Parky jsou budoucností měst

Úterý, 6. Srpen 2013 (Celý den)
| Napsal:

Jedním z hostů letošního festivalu reSITE, který se zaměřuje na problematiku veřejných prostorů, byl Adrian Benepe, dlouholetý ředitel Oddělení parků města New York. V následujícím rozhovoru nás seznámí nejen se svou prací a přesvědčením o nezbytnosti zeleně ve městech, ale i se svým pohledem na problematiku graffiti, nebo pražské magistrály.

Adrian Benepe

V čem spočívá vaše práce?

V současnosti pracuji v organizaci Trust for public land (Nadace pro veřejný prostor). To je malá nezisková organizace asi o 300 lidech. A naším cílem je tvorba prostorů a parků pro lidi ve městech a na venkově. Mým úkolem je dohlížet a pomáhat městům při tvorbě parků. Například mnoho škol v New Yorku má velký asfaltový dvůr, kde si děti během přestávky hrají. Není to moc hezký prostor ke hrám a tak tato asfaltová prostranství přetváříme ve sportovní hřiště s měkkým povrchem a přidáváme tam zeleň a stromy.

Tím měkkým povrchem myslíte trávník?

Používáme umělý trávník. Jistě, mnozí hned řeknou, že to není přírodní a že to je špatně, ale věřte, že to je to nejvhodnější řešení v prostoru měst, protože opravdový trávník není zas až tak přirozený, v přírodě ho nenajdete. Je produktem velkého množství energie – musíte mít sekačku, která trávu seče a přitom znečišťuje ovzduší, také musíte trávník neustále zalévat, pužívat různá chemická hnojiva a postřiky proti hmyzu. Ve skutečnosti je to vlastně ekologická poušť. Zatímco když použijete syntetický umělý trávník, nemusíte vynakládat další energii na jeho údržbu. Nespalujete žádný benzín v sekačce. Jistě, že se jej nesnažíme dávat kamkoli, jen do center měst, kde lidé hrají fotbal denně, a kde by se z přírodního trávníku stalo bahnité pole a stejně by tam pak žádná tráva nerostla.

Další věcí, na které hodně pracujeme, je „zelená infrastruktura“. V mnoha amerických městech funguje systém společné kanalizace, takže dešťová voda končí ve stejných stokách jako odpadní vody. Namísto do kanálu se snažíme dostat vodu do parků a zelených ploch. Jinou naší aktivitou je přeměna starých opuštěných železničních tratí v cyklostezky a přírodní cesty. To je tedy to, co dělám nyní. Většinu své kariéry jsem ale strávil v Oddělení parků města New Yorku, včetně posledních 11ti let, kdy jsem byl jeho ředitelem. Za tu dobu jsme vybudovali celou řadu nových parků.

Nyní tedy vyhledáváte nové příležitosti pro vznik parků a zároveň se staráte o získávání prostředků pro tuto činnost. Vytváříte nové parky nebo spíše obnovujete zanedbané oblasti?

Někdy se dá obnovit starý park, občas nový vytvořit, ale ve městech jako je New York nebo třeba Praha není téměř žádný prostor pro založení nového parku. Je potřeba mít nápady, jak v takových podmínkách vytvořit nová zelená místa. Někdy mohou být i velmi malá. Například když si vezmete křižovatky – často v nich bývají prázdná místa natřená bílými pruhy, celá vyasfaltovaná. V New Yorku jsme udělali to, že jsme ta místa vykopali a do těch různých trojúhelníků jsme zasázeli stromy a květiny. A když začne pršet, tak vode teče do těchto míst namísto do kanálu. Tím se voda využije k zalévání a nezahlcuje stoky. Je to užitečné a zároveň okrasné. Tyto malé zelené body nazýváme „zelené ulice“ a jsou součástí programu „zelená infrastruktura“, do kterého město New York nyní hodně investuje. Namísto utrácení peněz za zvětšování kanalizace a budování podzemních nádrží tak vytváříme spousty zelených oblastí, které zachytí dešťovou vodu při bouřkách. To je jen jedna z mnoha možností jak bojovat proti povodním v přeplněných městech a dělat je zelenější.

Jiným kreativním příkladem z New Yorku je Highline. V dolní části Manhattanu bývala průmyslová oblast, která byla přetransformována v novou obytnou lokalitu. Nájemníci se nastěhovali ale začali se ptát po parku, který zde chyběl, protože dřív tu lidé jen pracovali. Byla tu vyvýšená železniční dráha na sloupech ve výšce 10 metrů, která kdysi propojovala jednotlivé továrny. Vlak už zde od roku 1981 nejezdil, zůstalo jen nevyužíté drážní těleso a dlouho se nevědělo co s ním. Začaly na něm růst stromy a tráva, takže v té výšce vznikl jakýsi divoký přírodní park. Před 15ti lety město plánovalo, že dráhu strhne, aby se kolem mohlo stavět, ale ozvalo se několik lidí s myšlenkou, že kdyby tam dráha zůstala, mohl by to být park v nebesích. A tak byla celá ta konstrukce opravena a pojmenována „Highline – park in the sky“. Byl to ohromný úspěch a stalo se to, že lidé začali stavět v jeho blízkosti, protože to místo bylo náhle atraktivní a příjemné. Revitalizace stála město 150 milionů dolarů, ale 200 milionů vydělalo na daních od nových investorů, kterí zde postavili přes 40 nových budov v hodnotě 4 miliard. Takže prvotní investice byla dost vysoká, s ohledem na to, že se jednalo jen o velice malý úzký park, ale během 2-3 let se vrátila a přinesla do tohoto místa další investice a stavby a nové obyvatele.

Parky jsou tedy důležitými nástroji pro ekonomický vývoj měst. Lidé nechtějí žít ve městě v bytovém domě, u kterého by nebylo pěkné místo, kde by se mohli procházet, venčit psa, přivonět ke květině a mít hřiště pro děti. Mnoho měst už přišlo na to, že pro úspěch je nutno investovat do parkové infrastruktury.

Jak moc je těžké vytvořit nový park v New Yorku?

Extrémně, protože pozemky jsou velice cenné. Nemůžete zbourat existující budovy, takže musíte hledat na okrajích. Například pobřeží, kde dřív bývaly přístavy a doky. Jelikož už v New Yorku nejsou žádné továrny, lodní doprava se přesunula. Můžete tedy stavět na okrajích města. Můžete najít staré skládky odpadů a postavit park na nich. Na Staten Islandu je tisíc hektarů plochy, kam byly 50 let ukládány odpadky. Skládka už je uzavřena a je to veliká hora. Vlastně tři hory. V současné době jsou přetvářeny v park.

Je tedy nutno být kreativní. Využívat místa kde byly továrny, průmyslové areály, přístavy, znečištěné oblasti. Je to velká výzva – hledat místa pro parky v neustále se zvětšujících městech. Například v Číně dnes rostou města šíleně rychle a mnoho zahradních architektů je zde za velké peníze najímáno ke stavbě nových parků pro obrovská nová města.

New York byl ale už dávno obrovským městem, v čem je dnes rozdíl oproti minulosti?

Dnes si lidé mohou svobodněji vybrat, kde budou žít, protože díky elektronické komunikaci už nemusím být na Wall Street, pokud chci dělat investiční bankovnictví. Mohu být třeba v Londýně a dělat práci přes internet a e-mail. Takže to, co firmy přesvědčí k tomu, aby sídlily v daném městě, jsou jiné oblasti života – kultura, umění, muzea, intelektuální žívot, jehož chceme být součástí a to vše v prostředí příjemném k životu. Takže parky jsou velice důležité pro chudé, kteří nemají vlastní zahradu, a kteří jsou důležitou pracovní třídou, stejně tak ale i pro bohaté, kteří také chtějí mít domov v hezkém okolí a chtějí chodit na operu a do muzea a venčit psa. A to vše je součástí vašeho daňového prostoru.

Pokud musíte žít v chudé zemi, třeba v Africe, kde jsou sucha a nemáte kam jinam jit, jdete do města, protože to je jediné místo, kde se dá žít. Tato města jsou těžce zkoušená protože nemají dostatek zdrojů pro všechny chudé, kteří tam žijí.

Když mluvíte o chudých – někdy se parky stávají bydlištěm bezdomovců a tím pádem jsou to pak nebezpečná místa.

Nesmíte to dopustit. Protože pokud to tak dopadne, lidi přestanou do parku chodit. A v parku je potřeba mít hodně aktivity a života. V New Yorku existuje pravidlo, že se v parcích nesmí přespávat. Zavírají se v jednu ráno a otevírají v šest. Policie je k tomu donutí. Protože jinak pokud někdo žije v parku, používá místní záchody, možná užívají drogy a nechávají kole sebe jehly nebo zbytky jídla, které pak přitahuje krysy. To je hodně nepříjemné a proto je nutno být striktní, aby se lidé bez domova v parku nezdržovali. V New Yorku máme pro ně útulky, kam mohou jít a nemusejí spát v parku.

Myslím, že je důležité nenechat upadnut kvalitu životní úrovně. New York byl kdysi pokryt graffiti. Bylo to všude v metru, parcích, dokonce i v Central Parku. A asi před třiceti lety jsme se rozhodli, že to skončí. Řekli jsme: Graffiti je zločin a za to je vězení. Takže dnes už v New Yorku graffiti nenajdete ani v metru. Když ale jdu po Praze a vidím to na historických budovách, tak mi to láme srdce. Znepokojuje mne, že jsme do Evropy graffiti poslali my. Vytvořili jsme to a poslali vám stejně jako McDonald’s, KFC a Dunkin Donuts. Poslali jsme vám hrozné jídlo a urbánní nákazu. Když někdo jen tak napíše svou značku na cizí majetek, to není umění ale zločin. Je to vandalství a braní cizího majetku. Když někdo sprejuje v parku na veřejný majetek, říká tím „tohle patří mně“, ale to není pravda, patří to všem. Je důležité nenechat graffiti ničit veřejná místa. To je můj osobní pocit a také politika NYC. Kdysi to bývalo království graffiti. Pamatuji jak to začínalo. Byl jsem teenager a poprvé jsem viděl takovou malou věc v metru. Za nějakou dobu jste se ani nemohli dívat z oken vlaku, jak byly celé pomalované. Některé z těch věcí byly umělecké, ale většina ne, většina byla jen značka jako podpis.

Možná je to podobně i s architekturou – první funkcionalistické stavby byly krásné a časem se to zvrhlo v hromadnou výstavbu.

Určité období v architektuře bylo brutální a ošklivé. Po padesátých letech. Obzvláště v komunistických zemích, kde se na veřejné stavby hodně používaly ohromné betonové stěny. Taková byla architektura stalinské éry. Tady nahoře jsem viděl ulici, která procházela skrz město. Přichází přes most, dále jsou podchody pro pěší, aby se vůbec dalo přejít, protože to není ulice ale spíš dálnice, auta tam mohou jet 70km/h. Je to jako mít dálnici uprostřed města. To je špatně. Měli byste je zpomalit, vysázet stromy, zpříjemnit to. Město je pro lidi, ne pro auta. Říct: Promiňte jestli jste chtěli jet rychle, ale tohle je Praha, tady nemůžete jet rychle. To není závodní dráha ani dálnice, to je naše ulice v našem městě.

Co je ale dobré rozhodnutí, jsou pěší zóny. To je brilantní řešení. A co je výsledkem? Možná se vám to nelíbí, ale tohle je jedna velká turistická atrakce a zdroj příjmů. V Praze jsou stovky a tisíce zaměstnání díky té skutečnosti, že sem lidé chtějí jezdit, protože Praha je krásná a příjemná a relativně levná a podle mě je to nejkrásnější město Evropy. A turisté sem jezdí a utrácejí peníze, takže tu lidé mají práci v hotelech a restauracích, jako průvodci nebo majitelé cykloshopů, protože to je krásné město a v takovém městě je potřeba mít možnost se procházet a dívat kolem sebe beze strachu, že vás přejede auto.

Musel jste někdy tvrdě bojovat za zeleň ve městě?

