Možnosti tu jsou. S Prázdnými domy za zapomenutými místy severních Čech

Pondělí, 17. Srpen 2020 - 0:00
| Napsal:

Nejede se do skal, k vodě ani do muzea. Se spolkem Prázdné domy, který mapuje a dlouhodobě veřejnosti zpřístupňuje nevyužívané a chátrající objekty, jsme se vydali na sever Čech, za opomenutými památkami a jejich novými osudy.

Zámek Horní Libchava. Foto: Tereza Hůrská
Fotoalbum: 

Na sever!

Foťák, svačinu, deštník – rovnám si v hlavě, jestli jsem na nic nezapomněla, zatímco zívám na sedačce ranního metra. Je skoro prázdné a já si uvědomuji, jak jsou víkendy v Praze vlastně až k neuvěření klidné. I přesto se ale těším, že její ulice pro dnešní den opustím. Se známým spolkem Prázdné domy jedeme totiž na exkurzi po chátrajících stavbách na Českolipsku. 

Spolek Prázdné domy se dlouhodobě zajímá o nevyužívané objekty napříč celou republikou s cílem přiblížit je veřejnosti a upozornit na jejich pohnutý osud. Do podvědomí širší veřejnosti se během své bezmála šestileté existence zapsal nejen mapováním prázdných i již zachráněných domů, ale především organizováním vycházek po pražských chátrajících a nevyužívaných nemovitostech. Ty se těší velké oblibě, což dokazuje minimálně rychlost, s jakou se vždy naplní jejich kapacita. 

„Vycházky děláme čtyřikrát do měsíce a nejčastěji míříme do vilových čtvrtí, jako jsou Vinohrady nebo Barrandov, kam lidi táhne spojitost domů s filmovými hvězdami,“ říká jeden z dnešních výletníků a také otec celého spolku Petr Zeman. „Občas se ale povede i něco otevřít, jako třeba Orionku nebo Borůvkovo sanatorium v centru Prahy. Jde ale samozřejmě o to, kam nás pustí.“ 

První zastávka na výletě se spolkem Prázdné domy. Barokní kostel Nejsvětější Trojice, který shlíží na malou obec Zahořany na Litoměřicku. Foto: Tereza Hůrská

Baroko v troskách 

Cesta ubíhá a krajina za okny autobusu se postupně mění. Křižujeme lesknoucí se hladinu Labe, míjíme Říp, úzkými silničkami projíždíme poli i malými vesničkami. Když se před námi otevře panorama osamocených sopek Českého Středohoří, u jedné takové zastavíme. Jsme v Zahořanech, první zastávce dnešního výletu, kde nás již čeká jeden z členů místního spolku Pro Zahořany a náš místní průvodce. Netrvá dlouho než v malé obci, čítající bezmála 340 obyvatel, najdeme náš cíl. Po krátké procházce stojíme na kopečku na okraji vesnice před kostelem Nejsvětější Trojice, odkud se lze ve stínu vzrostlých stromů kochat výhledem do okolí. 

Pohled na samotný kostel už je ale pochmurnější. Oprýskané stěny, vymlácená okna a zničený nebo rozkradený mobiliář. Vyhýbám se hromadám holubího trusu a nemůžu se vynadívat na dokonalou a opulentně zdobenou klenbu. I ta je ale bohužel v žalostném stavu. Je až k neuvěření, v jakých podmínkách zde přežívá stavba od předního barokního architekta Carla Lurangi, mimo jiné autora památkově chráněného kostela sv. Ignáce z Loyoly na pražském Karlově náměstí. 

Jak náš průvodce vysvětluje, oprava zahořanského kostela je více než náročná. Hlavním problémem nejsou jen finance, které spolek Pro Zahořany, snažící se mimo jiné o údržbu a obnovu kostela, získává z příspěvků Ministerstva kultury, veřejných sbírek či soukromých darů, ale převážně laxní zájem vlastníka – církve – o opravu stavby. A záchraně kostela zrovna nenahrává ani vlažný vztah nových obyvatel, kteří nahradili původní vysídlené rodiny, ke zdejší krajině a jejímu kulturnímu dědictví. Za svůj úspěch ale spolek může považovat alespoň opravení samostatné zvonice. Při procházení hřbitova okolo hlavní stavby je ale jasné, že práce je tu opravdu ještě „jako na kostele“. Snad se někdy barokní kostel Nejsvětější Trojice dočká své obnovy a zazáří do krajiny Litoměřicka silněji než panely rozsáhlé solární elektrárny na sousedním svahu. 

Rozkradený mobiliář, poničená výzdoba. Žalostný stav kostela Nejsvětější Trojice v Zahořanech demonstruje laxní přístup svého vlastníka. Foto: Tereza Hůrská

Běh na dlouhou trať 

Přes louku plnou hlasitých cvrčků se vracíme k autobusu. Hluk motoru postupně mírní depresivní zážitek a náš veterán, nepřehlédnutelný autobus Škoda RTO, míří po klikatých silnicích k další nedaleké zastávce – zámku ve Stvolínkách. 

Ač to tak na první pohled nevypadá, je na tom tato renesančně-barokní stavba o poznání lépe než kostel v Zahořanech. Ve svém vlastnictví jej totiž po všech peripetiích dvacátého století má nyní obec, která společně s místním sdružením Zámek Stvolínky usiluje o jeho obnovu. Zámek se dostal do programu „Oprava architektonického dědictví“ a od roku 2014 postupně probíhá jeho rekonstrukce. Objekt získal novou střechu a zatímco stojíme na místním nádvoří a naše průvodkyně, starostka Stvolínek Pavlína Ištoková, nám představuje zámeckou historii, všímáme si postupující opravy arkád v druhém podlaží. Na budoucí roky je pak plánována obnova samotného nádvoří, přízemí i bývalého zámeckého parku, kterým dnes porůstají kopřivy a další druhy plevele. 

Zámek ve Stvolínkách se již těší částečné obnově. Opravena je zatím střecha i arkády v patře, příště by mělo být na řadě vnitří nádvoří a bývalý zámecký park. Foto: Tereza Hůrská

Procházíme zámkem a paní starostka nám ukazuje jeho částečně zachované interiéry, z nichž by v budoucnu ráda viděla výstavní a kulturní prostory doplněné o cukrárnu v přízemí. Z jejích slov je patrné, že na kulturní vyžití si objekt začíná pomalu zvykat již nyní. V minulých měsících se jeho zdmi roznesl operní zpěv a teď se chystá na tympánový koncert. Než se ale do tohoto života pustí naplno, čeká ho ještě dlouhá rehabilitace. Zájem, nadšení a odhodlání místních a vedení obce udělat z ruiny kulturní i turistické centrum okolí, mu ale viditelně prospívá. 

Spolek Prázdné domy v minulosti už několikrát vyvezl své příznivce mimo Prahu. Poprvé na karlovarské a ústecké pomezí, podruhé pak na Strakonicko. „Trasy výletů jsou většinou spojeny s lidmi, s nimiž jsme nějakým způsobem ve spojení, ať už jde o přátele nebo o kontakty navázané například během říjnové konference,“ vysvětluje Zeman a záhy dodává, že podobně vznikl i plán dnešní cesty. „Je to zhruba pět let, co jsme tudy projížděli a zjistili, jak úžasným krajem tahle část Sudet je. Hlavním cílem byla sice Eliáška (výrobna skleněných lustrů firmy Elias Palme v Kamenickém Šnově. pozn. red.), ale když jsme trasu plánovali, dávalo nám smysl navštívit i Stvolínky. S paní starostkou jsme se seznámili právě na naší konferenci a zajímalo nás tedy, co se s jejich zámkem děje,“ odpovídá Petr Zeman na otázku, proč dnešní výlet směřovali právě do okolí České Lípy. 

Částečně zachované interiéry zámku ve Stvolínkách by se, dle slov místní starostky Pavlíny Ištokové, mohly proměnit ve výstavní a kulturní prostory. Foto: Tereza Hůrská

Z pivovaru autoservis 

Ještě než se podíváme do zmiňované Eliášky, čeká nás zastávka na dalším zámku, tentokrát v nedaleké obci Horní Libchava. Místní renesanční zámek byl až do dvacátých let minulého století pod správou Maltézských rytířů, po padesátých letech, kdy jej obsadila Československá armáda, ale značně zchátral. Na působení vojáků dodnes upomíná část plechové krytiny na střeše nebo neforemní halový objekt v těsném sousedství zámku. 

Původní zámecký areál se rozpadl, bývalý pivovar se změnil na autoservis, další z objektů stále chátrá. Samotný zámek pak na svou návštěvu láká turisticky atraktivním přídavkem „pohádkový“.Nicméně pohádku z historie maltézských rytířů či Vartenberků, kteří zámek údajně založili, zde nečekejte. Prázdné prostory zámku nový majitel a velký cestovatel vybavil suvenýry a fotografiemi z exotických cest a imitacemi „středověkého evropského“ nábytku vyrobeného v Indonésii.


