Wagnerovy vily ve Vídni

Středa, 21. Září 2016 - 0:00
| Napsal:

Pomalu končí náš letní seriál, věnovaný významným osobnostem a stavbám rakouské metropole. Postupně jsme navštívili secesní kostel od Otta Wagnera, sociální komplex Karl-Marx-Hof od jeho žáka Karla Ehna, univerzitní kampus s knihovnou Zahy Hadidové a secesní vilovou enklávu s domy wagneriánů Josefa Hoffmanna a Jana Kotěry. Dnes se opět vrátíme k nejvýznamnější osobnosti vídeňské architektury přelomu 19. a 20. století a představíme si dvě vily, které si sám navrhl.

Otto Wagner, Villa Wagner I, Vídeň – foto © Zdeněk Lukeš
Fotoalbum: 

Otto Koloman Wagner (1841-1918) byl – jak už víme – nejprve čelným představitelem vídeňského historismu. V tomto stylu projektoval řadu palácových staveb. V osmdesátých letech XIX. století zakoupil v Penzingu ve čtrnáctém okrsku pozemek při ulici Hüttelbergstrasse. To byl tehdy okraj metropole, údolí, na jehož západním svahu si pak vybudoval vlastní honosnou rezidenci. Dům, dokončený v roce 1886, vychází z antických forem i z odkazu italských renesančních vil nebo staveb období klasicismu.

Stavba na svahu nad silnicí je komponována na čtvercovém půdorysu. Ukončuje ji mohutná korunní římsa. Symetrickou kompozici podporují nižší postranní křídla s pergolami i centrální vstupní lodžie se čtveřicí štíhlých antických sloupů na výšku dvou pater zakončených jónskými hlavicemi. K monumentálnímu vstupu se přichází cestami a schodišti od dolní brány. Uvnitř se pak nachází rozlehlá síň. Po jejích stranách byly obytné prostory, v patře pak ložnice. Do tohoto velkolepého sídla se architekt nastěhoval se svou druhou manželkou Louisou a dvěma dětmi, v roce 1911 jej však prodal.

Dům, dnes známý jako vila Wagner I, je dnes možno bez problémů navštívit. Je v něm totiž stálá expozice děl posledního vlastníka, výstředního umělce Ernsta Fuchse (1930-2015), výtvarníka, scénografa, básníka, hudebního skladatele a zpěváka. Ten zchátralý dům získal v sedmdesátých letech, opravil jej a v roce 1988 v něm otevřel své muzeum. Fuchs byl zakladatelem Vídeňské školy fantastického realismu, a tak zahradu, vstupní partie i interiéry zaplnil svými dosti výstředními plastikami, trochu připomínajícími tvorbu výtvarníka Reona. Kdysi to byl dosti uznávaný umělec, ale dnes jeho tvorba působí značně anachronicky a jeho plastiky na zahradě i vně a uvnitř domu Wagnerovu architekturu spíše kazí.

Otto Wagner se o dvě dekády později rozhodl postavit o kus dál ještě další, značně komornější stavbu. Její projekt vznikal postupně už od roku 1905, ale k realizaci došlo až v letech 1912-1913. Dům zvaný vila Wagner II je však jakoby z jiného světa. Reprezentuje jeho pozdní modernistickou tvorbu, podobně jako budova Poštovní spořitelny nebo činžovní domy na Neustiftgasse. Po historismu nebo zdobné secesi, jež charakterizovala jeho tvorbu z období 1895-1905, nezůstalo ani stopy, stavba je asketická a dekor je omezen jen na modro-bílé keramické pásky na soklu.

Jednoduchý bílý kubus ovšem opět ukončuje pro Wagnera typická výrazná korunní římsa. Konstrukce domu je příznačně železobetonová. Uliční průčelí je pak členěno pravidelným rastrem francouzských oken. Vstup je tentokrát umístěn asymetricky a zdobí jej vitráž v nadsvětlíku, zobrazující Persea s hlavou Medúzy. Tu navrhl jeho někdejší žák a spolupracovník Koloman Moser, což byl, jak už víme, rovněž autor mozaikových oken v kostele na Steinhofu. Wagnerovi sloužil druhý dům původně jako studio, později ho upravil jako praktické sídlo pro svou o 18 let mladší choť. Ta tam měla žít po jeho smrti, ale nakonec zemřela již v roce 1915, tedy o tři roky dříve, než Wagner. Zdrcený architekt pak dům prodal.

Obě sousedící stavby vedou spolu zajímavý dialog. Ač jsou dílem stejného umělce, každá reprezentuje jiný svět – ta první okázalost, možná až pompéznost, ta druhá je svým výrazem asketická a předznamenává již meziválečné výboje avantgardy. Wagnerova tvorba jde proti času – čím byl architekt starší, tím byly jeho stavby modernější. To je dost neobvyklé, protože obecně spíše platí, že nejradikálnější bývají tvůrci na počátku své kariéry, kdy se ještě nebojí riskovat. Dá se tedy říci, že domy reprezentují dva póly jeho tvorby, mezi nimi ovšem bylo ještě období secese, jejímž byl Wagner výrazným představitelem, společně s Gustavem Klimtem, Josefem Mariou Olbrichem a svými žáky.

Je velká škoda, že na našem území tento geniální projektant žádnou stavbu nevytvořil. Kdysi byl osloven, aby navrhl mohylu na místě bitvy tří císařů u Slavkova, ale tuto možnost umělec odmítl (památník pak navrhl český architekt Josef Fanta). Snad nejblíže měl vídeňský architekt k zakázce Zámecké kolonády v Karlových Varech, úkol byl však nakonec svěřen jeho kolegovi z vídeňské umělecké akademie Friedrichu Ohmannovi. Wagnerův odkaz však na území Čech, Moravy i Slezska skvěle rozvíjejí jeho četní žáci – Josef Hoffmann, Jan Kotěra, Leopold Bauer, Jože Plečnik, Hubert a Franz Gessnerové, Alfred Castelliz, Friedrich Kick, Pavel Janák, Josef Chochol, Antonín Engel, František Roith, Bohumil Hübschmann, Jan Mráček, František Fiala st., Prokop Šupich, Jan Chládek a mnozí další…