Poznámka ke GPA 2009
Večer 18. 6. 2009 proběhl nejen v duchu pohřbu ikony populární hudby, ale také v duchu architektury. Rok se s rokem sešel a je třeba opět vyhlásit národní cenu za architekturu Grand Prix Architektů 2009. Soutěž a s ní spojená přehlídka se bohužel setkává s čím dál menším zájmem architektů, proto od loňska dostala porota právo vyzývat k soutěži. Přesto, zdá se, to nejpodstatnější nezachytila a o to nepochopitelnější je neobsazení některých kategorií, má-li porota právo i vybírat ze všech realizací.
Ladislav Zikmund-Lender , 23. 6. 2009
Jasným sdělením je jako ostatně již po několikáté neobsazení ceny za urbanismus, který je v Čechách patrně opravdu mrtvý. Tři přihlášené projekty do této kategorie to bohužel jen potvrzují. Přehlídka letos vydala trestuhodně uniformní projekty a po skončení večera máte velké potíže vybavit si vítězné projekty a jejich hlavní myšlenky.
Vyhlašovací večer proběhl standardně, jen volba moderátora Lumíra Tučka nebyla nejspíše příliš vhodná – neplnil roli ani dobrého moderátora (přeskočení jedné ceny se samozřejmě stane, ale neupravit mikrofon řečníkovi či produkovat rádoby vtipná a hlubokomyslná zamyšlení nad podstatou architektury mu opravdu šlo), ani baviče. Tuček je vynikajícím bavičem v pořadu Na Stojáka a podobných, ale na napucované akce typu Grand Prix se hodí spíše nějaká ta afektovaná blondýna či bruneta; prostě to k tomu tak nějak sedí lépe.
V doprovodných projekcích letos trestuhodně chyběl alespoň slide nominací, užšího výběru poroty. Zdlouhavé vysvětlování, proč byla vybrána ta která stavba je pak úplně zbytečné, když nevíte, z čeho porota vybírala (katalog dostanete samozřejmě až po vyhlášení výsledků).
Co se kvality nominované architektury týká – je, jak správně uvedl prof. Vlček, ve své normalizační, normalizované fázi. Většina rodinných domů nenadchne ani neurazí, romantický minimalismus je holt vládnoucím stylem doby. Vítězové kategorie novostavba, Studijní a vědecká knihovna v HK, a interiér, stavební fakulta ČVUT v Praze, samozřejmě vyčnívají, o rekonstrukci České spořitelny v Rytířské se jistě dá říci, že je citlivá, leč opět srovnáme-li s dalšími rekonstrukcemi mimo soutěž, nebo s rekonstrukcemi oceňovanými dříve. Daleko více motivující by bylo ocenit třeba rekonstrukci obecního domu v Lukovečku, neboť takových je po celé republice celá řada a architekty může inspirovat v přihlašování do podobných menších zakázek a začít přeměňovat český venkov v moderní sídelní jednotky. Aby český venkov přestal být bujícími zbytky normalizačního plánu utápějícími se v hromadících se zásobách ve starých kůlnách, stodolách (příklad rekonstrukce s číslem R17), které se mohou přeměnit v moderní, ekologické a kvalitní bydlení a mohou zamezit přílepkům v podobě satelitních městeček, parazitujících na venkovské infrastruktuře.
Poslední kritická poznámka bude mířit ke katalogu, který ač rozsáhlejší, nepřináší příliš více, než katalogy dřívější. Texty ke každé stavbě jsou sice hezké, ale nikde se třeba nedozvíte, jsou-li jejich autorem členové poroty, samotní autoři, nebo ještě někdo další. Bez toho nemá smysl je číst.
Výtku ke grafické podobě najdete v nadsázce v přiloženém obrázku. A pro přehled v české architektuře použiji zase raději ročenku české architektury.
