Zdeněk Lukeš - Důstojné chrámy smrti

Středa, 18. Září 2013 - 0:00
| Napsal:

Letos uplynulo devadesát let od dokončení našeho nejznámějšího krematoria, které stojí v Pardubicích. Při příležitosti tohoto výročí stojí zato si připomenout některé budovy, které v minulosti u nás k účelu zpopelňování nebožtíků vznikly, neboť se vesměs jednalo o architektonicky nesmírně zajímavé stavby.

Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Feuerstein - Krematorium - © Zdeněk Lukeš
Fotoalbum: 
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Wiesner - Krematorium - © Zdeněk Lukeš
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Janák - Krematorium - © Zdeněk Lukeš
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Janák - Krematorium - foto © Zdeněk Lukeš
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Hofman - Krematorium - © Zdeněk Lukeš
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Hofman - Krematorium - © Zdeněk Lukeš
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Feuerstein - Krematorium - foto © Ester Havlová
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Feuerstein - Krematorium - © Zdeněk Lukeš
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Ernst Wiesner - © Zdeněk Lukeš
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Bitzman - Krematoř - foto © Štěpán Bartoš
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Bitzman - Krematoř - foto © Štěpán Bartoš
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Bedřich Feuerstein - © Zdeněk Lukeš
Zdeněk Lukeš - Chrámy smrti - Pavel Janák - © Zdeněk Lukeš

Pohřeb žehem neboli kremace (z latinského cremare – spálit) má v mnoha kulturách samozřejmě dlouhou tradici. V nové éře se ovšem možnost kremace objevuje v Evropě až v sedmdesátých letech devatenáctého století. První pec pro tento účel zkonstruoval německý inženýr Friedrich Siemens (1826-1904). K nám nové zařízení dorazilo s určitým zpožděním. V roce 1917 bylo českými Němci dokončeno krematorium v Liberci, ale ještě nebyla připravena potřebná legislativa, takže bylo do provozu uvedeno až v roce 1919, tedy těsně po vzniku Československé republiky. Stavba je to poněkud ponurá, ale honosná. Projektantem byl významný drážďanský architekt Rudolf Bitzan (1872-1938).

Na krematorium v Pardubicích byla vypsána architektonická soutěž. Většina projektantů se snažila vytvořit monumentální dílo v expresívních formách. Nakonec byl k realizaci vybrán návrh známého vynálezce kubismu v architektuře Pavel Janák (1882-1956). Od kubismu ale nakonec přešel k na prahu dvacátých let oblíbenému stylu - národnímu dekorativismu. Vzniklo dílo, připomínající veselou červeno-bílou barevností i plastickými oblouky a válci perníkovou chaloupku (v tomto případě spíše chalupu). Janák se ovšem inspiroval raně křesťanským chrámem a svou stavbu dotáhl spolu s výtvarníkem Františkem Kyselou až do sebemenšího detailu. Budovu si oblíbil i režisér Juraj Herz, který zde na sklonku šedesátých let natočil Spalovače mrtvol podle skvělého románu Ladislava Fukse. Určitá pitoresknost stavby kongeniálně ladí s atmosférou díla.

Zhruba ve stejné době – tedy v letech 1922-1924 se staví další krematorium v Nymburku. Jeho autorům – mladému avantgardistovi Bedřichu Feuersteinovi (1892-1936) i jeho staršímu a zkušenějšímu kolegovi Bohumilu Slámovi byl ovšem "národní styl" protivný a hledali mnohem prostší formy v duchu architektonického purismu. Sestavili budovu z prostých geometrických těles – tvoří ji sokl, cylindrická stavba na oválném půdorysu a obdélníková střecha. Vznikla sugestivní architektura, která autorům přinesla doslova světový ohlas, a její reprodukce se objevila v mnoha architektonických časopisech v Evropě i zámoří. Nejde přitom o velký objekt, přesto působí při vší své lapidárnosti monumentálně.

Díky nově vzniklým spolkům Krematorium a Společnost přátel žehu se nový způsob pohřbívání velmi rychle ujal a přibývala nová a nová zařízení (Olomouc, Karlovy Vary, Most, Ústí nad Labem, Semily). Nás může mrzet, že jediná kubistická stavba – byť navržená až po první světové válce a dokončená v polovině dvacátých let – už neexistuje. Ostravské krematorium bylo zbořeno v totalitní éře. Jeho projektantem byl jeden z protagonistů architektonického kubismu Vlastislav Hofman (1884-1964), mj. tvůrce ohradní zdi a vstupní brány ďáblického hřbitova v Praze.

Mimořádné stavby se dočkalo také Brno. Krematorium známého architekta Ernsta Wiesnera (1890-1971) v podobě jakéhosi zikkuratu patří k nejpůsobivějším stavbám i v evropském kontextu. Stylově je těžko zařaditelná, snad by se dalo hovořit o expresionismu, ale celkový dojem je velmi klidný, majestátní. A Praha? Autorem tzv. Strašnického krematoria (ve skutečnosti se nachází na Královských Vinohradech, ale, pravda, od Strašnic to není daleko) je Plečnikův žák Alois Mezera (1889-1945). Některým se jeho jednoduchý kubus s vertikálními okenními pásy zdá ošklivý a připomíná jim továrnu, ale přes věcné pojetí je to stavba noblesní. Autor navíc pěkně vyřešil i bezprostřední okolí včetně kolumbária. Druhé pražské krematorium vzniklo až v padesátých letech podle návrhu Kotěrova žáka Josefa Karla Říhy (1893-1970). Je na ní patrný vliv skandinávské architektury, včetně motivu prosklené zdi obřadní síně s výhledem do krajiny. Ostatně příště se podíváme na stejné téma právě na sever Evropy. Představíme si jedno z nejpůsobivějších děl meziválečné světové architektury – krematorium a lesní hřbitov ve Stockholmu od Gunnara Asplunda.