ARCHITEKTURA V DOBĚ HLEDÁNÍ OSOBNOSTÍ | 1.dílRecenze a úvaha nad jedním nikoli pouze aktuálním tématem
Brzy po roce 1989 se ukázalo jak je v nastupující generaci architektů silná potřeba oddělit se od minulosti. Snad jen mezi historiky - politiky v zájmu udržení duševního zdraví raději vynecháme - probíhaly podobné diskuse bouřlivěji. V takovéto tendenci - oddělit se od minulosti, nalézt k ní vlastní klíč - je jak něco velice přirozeného a nutného, jde totiž o nezbytnost vytvořit si vlastní přístup k minulosti a tím si otevřít sobě vlastní generační perspektivu, tak je současně v této potřebě potencionálně vždy i něco nebezpečného, anarchistického.
Oldřich Ševčík , 6. 9. 2004
pokračování seriálu >>ARCHITEKTURA V DOBĚ HLEDÁNÍ OSOBNOSTÍ | 2.dílRecenze a úvaha nad jedním nikoli pouze aktuálním tématemJestliže navíc doceníme fakt, že po dlouhá desítiletí předcházející devadesátým létům bylo naplnění této potřeby sebeuvědomění celým generacím v důsledku známých skutečností ztíženo až upřeno, tak se ani nemůžeme divit výrokům typu - že žádná architektura v plném smyslu slova u nás- a zejména po šedesátých letech - nemohla existovat a že se konec konců musíme i ve vztahu k tzv. zlatým šedesátým létům zbavit iluzí, provést demystifikaci i tohoto desítiletí. Potřeba oddělit se- což znamená mimo jiné - vyhodnotit úspěchy i prohry, selhání, redefinovat úkoly české architektury - to je přirozená generační aspirace. To mladí dělali vždy. A kdo jiný by měl přímo existenciálně pociťovat, že „historický a intelektuální odpad představuje ještě vážnější problém než průmyslový odpad“( J.Baudrillard )? Kdo jiný? Touto potřebou a aspirací se ovšem otevírá velké, ba propastné téma (což platí dvojnásob pro země, které se do nekonečna potýkají se svými dějinami-tedy pro České země): téma kontinuity a diskontinuity v architektuře. Ostatně není důvod si myslet, že to postihlo právě jen nás (spíše jde o míru intenzity, naléhavosti tohoto tématu), vždyť „historie byla patrně vždycky nelineární a otevřená vůči podivným zvratům“ (J. Le Goff). Takže možná právě pro radikálnost takových závěrů, kterými byla minulost odsuzována, souběžně vyrůstal neméně důležitý zájem na perspektivě, který by byl opřený o nezpochybnitelné jistoty. Zkrátka: nastal čas hledání osobností. To se přece zdá být vždy v takové situaci to nejsnazší a nejpůsobivější, nejpřesvědčivější řešení-snad i proto, že teoretikům je vlastní sklon, který může jiné bytostně odpuzovat, totiž nahrazovaní jednoduchých řešení složitějšími. Toto naznačené téma se prosazovalo v architektuře s větší razancí než v jiných oborech (s výjimkou již zmíněné historiografie) a to rovněž proto, že v architektuře se vyjadřuje, petrifikuje názor, že se v ní, ať vědomě či nevědomě, artikulují hodnoty. V architektuře jde vždy zajisté i o statiku, ale teď máme -pomůžeme si metaforou- na mysli statiku a dynamiku hodnotových orientací příslušné společnosti. Pro obor historie je třeba prostudovat prameny, napsat studii a dát po té k dispozici teoretickou reprodukci minulosti v knižní podobě. Ale architektura se zdá být již sama o sobě velice výmluvným svědectvím doby, máme ji před očima, architektura již jen tím, že se nám podává vizuálně, tak účinně vypovídá o velikosti i malosti doby, vypovídá i o architektech samých, dokonce o pevnosti a křehkosti povah, charakterů, vypovídá o velikosti i marasmu těch, co společnost tak či onak vedou. Vyjadřovat se k architektuře se dokáže snad každý – a má to dobré i špatné důvody i důsledky. Nicméně co se zdá být na první pohled přístupné a snadno čitelné se už při druhém pohledu ukáže jako nesmírně složité (na příklad: jsou omyly a selhání osobností a jsou omyly - řečeno s M. Heideggerem, které dělají dějiny - viz moderna v architektuře; jak se mění hodnotový horizont doby, tak jsou tytéž stavby odlišně přijímány atd.).
