prestižního učiliště jako jeho výše jmenovaní kolegové, ale zato prošel praxí u proslulého Josefa Marii Olbricha na stavbě známé umělecké kolonie v hesenském Darmstadtu. Nebyl ani členem Skupiny výtvarných umělců, sdružující kubistické výtvarníky a architekty. Byl to takový solitér, který si vytvořil vlastní verzi pozdní geometrické secese, obohacené o kubistické prvky. Přesto vytvořil jednu z ikon jehlancového stylu – známou lucernu na Jungmannově náměstí v Praze, o níž jsem tu také kdysi psal. Název novostavby Diamant pak přímo vyzýval k uplatnění tohoto typu architektury. Navržený dům je skutečně bohatě dekorován prvky, které tvarově vycházejí z krystalu a jeho různých modifikací. Jsou vyrobeny z umělého kamene (vázy na atice, portál), z kovu (ozdobná vlajková žerď na průčelí, vstupní mříž, lampy na schodišti, ba dokonce rohožka před vchodem) nebo namalovány (výmalba stěn schodiště s motivy hvězdic).

Vznikla stavba, která se překvapivě dobře snáší se svým cenným barokním sousedem. Králíček dokonce oba styly v jednom bodu propojil. Navrhl totiž nové orámování barokní plastiky v prostoru mezi kostelem a novostavbou. Ta byla původně v nice kapličky z roku 1865, již architekt přesunul na boční zeď chrámu do malé zahrádky, dnes už bohužel zaniklé. Místo sochy do ní zasunul kašnu z režného zdiva. Dobová konzervativní kritika byla ovšem novým orámováním sochy pobouřena, ač projektant zhotovil nejdříve hliněný model, který mu stavební odbor magistrátu schválil (fotografie modelu byla součástí stavební dokumentace). Dnes je tato půvabná kubistická drobnůstka samozřejmě vysoce ceněna, přesto je na ni smutný pohled: omítka z rámu postupně opadává, zákoutí je zanedbané, vstup na bývalou zahrádku ze slepé uličky Magdalény Rettigové byl poničen, jeden pilíř branky (taky kubistický) kdesi zmizel, neboť ho nahradila nevzhledná bouda výtahu do stanice metra Národní třída. Ten je jistě důležitý, ale snad mohl stát kousek stranou.

Samotný dům, který má soukromého vlastníka (zahrada k němu bohužel nepatří), je ale opravený a obnoveny byly i mnohé prvky v jeho interiéru, včetně krásných lamp. Stojí ale na rušné křižovatce Spálené a Lazarské ulice, kde je značný automobilový a tramvajový provoz a horní část fasády si můžete prohlížet jen přes pavučinu trolejových drátů. Lidé tudy většinou jen rychle proběhnou a málokdo asi zvedne hlavu, aby si prohlédl kuriózní budovu se všemi detaily, sochami nebo kanelovanými pilíři portálu.

Zajímavé je, že obdobné prvky najdeme i na vile, která stojí na úplně jiném místě metropole – v Radotíně v Karlické ulici čp. 206, kterou pro správce cementárny Karla Schirhalla postavil v roce 1913 místní stavitel Josef Haut. Dnes už asi nezjistíme, zda na tomto projektu také participoval Králíček nebo si autor jen vypůjčil motivy, které ho zaujaly na Diamantu, pravděpodobnější je asi spíše druhá varianta. Králíček si ale kubistické detaily natolik oblíbil, že je uplatnil na řadě dalších staveb, projektovaných v Blechově projekční kanceláři a později i v jeho vlastním studiu vesměs v průběhu let 1912-1913. V Praze je najdeme třeba v Betlémské kapli v Prokopově ulici na Žižkově, Adamově lékárně na Václavském náměstí, vilách na hradčanských baštách a na Rašínově nábřeží, či Decastellově činžáku v malostranské Karmelitské ulici, mimo metropoli pak např. v Beniesově vile v Litoli. Kubistická je i hrobka rodiny Nejedlých na městském hřbitově v Mnichově Hradišti.

Foto autor a Ester Havlová (čb)

Klíčová slova: