Zdeněk Lukeš - Pomníky secesní Prahy

Středa, 23. Říjen 2013 - 0:00
| Napsal:

Před čtrnácti dny jsem tu připomněl zlatou éru pražských pomníků ve druhé polovině devatenáctého století, jíž dominovala jména, jako bratři Emanuel a Josef Maxové, Bohuslav Schnirch nebo Josef Václav Myslbek. Dnes bych rád na toto období navázal a zaměřil se na následující krátké – ale jak uvidíme, na sochy neméně bohaté období na prahu nového století, přesněji léta 1900 – 1914.

Zdeněk Lukeš - Pomníky secesní Prahy - Julius Zeyer - foto © Jiří Wagner
Fotoalbum: 
Zdeněk Lukeš - Pomníky secesní Prahy - K.H. Mácha - foto © Jiří Wagner
Zdeněk Lukeš - Pomníky secesní Prahy - František Palacký - foto © Jiří Wagner
Zdeněk Lukeš - Pomníky secesní Prahy - Jan Hus - foto © Jiří Wagner
Zdeněk Lukeš - Pomníky secesní Prahy - Julius Zeyer - foto © Jiří Wagner
Zdeněk Lukeš - Pomníky secesní Prahy - Karolina Světlá - foto © Jiří Wagner
Zdeněk Lukeš - Pomníky secesní Prahy - Otilie Sklenářová - Malá - foto © Jiří Wagner

Tématu se ostatně opět – navzdory časovému určení v názvu - věnuje rozsáhlá výstava Metamorfózy politiky. Pražské pomníky 19. století, která až do 5. ledna příštího roku probíhá v sálech prvního patra barokního Clam-Gallasova paláce v Husově ulici na Starém Městě. Tu doprovází i katalog, připravený kurátorkou Kateřinou Kuthanovou a historiky umění Hanou Svatošovou, Adamem Hnojilem, Zdeňkem Hojdou, Martinem Krummholzem a Petrem Šámalem.

Secese, nastupující v Evropě v průběhu devadesátých let a dominující pak v následující dekádě, přinesla jisté oživení i v sochařské tvorbě. Plastiky jsou náhle rozevlátější (někdo by možná použil i výraz – zejména při pohledu na díla, jako je Husův pomník na Staroměstském náměstí, i jaksi rozteklejší). Místo poněkud strnulých panáků na vysokém soklu vznikají často rafinované scenérie, plné postav v dynamických pózách. Staří mistři nakonec také zkoušejí nové romantičtější pojetí (Myslbekův Mácha na Petříně), ale mnohem dál jdou mladší – zejména Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun, Josef Mařatka, solitér František Bílek. Svá rozsochatá sousoší doslova inscenují do dramatických póz, jak je asi nejlépe patrné na Suchardově pomníku Františka Palackého na vltavském nábřeží v katastru Nového Města. Zdeněk Hojda mne upozornil i na jednu zajímavost – na prvních studiích sochař zobrazuje klasika ještě mladého, pak nám na své kamenné sesli postupně stárne. Kolem něj se ale dějí věci – bronzové skulptury v dynamických postojích a rozevlátých drapériích dělají z díla jakési malé drama. Vše umocněno i secesním soklem Aloise Dryáka, jehož již známe jako autora mnohem uměřenějšího podstavce Myslbekova svatého Václava. Překvapivě komorní je jiná Suchardova plastika – pískovcový portrét hudebního skladatele Bendla v ulici Pod Kaštany v Bubenči.

Ostatně, podobné divadlo, jako nám připravil na nábřeží Vltavy Sucharda s Dryákem, se odehrálo i na Staroměstském náměstí. Přesto, že jeho prostranství nebylo zdaleka prázdné, Ladislav Šaloun tu naaranžoval další scenérii za účasti řady postav, dominuje jí ovšem Mistr Jan Hus. Vzniklo dílo dodnes vnímané kontroverzně (i když volání po jeho odstranění postupně slábne, neboť k secesi jsme dnes podstatně tolerantnější, než avantgardisté meziválečné éry i představitelé stalinské sorely). Přesto mne mrzí, že nebyl realizován podstatně střízlivější návrh Suchardův a Kotěrův z roku 1900-1901. Pravda, v té době vznikala v hlavách umělců ještě mnohem mohutnější díla, zaplněná často desítkami postav. Nejdále zašel zřejmě mystik Bílek u nerealizovaného památníku bitvy na Bílé Hoře, zatímco jeho Komenský, umístěný později před Bílkův vlastní dům na hradčanských baštách, je uměřenější.

Pro vývoj českého moderního sochařství klíčová Rodinova výstava, instalovaná v dnes už neexistujícím Kotěrově dřevěném pavilonu spolku Mánes v Kinského sadech v roce 1902, přitom ukázala i komornější možnosti. A také řada dalších plastik tohoto období je řešena podstatně střízlivěji. Týká se to třeba Zoulova a Fantova pomníku Karolíny Světlé na umělci často preferovaném Karlově náměstí (dnes už zapomenutý Gustav Zoula tu má i sochu botanika Benedikta Roezla na soklu, navrženém architektem Eduardem Sochorem), Šalounovy a Balšánkovy skulptury herečky Otilie Sklenářové-Malé v parčíku u Národního muzea nebo dvou plastik, jejichž architektonické řešení je dílem Josefa Gočára. První je socha další tehdejší divy Hany Kvapilové z carrarského mramoru od Jana Štursy v Kinského sadech a na tehdejší dobu skutečně velmi komorní památník přírodovědce Jana Svatopluka Presla s reliéfem Bohumila Kafky (a ač pochází z Gočárova kubistického období, tímto originálním stylem kupodivu nedotčená)

Stojí za to jistě zmínit i Rousův velmi romanticky pojatý monument básníka Julia Zeyera v Chotkových sadech, jehož postavy se pohybují v jakési grottě nad soustavou jezírek. Kuriozitou je i dílko mladého výtvarníka Čeňka Sapíka, autora pomníku houslisty Ferdinanda Lauba na Petříně. Na závěr ještě jeden povzdech: mohli jsme mít v naší metropoli i parádní kubistický pomník, vzešlý ze soutěže na Žižkovu sochu na hoře Vítkov. Realizaci velmi dynamického Kotěrově a Štursově návrhu však zabránila válka…

Poznámka redakce: V Nakladatelství Lidové noviny vyšla knížka Zdeňka Lukeše Psí vycházky 2 s podtitulem Od Čechova mostu k Muzeu. Autor v něm čtenáře provede po dalších částech staré Prahy, mostech, ulicích a náměstích Starého a Nového Města.

Diskuse: