Rondokubismus >>> Názory funkcionalistů - 2.díl

Názory funkcionalistů

Karel Teige Prvním, kdo se pokusil o interpretaci rondokubismu[1] v kontextu české moderní architektury z jistého, byť minimálního historického odstupu, byl v roce 1930 Karel Teige[2]. Jako pro tendenčního ideologa funkcionalismu je pro něj příznačné, že jeho soud je zcela zdrcující a že tomuto stylu doslova „nemůže přijít na jméno“. Pojednává o něm v kapitole věnované kubismu, za jehož ještě úpadkovější derivát jej považuje, a se zvláštním potěšením vrší dehonestující označení a přívlastky: architektonická uprkovština, zkubizovaná secese, biedermeyerovština, nacionální romantismus. Vytváří dokonce celé řetězce pejorativ: dekorativisující fasádnictví, zamilované do křiklavých barev; tradicionalismus a paséismus tohoto nacionálního kondelíkovského a kdedomovujícího poblouznění nebo architektura svérázová, obloučková, těstovitá, „lípaná“ (údajně výraz F. Žákavce) (…) která se vždy pasivně podrobovala a přizpůsobovala sentimentálnímu historismu ochranářské bojácnosti „Klubu za starou Prahu“. Příznačná je rovněž Teigova frazeologie obžalovacích spisů: Celý úžasný blud uměleckého průmyslu, dekorativního umění, aplikovaného umění, blud vyrostlý z falešných estetik Ruskinových, Morrisových a van de Veldových, a jejž usvědčil Loos ze zvláštní zločinnosti, objevil se hlavně v kubistickém hnutí českém v celé své obludnosti. Vyčítá Pavlu Janákovi, Josefu Gočárovi, Františku Kyselovi a Václavu Vilému Štechovi snahu o regalvanizaci národního slohu, která připomíná právem proskribované a falešné architektury Jurkovičovy nebo slovácké almary či barokní bedny. Doslova hanbou své doby nazývá Janákův pražský palác pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurtà, jenž je pro něho stavbou naprosto historickou, renesanční, slohovou. Jakési ohavné a zrůdné Miramare, opatřené podivnými cimbuřími a vyhlížející z povzdálí jako bonboniéra nebo intarsovaná skříňka, zní Teigův soud. Uzavírá pak stejně nesmlouvavým patetickým verdiktem, podle něhož česká architektura tohoto směru byla zradou moderní mezinárodní civilizace, zradou moderní kultury a zradou našeho dnešního života, vyvolávajíc z hrobů dávno zažehnané přízraky historismu. Je zajímavé srovnat tuto Teigovu pasáž s recenzí souborů Gočárovy a Janákovy architektury na výstavě SVU Mánes v roce 1923 [3], jejíž smysl sice zůstává týž, ale dikce je prosta veškerého frenetismu a soudy jsou věcnější a diferencující. Stojí za zmínku, že autor se zde vyhýbá přesnějšímu označení stylu, používá jen pojem historismus a v jednom případě poprvé cituje Žákavcův termín „lípaná“ architektura. V obou textech Karel Teige formuluje základní kánon charakteristik rondokubismu, jak jsou používány dodnes: 1. Přímá genetická souvislost s českým kubismem. 2. Nacionální motivace a (falešné) navazování na lidové umění. 3. Sklon k historismu (nebo pseudomodernost). 4. Historický omyl.

Jan Evangelista Koula Jan Evangelista Koula ve svém přehledu nové české architektury z roku 1940 [4] konstatuje, že pro toto poválečné období, myšlenkově pokračující ve výtvarně sochařském názoru na architekturu, nemáme jména. Sám používá pojem plastický dekorativismus (v názvu kapitoly pouze dekorativismus) a zmiňuje rovněž posměšné jméno rondokubismus, jež považuje za přiléhavé. Jeho hodnocení, vztahující se i na kubismus, vychází z pozic funkcionalistické doktríny a je samozřejmě stejně negativní jako Teigovo, třebaže neužívá tak silných slov. Hovoří o všeobecném zválcování průčelí i bytových zařízení a pokračuje: V podstatě není rozdílu mezi vystupujícími válci či jehlany. Obé je pouhopouhá hra tvarů, která nezlepší organismus stavby, jen zdraží stavbu.[5] V textu se dále objevují formulace pouhé fasádnictví, podstata renesančně-barokní, surogáty klasických tvarů. Koula lokalizuje ohnisko dekorativní nákazy na půdu pražské Uměleckoprůmyslové školy a rozšiřuje rovněž Teigem založený seznam „pachatelů“ o nové jméno Josifa Plečnika coby jakéhosi ideového předchůdce. České architektuře bylo ještě dlouho zápasiti, než se vymanila z tohoto laciného ozdobnictví, zvláště ve vnitřním zařízení, v nábytkářství, malbě pokojů, v textiliích atd. Na venkovských stavbách ještě dlouho strašily dozvuky této neblahé obloučkové periody, právě tak zhoubné pro vkus širokých venkovských vrstev, jako byla secese.[6] Tyto Koulovy paušální soudy jsou velmi vzdáleny jeho někdejším názorům, vyjádřeným v textech pro časopis Drobné umění v roce 1921, tedy v době, kdy se architektura nacházela teprve na svém osudovém rozcestí a její další perspektivy byly nejasné.[7] Zde citlivě a s porozuměním interpretuje dekorativismus, tradicionalismus i vztahy k lidovému umění, jež začínají právě tehdy vyznačovat Janákovu a Gočárovu tvorbu, jako kladné humanizující hodnoty, neboť navazují na lidové chápání slohů, v němž je tolik útulného tepla a dobrého řemesla stavebního. V souvislosti s bilancující výstavou „Za novou architekturu“ (na níž rondokubismus nebyl zřejmě vůbec zastoupen) se v roce 1940 letmo zmiňuje o své minulosti také jeden z hlavních protagonistů Pavel Janák [8], nyní již dávno funkcionalistický konvertita. Je opět příznačné, že se omezuje pouze na vysvětlení, že tak zvaný formalismus po 1918 – popřevratový formalismus – chtěl nahradit nesrozumitelnost kubismu hledáním lidovosti (…) i za cenu výrazového sestupu. Pavel Janák >>> archiweb > slovník českých architektů

Oldřich Starý Oldřich Starý, třetí z fundamentálních teoretiků a propagátorů meziválečné moderní architektury, hodnotí za nedlouho při příležitosti Janákových šedesátin toto období jeho tvorby stručně jako pokus o vytvoření národního slohu v době poválečného vypjatého nacionalismu a změněných hospodářských podmínek. Charakterizuje je jako sblížení s lidovým uměním proporcí, barevností a krajně zjednodušenou ornamentikou a uzavírá lakonicky: Pokus přes počáteční úspěchy ztroskotal.[9] Souběžnou tvorbu J. Gočára nazval Starý již dříve plastickým dekorativismem podstaty skoro barokní a v konečném soudu byl stejně tvrdý: Tato architektura je v jeho díle pouhou epizodou, možno říci omylem, který neměl návratu.[10] Ve dvacátých letech se Starý o tomto směru české architektury zmiňoval jen výjimečně, pouze v seriálu svých statí „Česká moderní architektura“ ve čtvrtém ročníku časopisu Stavba (1925-26) [11] jej – již v minulém čase – spolu s Plečnikovým pedagogickým působením zahrnul mezi modernímu vývoji neblahé vlivy. Píše o Janákových pokusech o národní sloh a o svérázovém hnutí organizovaném Svazem československého díla a Uměleckoprůmyslovou školou, přičemž se nezdrží jistého údivu nad tím, že Janákova Adrie nemá nic nacionálního ve svém zjevu; nad touto nesrovnalostí však dále neuvažuje. Bez dalšího vysvětlení označuje termín rondo-kubismus za naprosto nepřiléhající (v souvislosti s Gočárovou Legiobankou) a dále mluví s větší sympatií o dekorativním konstruktivismu nebo o konstruktivním romantismu Gočárovy školy.[12] Zlo jest ani ne tak v pokusech několika inspirátorů, které, kdyby zůstaly osamoceny, by vývoji neškodily, jako ve zpětném nárazu, kde po dlouhou dobu, když již prameny vyschly, jako ozvěna se rozšiřují a zkreslují. Oním vývojem je pro něho samozřejmě jedině možná cesta k průmyslové výrobě, typizaci a standardu.

Tím jsou téměř vyčerpány publicistické ohlasy rondokubismu mezi rokem 1925 a počátkem druhé světové války. Pro úplnost snad můžeme dodat, že ve dvou německých monografiích, jež na počátku třicátých let vydali v Ženevě historici umění Zdeněk Wirth (Josef Gočár) a Jaromír Pečírka (Otakar Novotný)[13] jsou stavby obou autorů z tohoto období (označovaného zde jako die Epoche der plastische Dekoration či dokonce barock) bez jakýchkoli pejorativ začleněny do jejich osobního vývoje a okolnosti jejich vzniku nejsou pro zahraničního čtenáře nijak vysvětlovány. [Pro architekta Jaromíra Krejcara v jeho francouzsky vydané publikaci o současné architektuře v Československu z roku 1928[14] naopak tyto stavby vůbec neexistují.] další díly seriálu o rondokubismu >>> Pojem „rondokubismus“ - 1.díl >>> Rondokubismus > Ceské Art Deco - 4.díl