„Z ventilačního potrubí jsme vyrobili nábytek.“ Dánský architekt Søren Pihlmann bude v Praze přednášet o tom, co vše se dá znovu využít
Studenti architektury budou tvořit jinak – nebudou už navrhovat nové domy, ale pracovat s těmi existujícími. Přednáška o novém životě starých materiálů a budov zahájí přednáškový cyklus November Talks na Fakultě architektury ČVUT. Koná se 4. listopadu 2026.
Sára Kročková, 3. 11. 2026
V budově Thoravej 29 jste dokázali znovu využít i staré ventilační potrubí. Na co jste ho použili?
To byla jedna z hravých částí celého projektu. Poté, co jsme našli způsoby, jak znovu využít dřevěný odpad, beton i cihly, jsme stejným způsobem začali přemýšlet také o kovovém odpadu. Našli jsme zařízení na zpracování autovraků, kde nám ho dokázali slisovat do kostek, které jsme pak použili pro výrobu nábytku.
Vnímali jsme to spíš jako zábavný experiment než jako univerzálně použitelný způsob, který bychom chtěli opakovat v každém dalším projektu. Zároveň to ale ukazuje jednu ze zajímavých věcí na práci s existující budovou. Když přijmete omezení toho, co už na místě máte, dostáváte se někdy k řešením, která by vás za normálních okolností vůbec nenapadla, protože mohou působit trochu zvláštně nebo nedávat smysl. V konkrétní situaci ale smysl mít mohou.
Vaše přednáška představí několik projektů vašeho ateliéru pihlmann architects. Jedním z nejvíce oceňovaných příkladů současné transformační architektury je právě projekt Thoravej 29 v Kodani. Kdo za vámi přišel s myšlenkou proměnit bývalou průmyslovou budovu v komunitní centrum?
Šlo o architektonickou soutěž, kterou vypsala filantropická nadace Bikuben Foundation. Jejím záměrem bylo vytvořit budovu, která by sloužila nejen samotné nadaci, ale také organizacím a spolupracovníkům, které finančně podporuje.
Do soutěže přizvali široké spektrum začínajících a mladých architektonických ateliérů. V první fázi jsme museli předložit krátký text, ve kterém jsme vysvětlili svou motivaci. Následoval pohovor a poté samotná soutěž, kterou jsme nakonec vyhráli. Od chvíle, kdy nás poprvé oslovili, až do dokončení budovy uplynulo přibližně pět let.
Pět let je na takový projekt stále poměrně krátká doba… Myslím, že pro podobný způsob práce je důležité mít klienta, který je otevřený jinému způsobu uvažování, je to tak?
Myslím, že rozdíl oproti mnoha jiným klientům spočíval v tom, že tato nadace byla na kreativní procesy zvyklá. Jako filantropická nadace se zaměřuje především na podporu umění a sociální oblasti, takže měla zkušenosti i se spoluprací s umělci a v tomto prostředí se už přirozeně pohybovala.
Velmi dobře chápali, že kreativní proces je potřeba nechat otevřený a že pokud chcete dospět k něčemu zajímavému, musíte být ochotni také hodně riskovat. I proto z toho nakonec vznikla skvělá spolupráce. Byla zábavná a produktivní po celých pět let.
Z betonových panelů vzniklo nové schodiště, z fasádních cihel je dlažba, z dřevěných trámů nábytek. Existuje nějaký prvek, který jste chtěli zachránit, ale nakonec to nebylo možné?
Ano, takových prvků bylo několik. Chtěli jsme například znovu využít sklo nebo sádrokartonové desky, ale ukázalo se, že je to obtížné. Uvažovali jsme také o opětovném využití původních vinylových podlah, ale zjistili jsme, že obsahují nebezpečné látky – problémem bylo toxické lepidlo – takže jsme se jich nakonec museli zbavit.
Reuse pro nás ale představovalo celkový přístup k projektu, prozkoumali jsme všechny materiály, abychom poznali jejich potenciál. Nadace chtěla využít svůj projekt k hledání odpovědí na nelehké otázky týkající se principu reuse a recyklace.
Reuse ale není jen otázkou návrhu. Materiály je potřeba šetrně demontovat, očistit, prověřit jejich zdravotní nezávadnost a zároveň splnit současné stavební normy. Jak takový proces v praxi probíhá a jak se spolupracuje s úřady a dalšími schvalovacími orgány?
Nejobtížnější na tomto způsobu výstavby je podle mě především to, že pokud postupujete běžným způsobem, existuje řada ověřených postupů a dostatek dat, kterými můžete doložit, že navržené řešení bude fungovat. Jakmile ale vystoupíte z této komfortní oblasti již ověřených řešení, musíte si všechno zdokumentovat sami.
Takové projekty proto kladou mnohem větší nároky jak na architekty, tak na inženýry. Například jen výpočty a dokumentace potřebné k prokázání, že betonové desky ze 60. let splňují požadavky současných předpisů, nám zabraly přibližně rok. Byla to dlouhá a náročná cesta.
Přesto si myslím, že to stálo za to. Projekt dnes přitahuje velkou pozornost a slouží jako reference, jak lze o materiálech a jejich opětovném využití přemýšlet jinak. Věřím, že právě takové projekty mohou pomoci urychlit vznik potřebných podkladů a dokumentace, aby bylo možné podobný přístup v budoucnu uplatňovat ve větším měřítku.
Thoravej 29 funguje jako komunitní centrum, tedy poměrně flexibilní typologie. Dokázali byste stejným způsobem postupovat, kdybyste měli bývalou průmyslovou budovu přeměnit například na bydlení?
Myslím, že mezi těmito typologiemi není až tak zásadní rozdíl. U bytových domů ale obvykle pracujete s menšími prostory a mnohem větší mírou opakování. I drobná změna v pracovním postupu tak může mít velký dopad na náklady nebo výrazně prodloužit dobu realizace, protože stejný úkon musíte provést mnohokrát. Z tohoto pohledu může být použití úplně stejného přístupu u bydlení obtížnější.
Na druhou stranu jsme podle mě teprve na začátku tohoto způsobu práce. Budovy ze 60. a 70. let jsou obecně poměrně náročné na transformaci, ale myslím, že i při jejich přeměně na bydlení by bylo možné dosáhnout něčeho podobného.
Byl jste vždycky člověk, který nerad věci vyhazuje?
Myslím, že jsem to tak měl vždycky. Vždycky mě fascinovalo uchovávat si věci, protože fungují trochu jako suvenýry. Jakmile je něco fyzické, dokáže mi to připomenout určité místo nebo období mého života.
A podobně o tom přemýšlím i v architektuře. Práce s fyzickými prvky je podle mě způsob, jak v budově uchovat vzpomínky na určité místo, stavbu nebo dobu. Pokud pracujete pouze s interpretací něčeho, co tam kdysi bylo, může se z toho snadno stát jen symbol. Když ale pracujete s něčím, co je s tím místem skutečně fyzicky spojené, připadá mi to mnohem zajímavější.
Vyrůstal jste na malém městě obklopeném typickou dánskou krajinou a navštěvoval komunitní školu, kde byla spolupráce přirozenou součástí výuky. Leží právě tam kořeny vašeho důrazu na spolupráci, která je dnes pro vaše projekty tak typická?
Myslím, že ano. Není to ale něco, co si člověk příliš uvědomuje. Je to jednoduše součást prostředí, ve kterém vyrůstáte. Spolupráci jsem vždycky vnímal jako něco naprosto přirozeného a samozřejmého, takže jsem vlastně nikdy příliš nepřemýšlel nad tím, odkud tento přístup pochází.
Součástí vaší práce není jen navrhování, ale také práce přímo na stavbě. Spolu s týmem provádíte sondy, měření nebo materiálové testy. Která z těchto rolí je vám nejbližší – architekt, výzkumník, nebo řemeslník?
Vlastně všechny zároveň a v této kombinaci se cítím dobře. V první řadě jsem samozřejmě architekt, je to moje profese.
Architekturu ale zároveň vnímám jako určitou zastřešující profesi, protože v sobě zahrnuje mnoho různých oblastí. Umožňuje vám ponořit se hlouběji do těch, které zrovna potřebujete k realizaci konkrétního projektu. Myslím, že je velmi důležité neizolovat se od ostatních profesí, ale naopak se jim co nejvíce otevřít.
Při reuse často pracujete s materiály, které jsou nepravidelné, necertifikované a každý je trochu jiný. Ve výzkumu Biopsying into Protocolling zkoumáte, jak by s jejich evidencí mohla pomoci umělá inteligence. Co zatím takto dokážete zjistit?
Myšlenka projektu vychází z problému, se kterým se při reuse setkáváme neustále: pracujeme s velkým množstvím prvků, z nichž je každý trochu jiný. Pokud máte například sto prvků ze staré stavby, nemáte sto stejných kusů, ale v podstatě sto různých.
To je úplně opačná logika než u nové výstavby, kde si určíte, co chcete, a dostanete výrobek v přesně definovaných tolerancích. U existujících materiálů musíte naopak vycházet z toho, co máte k dispozici. Jednou z hlavních překážek reuse je proto čas. Pro architektonické kanceláře je velmi náročné všechny prvky na místě jednotlivě evidovat a následně hledat způsob, jak je smysluplně využít. Často je proto jednodušší je vyhodit.
Cílem našeho výzkumu je vyvinout metodu skenování, která by dokázala rychle a efektivně zpracovat velké množství těchto informací – nejen geometrii jednotlivých prvků, ale také informace o materiálu. Pokud bychom s těmito daty dokázali pracovat efektivněji a jednodušeji, mohlo by to podle mě vést k širšímu využívání reuse.
Na Benátském bienále jste místo klasické architektonické výstavy proměnil v hlavní exponát samotný Dánský pavilon a proces jeho obnovy – od stavebních průzkumů přes materiálové testy až po samotnou rekonstrukci. Co vás vedlo k tak neobvyklému pojetí výstavy?
Když jsem byl jmenován kurátorem, chtěl jsem upozornit na význam péče o existující budovy a využívání materiálů, které už máme k dispozici. Když jsem si začal zjišťovat více o Dánském pavilonu v Benátkách, zjistil jsem, že samotná budova potřebuje rekonstrukci. Ta se plánovala už nějakou dobu, ale bylo obtížné pro ni najít vhodný termín. V pavilonu se totiž neustále střídají bienále umění a architektury a mezi nimi probíhá demontáž a instalace dalších výstav.
Navrhl jsem proto výstavní komisi využít termín určený pro architektonickou výstavu přímo k rekonstrukci pavilonu a neupozornit tím na to, jak důležité je o naše budovy pečovat. Ta myšlenka se jim líbila a stala se základem celého projektu.
Zároveň jsem se rozhodl, že z procesu rekonstrukce nic nevyhodíme a výstavu vytvoříme pouze ze stavebního odpadu, který při ní vznikne. Bylo to velmi úzké omezení, ale právě díky němu se začala objevovat řada zajímavých možností. Přizvali jsme proto také výzkumníky, kteří se zabývají tím, jak lépe rozpoznat hodnotu toho, co už máme. Spolupracovali jsme například s odborníky z Dánské technické univerzity na nedestruktivním testování existujícího betonu nebo s postdoktorandem z Kodaňské univerzity, který zkoumal alternativy k běžným epoxidovým a cementovým pojivům založené na biologických materiálech.
Při práci na pavilonu jste spolupracovali s výzkumníky, laboratořemi, řemeslníky i dobrovolníky. Co jste se během tohoto projektu naučil vy sám?
Co mě nejvíc překvapilo, bylo, jak univerzálně lidé celý projekt vnímali. Byl totiž velmi lokální. Týkal se jedné konkrétní budovy na jednom konkrétním místě. Přesto většina lidí, se kterými jsem na výstavě mluvil, dokázala v tomto přístupu vidět potenciál i pro práci s existujícími budovami zcela odlišných typologií a v jiných kontextech.
Pavilon tak byl na jedné straně velmi specifickým projektem pevně spojeným s konkrétním místem, ale zároveň ukázal určitý univerzálnější návod, jak lze k podobným situacím přistupovat i jinde. A mám radost, že v něm lidé tento potenciál dokázali vidět.
Vyšla jeho obnova tímto způsobem dráž, než kdyby proběhla jako běžná stavební zakázka?
Ano, dnes je tento způsob dražší. Nemyslím si ale, že tomu tak bude i za několik let. Současné stavebnictví zvýhodňuje efektivní a rychlé procesy založené na používání nových materiálů. Do jejich výroby investujeme velké množství zdrojů, aby byly standardizované, snadno použitelné a jejich zabudování bylo co nejrychlejší. Díky tomu je celý stavební proces efektivnější, rychlejší, a tedy i levnější.
Při způsobu práce, který preferuji já, spotřebujete výrazně méně materiálových zdrojů, ale potřebujete naopak více lidské práce. Poměr mezi cenou práce a materiálu je tedy úplně jiný než u nové výstavby. V současnosti se to ekonomicky neprojevuje v náš prospěch, spíš naopak, protože právě lidská práce je drahá.
Pokud ale budou zdroje v budoucnu ještě vzácnější než dnes a jejich používání se více promítne do ceny materiálů, myslím, že se tato situace může změnit. Pak by se tento způsob práce mohl stát normou.
Jak by podle vás měla vypadat výuka architektury, aby připravovala studenty na svět, kde bude stále méně potřeba stavět nové budovy?
Myslím, že by se výuka měla mnohem více soustředit na to, co už kolem nás existuje. Měli bychom se vzdát představy, že úkolem architekta je především stavět, a začít architekturu chápat spíše jako provádění zásahů do existujícího prostředí.
Když jsem studoval architekturu já, velká část výuky se soustředila na navrhování nových budov – jak přistupovat k místu, jak na něm stavět, a také na velké osobnosti dějin architektury, které se proslavily tím, co vybudovaly. Myslím, že to se musí změnit.
Měli bychom se naučit pracovat s tím, co už existuje, a brát to jako výchozí bod pro všechno, co přijde dál, ať už pracujeme s krajinou, nebo s budovami. A zároveň se snažit nepodléhat příliš fascinaci architektonickým egem, které chce neustále stavět něco nového.
Na November Talks přijedete mluvit o transformaci. Co by podle vás měl člověk po vaší přednášce začít vnímat jinak?
Doufám, že lidé začnou v materiálech vnímat nejen estetickou, ale také etickou rovinu, pokud jsou ochotni se jimi zabývat dostatečně do hloubky. Rozhodování o tom, jaké materiály použít a jak s nimi pracovat, by podle mě nemělo vycházet jen z toho, co považujeme za esteticky přitažlivé. V samotných materiálech je něco, co může být mnohem zajímavějším vodítkem pro tvorbu architektury.
Doufám proto, že posluchače můj přístup zaujme právě tím, že se snaží jít do hloubky a hledat odpovědi i tam, kde je většina lidí možná nehledá.
Více k tématu
Přednáškový cyklus November Talks na téma On Transformation
November Talks 2026 mají letos téma On Transformation a týkají se nového využití a cirkularity v architektuře a ve stavebnictví. „Nejedná se jen o prostorovou transformaci a rekonstrukci stávajících budov, ale i o sledování obecných proměn přístupu k architektuře a výuce. Budeme se věnovat adaptacím, strategiím, využívání existujících prostor, institucionálním proměnám i politice transformace,“ vzkazuje kurátor letošního ročníku Miroslav Pazdera.
Přednášky se konají čtyři listopadové středy na FA ČVUT od 18.30
4. 11. Søren Pihlmann / pihlmann architects
11. 11. Charlotte Malterre-Barthes / RIOT – EPFL
18. 11. Laura Linsi & Roland Reemaa / LLRRLLRR
25. 11. Carla Ferrando Costansa & Pablo Garrido Arnaiz / PARABASE
Přednášky budou v anglickém jazyce, jsou určeny široké veřejnosti, vstup je volný a bezbariérový. Sérii November Talks podporuje nadace Sto Foundation a každoročně se koná na vybraných evropských školách architektury.