Jistě. Celou dobu. Protože lidé chtějí vydělat peníze a třeba chtějí postavit něco v parku, co tam nepatří. Třeba sportovní stadion. Často je to tedy v souvislosti s lidmi, kteří si chtějí vydělat. Třeba když někdo začne v parku něco prodávat. Řeknete si: Dobrá, jeden člověk něco prodává, to není problém. Ale když je to 10 a potom 20 a 50 lidí, tak se z toho najednou stane tržiště a to pak už není park. Takže existují různé hrozby parku: vandalismus, graffiti a zločin, potom komerční tlak a do třetice jsou to lidé, kteří chtějí parkem vést dálnici, protože je to jednodušší. Anebo tam postavit čističku, protože to je levnější. A vy musíte bojovat a říkat: „Ne, tohle nemůžete, leda pod zemí, protože tenhle park je důležitější.“ Ve Státech a v New Yorku máme Právní ochranu pro parky. V zásadě to znamená, že nemůžete dát do parku něco, co nepodporuje jeho účel, aniž byste za to nevytvořili nový kus parku, který by jej nahradil. Takže nemůžete přes Central Park vést dálnici nebo letiště, pokud nezajistíte náhradu celé plochy. Dokonce jsem občas i já chtěl v parku něco vytvořit ale lidé se ozvali, že si myslí, že to nepodporuje funkci parku.

Ohledně toho komerčního tlaku mám obavu, že když bohatý člověk něco chce, tak to taky dostane.

Ano, to se děje i v jiných zemích. Je ale zajímavé, že ve Státech a obzvlášť v New Yorku jsou parky podporovány velkou měrou ze soukromých peněz. Jde však o dobrovolné příspěvky lidí kteří mají ten daný park rádi a je pro ně důležitý. Lidé si to většinou moc neuvědomují, ale například Central Park je udržován převážně z těchto darů, což dělá asi 25-30 milionů dolarů ročně.

V některých případech můžete na údržbu parku získat peníze i různými aktivitami jako je restaurace, divadlo, něco za čím lidé mohou přijít a stará se o to soukromý subjekt. Ale je třeba se mít na pozoru, protože když si řeknete, že na provoz parku budete vydělávat komerčním provozem, tak to park zničí. Je to taková jemná rovnováha.

Například nový park poblíž Brooklynského mostu se buduje na místě bývalých doků po celém břehu. Jmenuje se Brooklyn Bridge Park. Na pobřeží jsou sportoviště, tráva a stromy. Je to asi 40 hektarů. A na okrají této plochy vznikají čtyři bytové domy a hotel. Těchto pět budov a několk dalších komerčních subjektů zaplatí celkem 15 milionů dolarů ročně za pronájem a daň z příjmu a tyto peníze půjdou na údržbu parku. Jedná se o jakýsi nový model, kde máte malé množství komerčních složek na okraji, potom celý nový park, který tu předtím nebyl a několik velmi luxusních bytových domů také na okraji, které zaplatí provoz parku. Dříve to fungovalo tak, že peníze šly do městské pokladny na všeobecné účely. Tentokrát město řeklo, že se odsud získané peníze vloží zpět do údržby parku.

Máte nějaký sen?

Mé sny jsou obsaženy v mé práci, což je snaha, aby bylo ve všech městech více parků. Budoucnost této planety je ve městech. Protože uhlíková stopa člověka žijícího ve městě je 30% stopy člověka, který žije na předměstí nebo mimo město. Ve městě žijí lidé v bytových domech, sdílejí vytápění, veřejnou dopravu, do obchodu chodí pěšky. Mimo město každý jezdí autem, někdy má rodina 2-3 auta a jezdí všude, do školy, do práce, za nákupy. A to není trvale udržitelný způsob života. Budoucnost této planety je ve městech a města musí být zelená. Musí dávat kyslík a ochlazovat, takže budoucnost měst jednoznačně znamená mít krásné a velké parky.

 

Adrian Benepe je senior viceprezident Trust for Public Land a ředitel Oddělení městských parků, kde pokračuje na národní úrovni se svou prací pro Oddělení parků a rekreace města New Yorku. V roce 2002 byl jmenován komisařem tohoto oddělení starostou Michaelem Bloombergem poté, co zde pracoval na mnoha odborných pozicích přes třicet let. Dohlížel na největší expanzi parkového systému od třicátých let: obnovu Central Parku a Battery Parku, vytvoření dalších 730 akrů nových parkových ploch a položil základy pro dalších 2 000 akrů pro budoucí parky. Je zodpovědný za posílení spolupráce mezi soukromým a veřejným sektorem, který měl na starosti revitalizaci a opravu mnoha městských parků. Jeho inovativní přístup k fundraisingu přináší v oblasti parků v průměru 165 milionů dolarů ročně. Kromě toho pracoval Benepe pro Městskou uměleckou společnost a newyorskou botanickou zahradu.

Klíčová slova: