Četl si pod nimi celý národ. Lampičky z dob komunismu vynikaly dokonalým designem i dostupností
Doma jsme je měli skoro všichni. Dneska si už ale na jejich podobu vzpomene jen málo z nás. Lampičky a svítidla, která byla součástí československých obýváků, připomíná výstava Retro Lampy v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.
Veronika Pařízková, 22. 10. 2026
Když se procházíte bohatě dekorovanou místností v prvním patře UPM muzea, kde našla výstava Retro lampy - Znovuobjevené příběhy československého designu 50. až 80. let, své útočiště, slyšíte stále něčí hlasy. Pro podobnou instituci je to celkem nezvyklý pocit. Většinou zde bývá hrobové ticho. Výstava závěsných i stojících svítidel ale vzbuzuje emoce. „Tu jsem měla v pokojíčku a vždy jsem ji nesnášela!“ „Jé, tuhle měla doma babička“. Návštěvníci se při pohledu na povědomé tvary lamp vrací do minulosti a spontánně vzpomínají, kde s vystavenými lampami přišli do styku. Aspoň jedna je určitě povědomá většině. Jejich autora pak z paměti už dolují hůře.
I to byl jeden z hlavních důvodů, proč se kurátorka Eva Slunečková pustila právě do příprav podobné výstavy. „Tématu se nikdo přede mnou pořádně nevěnoval, nebo spíš ho ani za téma nepovažoval. Akademická sféra mě odrazovala, ať se zabývám jinými jmény, že tihle autoři a autorky byli jen zaměstnanci velkých podniků, žádní designéři a designérky. Což mě vyprovokovalo ještě víc a pustila jsem se do hledání,“ přibližuje okolnosti vzniku Eva Slunečková. Při rešerších brzy zjistila, že většina z 15 tvůrců, jejichž práce jsou na výstavě zastoupeny, umělecké vzdělání má. Jen jim doba neumožnila působit na volné noze.
Dostupný design
Profesní příběhy jednotlivých designérů tvoří zásadní rámec výstavy. Díky medailonkům, které jsou umístěné u každé z lamp, dostane divák dávku nutného kontextu a souvislostí. Socialistický systém nutil většinu tvůrců, aby tvořili pod hlavičkami státních podniků. Nezávislá živnost neexistovala. I proto se celá řada designérů té doby věnovala návrhům pro masovou produkci. Což mělo samozřejmě i řadu výhod. Kvalitní design byl dostupný široké veřejnosti a vy jste si tak mohli číst pod lampičkou akademického malíře Karla Volfa, který studoval u profesora Josefa Kaplického nebo Pavla Grusy, jehož umělecká svítidla zářila třeba i v hotelu InterContinental. Podniky jako SKLO UNION, LIDOKOV nebo NAPAKO vyráběly sériové kusy v relativně velkém objemu.
Dnes je to pro český průmysl jen nerealistický sen. „Výrobci měli poměrně jedinečnou pozici na trhu–lidé si nemohli vybírat z širší, natož zahraniční nabídky. Tenhle monopol způsobil fenomenální rozšíření lampiček do milionu českých a slovenských domácností, přesto to dodnes nikomu nepřišlo hodné prozkoumání,“ vrací se Eva Slunečková k paradoxu, že podobná výstava vznikla až dnes. Zásluhu na tom má i pařížská galerie Initio Arts & Design, která před dvěma lety oslovila kurátorku s prosbou o text do publikace Eastern Light. Například v Maďarsku byla situace totiž velmi podobná.
Léta, kdy čekali designéři na všeobecné uznání, se bohužel promítla i do složité realizace výstavy. Ačkoliv esteticky ceněné lampičky byly ještě do revoluce téměř všude, po bezmála třiceti letech bylo pátrání po některých kusech detektivní prací. „Největší potíže jsem měla se sehnáním lampy OS-S 02/001 od Karla Volfa pro SKLO UNION z roku 1985. Sběratelé se o ni bojí, protože je velmi vzácná a křehká– skleněné tvary dohromady pojí kovové obruče a šroubky. Vizuálně navazuje na jeho jednu z nejslavnějších lamp B1/15610 Prominent, kterou čtyři roky předtím navrhl pro Hotel Praha,“ dodává kurátorka a novinářka Eva Slunečková.
Soukromá plastika
Podobně potrápil autory výstavy i Jaroslav Bejvl starší. „Stojací lampu z kolekce Totemy ze 70. let má málokdo. Zároveň není ochota ji zapůjčit. Tvoří ji desítky skleněných prutů zasunutých nahoře i dole do kovového kruhu s otvory. Je to velmi nadčasový model, který se vyráběl ve dvou velikostech a několika variacích včetně nástěnného osvětlení, které připomíná varhany– skleněné tyče se dají variabilně uzpůsobit a majitel si tak může vytvořit vlastní skleněnou plastiku v prostoru,“ vysvětluje Eva Slunečková.
Více k tématu
Výkřiky nadšení a hlasité pátrání v paměti návštěvníků ve výstavě doplňuje i hlas herce Petra Lněničky. Ten v pravidelných intervalech vypráví příběhy jednotlivých kusů lamp. Stačí vejít pod jeden z nadrozměrných klobouků, které imitují konkrétní svítidla. Snaha o prezentaci, která není statická a nudná, se tvůrcům daří. Zásluhu na tom má i efektní architektonické řešení Kateřiny Radukalan, která desítky lampiček umístila do dlouhé vitríny, která je pokrytá sklolaminátem. Skrz průřezy se pak můžete podívat na konkrétní lampu a přečíst si víc o jejím autorovi. Ostatně i čtivé a srozumitelné texty dodávají výstavě na síle. Není to samozřejmostí. Složitá akademická souvětí se bohužel jiných českých galerií a muzeí stále sveřepě drží.
Retro Lampy – znovuobjevené příběhy československého designu 50. až 80. let je v UPM k vidění až do 17. listopadu. Dost možná je to jedna z nejlepších výstav designu poslední dekády. Ne proto, že sází na efektní architekturu, ani že má vábivý vizuální styl. Tvůrčí tým ale dokázal na relativně malém prostoru představit tak běžně používaný předmět, jakým je lampička, v širokém dobovém i estetickém kontextu. A zároveň nenápadně připomněl, že má smysl dbát na to, jakými věcmi se denně obklopujeme…
