Mladá generace architektů je velmi svižná, starší se nedokáže shodnout, říká Steinbachová

Pondělí, 16. Duben 2018 - 0:21
| Napsal:

S architektkou Marcelou Steinbachovou o chybách v dnešním systému vzdělávání, osvětě, postavení žen v architektuře, ochraně poválečných staveb i současné české architektuře.

Marcela Steinbachová © Andrea Thiel Lhotáková
Fotoalbum: 

Marcela Steinbachová patří mezi nejvýraznější české architektky dneška. Architekturu vystudovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na Akademii výtvarných umění v Praze, absolvovala také bakalářské studium na Institutu základů vzdělanosti Univezity Karlovy (dnes Fakulta humanitních studií). Od roku 2001 vede spolek Kruh, se kterým pořádá přednášky architektů, akci Den architektury a festival Film a architektura. Založila také architektonickou kancelář Skupina, která stojí například za interiéry kina Světozor a klubu Roxy, domem ve švýcarském Mohren, centrem Společnosti Franze Kafky ve spolupráci se Stevenem Hollem nebo úspěšnou výstavou Pokoje v Domě umění města České Budějovice. Steinbachová získala ocenění Architekt roku 2016 a cenu za výjimečný počin v rámci soutěže Česká cena za architekturu. Stala se také autorkou aktuální ročenky česká architektura 2016-2017.

Podle Steinbachové by mělo být být při studiu architektury rozhodujícím kritérium pro absolvování talent, praxe ovšem vypadá jinak. “Když neuděláte například kurz základů matematiky na ČVUT, tak vás nemilosrdně vyhodí a to i když máte velký talent.”

“Školou by určitě neměli projít lidé architekturou nepolíbení. Kdysi se mi totiž stalo, že jsme vezli stopem jednoho studenta posledního ročníku architektury a já se ho ptala, co říká na domy architekta Josefa Pleskota – což je podle mě jedno ze jmen, které student architektury měl tehdy znát – ale on vůbec nevěděl, kdo to je! Fakt mě zaskočilo, jak někdo takový mohl projít celou školu bez základních znalostí o současné architektuře.”

“Podle mě architektura není jen o nás architektech, ale také z velké části o klientech, kteří z poloviny určují její obraz. I proto je důležité vychovávat potenciální klienty či diskutéry o architektuře. Nemyslím jen ty lidi, kteří vám zaplatí, ale také politiky, kteří určují obraz měst. Osvěta normálních lidí mi přijde místy i důležitější než vzdělávání architektů – a tomu se právě my sami věnujeme.”

Při studijním pobytu ve Vídni Steinbachovou zaujaly akce a přednášky o architektuře pro širokou veřejnost. “V Čechách v roce 2001 ale opravdu nic podobného nebylo. Ani školy si nezvaly zahraniční architekty na přednášky. Jen velmi výjimečně. První čtvrtek v měsíci jsme proto začali organizovat pravidelné přednášky a říkala jsem si, že tak po roce naší činnosti začnou organizace typu Česká komora architektů nebo Obec architektů dělat něco podobného. Ale to se nestalo. Pokračovali jsme proto dále.”

“Ročenka je obrazem doby, jak se staví, kdo staví a pro koho se staví. U nás se většinou jedná o menší realizace, z přihlášených děl byla asi polovina rodinné domky a interiéry. Ve výsledku mě mrzí, že v ročence není žádná veřejná stavba, o kterou by se mohl člověk opřít, kterou by iniciovalo město svými prostředky. Není proto úplně důvod k radosti, že by města vzkvétala. Kvalitní architekty oslovují spíše soukromí investoři než ti veřejní.”

“Myslím, že je hodně zajímavá začínající generace českých architektů, která je podle mě velmi svižná. Vzniká tu hodně kvalitní architektury, ale většinou se jedná o soukromé domy za plotem.“

“Stále asi nejsme schopni s odstupem zhodnotit naši nedávnou minulost, a proto bychom se neměli uchylovat k fatálním rozhodnutím, jako jsou demolice. Architektura potřebuje svůj čas, aby v našich očích dospěla a je škoda, když to některým domům neumožníme.”

“Myslím si, že největší chyba je ve starší generaci, která se nedokáže za poválečnou architekturu postavit. Ani my sami jako obec architektů se nedokážeme shodnout. “

 
Marcela Steinbachová při přednášce v kině Světozor

VZDĚLÁVÁNÍ

Jako jedna z mála architektek u nás máte kromě architektonického také humanitní vzdělání. Jaký máte názor na současné vzdělávání studentů architektury u nás?

Podle mě je dnešní koncept vzdělávání možná trochu přežitý. Když neuděláte například kurz základů matematiky na ČVUT, tak vás nemilosrdně vyhodí a to i když máte velký talent. Je přitom zajímavé, že někteří velikáni světové architektury byli samouci, např. Le Corbusier. Mělo by být přihlédnuto hlavně k talentu. Podle mě je talent nejdůležitější.
Na druhou stranu třeba Fakulta architektury ČVUT vychovává spoustu lidí, kteří pak ani architekturu nedělají, ale sedí třeba někde na úřadech, což je také důležité.

 

Je podle vás vysoký počet absolventů architektury správně anebo by jich mělo být spíše méně?

Třeba v Curychu na ETH berou každého, kdo se přihlásí, ale po prváku nemilosrdně vyhazují. Tedy každý má šanci a až v průběhu studia se zjistí, zda ho to zajímá či má pro studium předpoklady.
Školou by určitě neměli projít lidé architekturou nepolíbení. Kdysi se mi totiž stalo, že jsme vezli stopem jednoho studenta posledního ročníku architektury a já se ho ptala, co říká na domy architekta Josefa Pleskota – což je podle mě jedno ze jmen, které by měl student architektury měl znát – ale on vůbec nevěděl, kdo to je! Fakt mě zaskočilo, jak někdo takový mohl projít celou školu bez základních znalostí o současné architektuře. (smích)
Neznám prostředí českých vysokých škol ale zase tak dobře, abych je mohla kritizovat. Důležité je podle mne mít hlavně kvalitní pedagogy, kteří dokáží studenty pro architekturu nadchnout. Ve své době se ale například mluvilo o jednom patře staré budovy Fakulty architektury ČVUT, které nemělo zrovna nejlepší pověst. (smích)
Podle mě by mělo dostat příležitost studovat architekturu hodně lidí, následně by pak ale mělo fungovat síto, které ty počty zredukuje... Myslím, že nemůžeme lidem bránit studovat architekturu.

 

Na tuto otázku existují obecně dva pohledy – podle jedněch je vysoký počet absolventů v pořádku, protože ne každý musí navrhovat domy, druzí pak kritizují to, že se z architektury stává finančně velmi podhodnocená profese, protože každý chce získat zakázku.

Myslím si, že by měly existovat jak školy, kam se mohou přihlásit všichni, tak školy výběrové, jako je například  UMPRUM nebo AVU, které absolvuje jen malý počet lidí a jsou založené na velmi úzké vazbě mezi pedagogy a studenty. Možnost studovat by měli mít téměř všichni, absolvovat jen talentovaní.

 

Díky hostům, které v rámci Kruhu zvete na přednášky, máte dobrý přehled o zahraničních univerzitách. V čem bychom se u nich mohli konkrétně inspirovat?

Na ETH v Curychu mi přijde například zásadní to, že tam progresivní švýcarský architekt Christian Kerez učí prváky. I u nás učí základy architektonického navrhování dobří architekti, ale představa toho, že by je měl vyučovat jeden z nejlepších architektů u nás, mi přijde skvělá. Možná že prvák je vážně nejdůležitější období – lidi můžete nadchnout a otevřít jim obzory anebo je zprudíte a oni se pak budou snažit školou jen proplout. Je třeba studentům i pomocí různých exkurzí ukázat, co všechno je architektura a jak to může být fascinující obor.


Rodinný dům v Mohren, 2008-2014, Skupina (Marcela Steinbachová) a Martin Rusina

OSVĚTA

Sama jste také založila vzdělávací program zaměřený na architekturu pro střední školy, který se zakládal na exkurzích.

Ano, byl určen dokonce i základním školám a školkám. Snažili jsme se, aby i děti nejnižšího věku mohly vidět kvalitní současnou architekturu a mohly se o ní bavit s architekty. To nám přišlo důležité. Na základních školách úplně chybí diskuze o architektuře, pedagogové se v architektuře totiž většinou moc neorientují.
Podle mě architektura není jen o nás architektech, ale také z velké části o klientech, kteří z poloviny určují její obraz. Architektura není zásluhou jen architekta, ale i přístupu klienta. Velkou roli hraje jeho otevřenost a vzdělanost a hlavně důvěra. Klient a architekt mohou společně vytvořit mimořádné dílo. I proto je důležité vychovávat potenciální klienty či diskutéry o architektuře, a to nemyslím jen ty lidi, kteří vám zaplatí, ale také politiky, kteří určují obraz měst. Osvěta normálních lidí mi přijde místy dokonce důležitější než vzdělávání architektů – a tomu se právě my sami věnujeme.

 

Můžeme se v zahraničí inspirovat i v otázce vzdělávání veřejnosti?

Například v Německu se denní tisk pravidelně věnuje architektuře. Koupíte si jakékoli noviny a vždy v nich najdete článek nebo rozhovor o architektuře. Jak často ale vycházejí v denících u nás články o architektuře? Možná tak jednou za týden a o jejich kvalitě ještě můžeme diskutovat. Když se pak třeba ve Švýcarsku lidí zeptáte na jména tamních architektů, tak vám neřeknou jedno, ale třeba deset. Povědomí o architektuře je tam širší a víc se o ní i mluví.

 

Máte pocit, že u nás vůbec nějaká diskuze o architektuře probíhá?

S Kruhem jsme tu už 17 let a myslím si, že za tu dobu se toho tady hodně zlepšilo. Lidé se už více zajímají o dění na architektonické scéně, není jim jedno, co se postaví za rohem, chtějí být součástí rozhodování. Možná tu jen chybí lidé, kteří by dokázali vést diskuzi mezi zadavatelem, architektem a veřejností. Pár lidí se tomu u nás věnuje, ale u veřejných zakázek by měl být vždy moderátor, který dokáže zjistit požadavky veřejnosti a smysluplně je artikulovat architektovi. Myslím si, že není úplně správné, když výsledek prezentuje veřejnosti jen samotný architekt, na kterého se pak sesype veškerá kritika.

 

Co vás vedlo k založení Kruhu?

Inspirovala jsem se ve Vídni, kde jsem strávila semestr. Několikrát do týdne tam pořádali různé akce a přednášky pro veřejnost zaměřené na architekturu.
V Čechách v roce 2001 ale opravdu nic podobného nebylo. Ani školy si nezvaly zahraniční architekty na přednášky. Jen velmi výjimečně. První čtvrtek v měsíci jsme proto začali organizovat pravidelné přednášky a říkala jsem si, že tak po roce naší činnosti začnou organizace typu Česká komora architektů nebo Obec architektů dělat něco podobného. Ale to se nestalo. Pokračovali jsme proto dále.
Během těch 17 let ale vzniklo mnoho podobných iniciativ a to i na malých městech. Mám třeba radost z toho, že při akci Den architektury lidé připravují různé věci i na malých městech. Někteří si právě na tomto festivalu vyzkoušeli, že se mohou realizovat v regionech. Většinou to bývalo tak, že architekti se z rodného města přestěhovali do Prahy, dnes ale hodně lidí zůstává ve svých městech. Podle mě je to skvělé, podobně to funguje třeba v Portugalsku nebo ve Švýcarsku, kde lidé mají i v regionech dostatek práce i dobré prostředí ke tvorbě.

 

Čím si to vysvětlujete, že se české regiony začínají probouzet?

Možná novou generací, která si víc věří. Také podmínky pro tvorbu se zlepšily. A ani Praha již nemá jen jedno centrum, vše je více decentralizované.

 

A nemůže to být tím, že Praha jako kulturní centrum selhává a nepřináší žádnou inspiraci?

Je pravda, že se v Praze moc nestaví, inspirativnější proto může být třeba Morava. Podle mě je to dané i krizí z roku 2008, během které nebylo moc práce, takže bylo snazší získat zakázku v rodném městě, kde má člověk kontakty.


Návrh revitalizace lázní Aurora v Třeboni, 2017, Marcela Steinbachová a Marek Barták

ČESKÁ ARCHITEKTURA

Jako autorka právě vydané ročenky české architektury 2016-2017 máte přehled o současné tuzemské scéně. Jak českou architekturu hodnotíte?

Ročenka je obrazem doby, jak se staví, kdo staví a pro koho se staví. U nás se většinou jedná o menší realizace, z přihlášených děl byla asi polovina rodinné domky a interiéry. Nenašli jsme žádnou velkou novou kulturní stavbu, což mě mrzí. Kromě třeba nábřeží v Litomyšli nedošlo totiž ani k realizacím soutěží. Ve výsledku mě mrzí, že v ročence není žádná veřejná stavba, o kterou by se mohl člověk opřít, kterou by iniciovalo město svými prostředky – i to nábřeží v Litomyšli bylo totiž financováno nadací Proměny ze soukromých peněz. Dodělává se ještě například přístavba DOXu, což je ale opět soukromá investice. Není proto úplně důvod k radosti, že by města vzkvétala. Kvalitní architekty oslovují spíše soukromí investoři než ti veřejní.

 

Což může být v jiném úhlu pohledu dobrá zpráva, nemyslíte?

Ano, ale nepostaví se pak veřejné prostory a budovy, kam může chodit veřejnost. To je podle mě škoda.
Problém představuje také to, že třeba Praze v současnosti nepatří skoro žádné pozemky. Když jsem se byla podívat na výstavě Bydliště: panelové sídliště, říkala jsem si, jestli dnes nejsme v podobné situaci jako při poválečné bytové krizi, kdy docházelo právě k výstavbě paneláků. Nedostupnost bydlení je totiž opravdu velká, ceny nemovitostí jsou přemrštěné. Říkám si, jestli by teď stát nebo město neměly začít stavět byty – jenže kde, když městu nepatří žádné pozemky? Jsem zvědavá, jak to dopadne, bude asi muset přijít další krize. Město by mělo vystupovat aktivně a požadovat i v rámci soukromých developerských projektů výstavbu částí bytů pro sociální účely, tak, jak je to na západě.

 

Jak hodnotíte realizace, které jste do ročenky zařadila, po stránce formy? Mají něco společného?

Myslím, že máme zajímavé věci a doufám, že v ročence to bude zřejmé. Snažila jsem se je vybírat ve dvojicích – jsou tam stavby podobného rázu, ať už typologicky nebo svým umístěním. Myslím, že je hodně zajímavá začínající generace českých architektů, která je podle mě velmi „svižná“. Vzniká tu hodně kvalitní architektury, ale většinou se jedná o soukromé domy za plotem.

 

Říkala jste, že v ročence převažují stavby malého měřítka. V současnosti můžeme po celém světě vidět trend oceňování právě malých projektů a zásahů, které mají vazbu především k regionu, kde vznikly.

Člověka už dnes možná nezajímají solitéry á la projekty od Zahy Hadid, ale zároveň je to podle mě stále dopad krize. Klade se větší důraz na to neutratit tolik peněz a naopak využít lokální zdroje. To je podle mě úplně v pořádku.
Kvalitní stavba by hlavně měla přispět svému okolí. Když se dnes mluví o demolici Transgasu, tak já si nedokážu představit, že by jej nahradila nějaká kvalitnější architektura. Podle mě je důležité, aby stavba fungovala ve svém kontextu a aby zároveň sloužila všem lidem v různých směrech, jako například nová sportovní hala v Líbeznicích, která funguje i jako klubovna nebo sokolovna.


Transgas, 1966-1978, Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek

OCHRANA POVÁLEČNÝCH STAVEB

Jak se z vašeho pohledu staví veřejnost ke stavbám druhé poloviny 20. století?

V západních zemích došlo k transformaci takových objektů mnohem dříve než u nás a dnes už tam žádná ze staveb 70. nebo 80. let nemá dochovaný interiér. V Čechách postupně také dochází k demolicím a rekonstrukcím, ale stále tu máme několik zachovalých staveb, na které se jezdí dívat historici a teoretici architektury z celého světa. Na mladé generaci je vidět, že se o téma zajímá. Podle mě je potřeba historii v této podobě uchovat. Nemáme těch staveb tolik, aby zamezovaly rozvoji města. Stále asi nejsme schopni naši nedávnou minulost s odstupem zhodnotit, a proto bychom se neměli uchylovat k fatálním rozhodnutím, jako jsou právě demolice.
Případ Transgasu je z mého pohledu dost ojedinělý, protože tato stavba je velmi zajímavá i z hlediska urbanistického. V rigidní blokové zástavbě Vinohrad jako jediná nabízí otevřenost, takže můžete procházet celou stavbou. Ve své době to byla velmi atypická budova. Umožňovala prožít architekturu jinak, nabízela hodně prostoru – na tom už ale dneska developer nemá žádný zájem. Z jeho pohledu jde o prostor, který nijak nezužitkuje.
Já osobně mám takovou architekturu ráda. Nelíbí se mi třeba architektura bankovních domů 90. let, ale je možné, že taky přijde doba, kdy si budeme říkat, že je škoda, že jsme takové stavby zbořili. Architektura potřebuje svůj čas, aby v našich očích dospěla a je škoda, když to některým domům neumožníme.

 

Je možné, že za pár týdnů či měsíců už po Transgasu zbyde jen prázdná proluka – kdo za to podle vás ponese největší díl odpovědnosti?

To je těžké říci, ale pokud památkový odbor došel k názoru, že je to hodnotná stavba, tak podle mě by to měli všichni respektovat. Pokud si developer navíc koupí pozemek a za 10 let se změní podmínky výstavby, tak je to zkrátka riziko podnikání. Pokud já si koupím pozemek, u kterého se následně něco změní, tak mi také nikdo nic nevrátí. Developer musí počítat s tím, že se město začne o část staveb starat jinak.
Jeden z názorů zní, jak na to přijde ten chudák, kterému někdo před deseti lety řekl, že to bude moci zbourat a teď najednou nemůže. Podle mého názoru ale jakákoliv investice s sebou přináší riziko a je třeba na to být připraven. Jako například i pohyby na burzách.