Renesanční zámek v Horní Libchavě obsadila v 50. letech armáda - zanechala tu po sobě třeba část plechové střechy. Foto: Tereza Hůrská

Možnosti přístupu 

Etnografická směs se tu tak mísí s českými princeznami a strašidly, na které zámek láká rodiny s dětmi. Původní tvář zámku a jeho prostor připomíná už jen pár vybledlých fotek na stěnách. Zážitek z návštěvy zámku v horní Libchavě se jen stěží popisuje, ale snažím se nad tím prakticky uvažovat jako nad další možností využití domu, který svou původní funkci ztratil. V přízemí zámku se nachází dětská dílna a výtvory malých umělců mísící se se záplavou soch cizokrajných bůžků a démonů, jen demonstrují, že i tohle je cesta, jak prázdný dům znovu naplnit a probudit k životu. A právě tohle je taky smyslem Prázdných domů – ukázat možnosti přístupu k nevyužívaným objektům. 

Původní mobiliář či interiéry připomínající historii objektu zde nečekejte. Celý zámek v Horní Libchavě totiž dnes zdobí barevná záplava exotických suvenýrů a fotografií. Foto: Tereza Hůrská

Smutné memento 

Den se přehoupl do dusného odpoledne, které naruší krátký letní déšť. Ještě pořád v Horní Libchavě, pod korunami kaštanů, zapíjíme třetí zastavení našeho výletu hořkou kávou a pomalu se vydáváme do cíle dnešního výletu – Kamenického Šenova s jeho zdevastovaným „zámkem“, secesním sídlem sklářské firmy Elias Palme, které dnes na město shlíží jako smutné memento starých časů. 

U rozpadajících se zdí továrny nás vítá sympatická dvojice, která zná Eliášku doslova cihlu po cihle. Nejedná se však o majitele či potomky známé firmy, ale o místního památkáře Radima Váchu a mladou architektku Terezu Šváchovou z nedaleké České Lípy, která se možností obnovy Eliášky a její proměny na světové centrum lustrů zabývala v rámci své diplomové práce. U školního projektu to ale nezůstalo a Terezin projekt se dostal až k vedení Libereckého kraje, které jej nadšeně přijalo a chtělo zapojit do svého projektu „Křišťálové údolí“. Cílem tohoto projektu mělo být propojení zdejších významných míst sklářského dědictví s tím, že zrenovovaná Eliáška by fungovala jako pomyslná vstupní brána. 

Bývalá továrna firmy Elias Palme v Kamenickém Šenově. Srdcová záležitost řady místních, kterou se však pro její alarmující stav nyní snaží spíše vytěsnit. Foto: Tereza Hůrská

Spolehlivá bariéra 

Již od počátku zájmu o tovární objekt ale architektka naráží na neprostupnou bariéru, kterou není nikdo jiný než majitel, který bez zájmu nechává továrnu ladem. Z původní chlouby se tak objekt stává spíše šrámem na duši šenovských, kteří, jak potvrzují Vácha i Šváchová, se jej navzdory veškerým citovým vazbám snaží už spíše vytěsnit. 

Mluví se o zbavení památkové ochrany, vyvlastnění, politice a naději, kterou stejně jako starostka ze Stvolínek nebo spolek Pro Záhořany ani nadšenci kolem Eliášky neztrácejí. Skrz luxfery, zázrakem zachované v torzu stěn objektu, na naši skupinu dopadá pozdní odpolední slunce. S Kamenickým Šenovem se jdeme rozloučit stylově – na starý, postupně zvelebovaný a restaurovaný hřbitov. I ten je totiž ukázkou toho, že za vším stojí lidi, jak mi při naší rozmluvě říká i Petr Zeman. Místní hřbitov, opravovaný z podnětu spolku SONOW, mimo jiné demonstruje taky fakt, že když se chce, tak to jde. A právě to, že je možné „prázdný dům“ úspěšně obnovit, plánují Prázdné domy ukázat na své další plánované konferenci.

Také Eliáška chátrá pro nezájem svého majitele. O její obnovu se ale snaží mladá architektka Tereza Šváchová, která oživení této stavby věnovala i svou diplomovou práci. Foto: Tereza Hůrská