 

Developerovi ale nikdo nenařídil, ať stavbu zachová.

Myslím si, že největší chyba je ve starší generaci, která se nedokáže za takovou architekturu postavit. Ani my sami jako obec architektů se nedokážeme shodnout. Mladší a střední generace by chtěly Transgas zachovat, starší ale nemají k tomu období vřelý vztah. Pokud národní památkový ústav doporučil stavbu zachovat a nerespektovaly to vyšší orgány, je problém někde uvnitř těchto struktur a to je nepochopitelné. Jakou roli tedy má Národní památkový ústav, když pro někoho platí jeho verdikty jako závazné stanovisko (a to se týká i drobností) a pro někoho ne?

 

Myslíte si, že lidé architekturu odsuzují kvůli době, ve které vznikla?

Ano, odborná veřejnost se na hodnotě takové architektury nedokáže shodnout. To je podle mě největší problém, protože v opačném případě by muselo i Ministerstvo kultury uznat, že jde o památku a nediskutovalo by se o tom takhle zdlouhavě.

 

S Kruhem se také zaměřujete na ženy v architektuře. Jaké slovo podle vás v dnešní době architektky mají?

Myslím, že se to hodně mění, za mých studií nebylo třeba takové procento studentek architektury. Zároveň je ale podle mě prostředí architektury stále víc mužské a muži drží většinu peněz. Měli jsme v Kruhu již dva cykly věnující se ženám v architektuře. Snažíme se motivovat ženy, aby do architektury vstoupily a hlavně setrvaly.
Myslím, že na studiích jsou si obě pohlaví rovnoprávná, neexistují bariéry, které by ženám zamezovaly studovat architekturu. V praxi je ovšem architektura velmi složitý obor plný stresu a v jistý moment nemusí být kompatibilní s rodinným životem. Není to jednoduché, ale jde to.
V současnosti je kladený důraz na to, aby třeba v soutěžích či komisích byla vždy zastoupena alespoň jedna žena.


Úvodní večer cyklu Architektky od spolku Kruh ve Veletržním paláci

Jak se daří vám osobně skloubit aktivity spojené s Kruhem a vlastní praxi?

Měla jsem štěstí, že jsem začala pracovat samostatně ještě při škole před krizí. Stále zmiňuji ekonomickou krizi z roku 2008, protože si myslím, že pro náš obor znamenala velký zlom. Před ní bylo opravdu hodně práce, zrealizovali jsme několik staveb a na ně se pak nabalily další projekty. To bylo velké štěstí, protože začínat jako architekt až během této krize bylo o mnoho obtížnější.
Skloubit dohromady projekční praxi a ještě osvětu je ale samozřejmě složité. Ale teď se mi to, myslím, docela daří, protože jsme se s Kruhem podle mě docela zprofesionalizovali, máme šikovnou produkční a to mi hodně pomáhá s tím, abych se mohla věnovat architektonické praxi. Víc se totiž cítím jako architektka než jako propagátorka.

 

Kde neustále berete motivaci věnovat se Kruhu a osvětě?

No, to taky nechápu. (smích)
Všichni teď přikládáme obrovský význam Dnu architektury, protože opravdu dokázal namotivovat spoustu lidí, aby se aktivně věnovali práci v regionech. Také vidíme, jak se návštěvníci tohoto festivalu proměňují. V prvních ročnících všichni šli za průvodcem, kdežto nyní už společně hodně diskutují. Vypadá to, že se společnost opravdu hodně mění a myslím si, že opustit teď Den architektury by byla hrozná škoda. Je potřeba toto téma ještě dále rozvíjet, a to především právě v regionech, kde má akce mnohem větší význam než třeba v Praze.

 

Ale Kruh není jen Den architektury...

To není. Zajímají mně i jiné úhly pohledu na architekturu a jakým způsobem se dá o architektuře bavit s veřejností. Kromě přednášek děláme také filmový festival věnující se architektuře. Dříve jsem se sama starala i o produkci a organizaci akcí, ale myslím si, že to není úplně moje parketa a hlavně počet činností Kruhu se rozrostl do té míry, že to nebylo udržitelné. Mám tak radost, že Kruh už dokáže zaplatit někoho dalšího v týmu, to jsme si dříve dovolit nemohli.

 

Co vám dělá při osvětě největší radost?

Asi reakce publika, když vidím, že to lidi baví a že se o to zajímají.