Zdeněk Lukeš: Masarykův byt

byt vznikal po etapách v období 1922-28. Původně bylo téma skutečně zadáno tehdy nejznámějšímu a nejrespektovanějšímu českému architektu Janu Kotěrovi (1871-1923). Jeho návrhy vnitřního zařízení byly však trochu podivné, spadaly do období, kdy zakladatel české moderní architektury hledal nové cesty po ne právě úspěšné neoklasicistní epizodě své tvorby. Úkol byl tak na doporučení sochaře Stanislava Suchardy a dalších členů spolku Mánes zadán slovinskému architektu Josipu (Josefu, Jože) Plečnikovi (1872-1957), někdejšímu Kotěrovu spolužáku na studiích u prof. Otto Wagnera na vídeňské umělecké akademii a úspěšnému architektu rakouské metropole (jeho Zacherlův palác v centru Vídně byl považován za jednu z prvních vskutku moderních staveb v Evropě). Plečnik působil již od roku 1911 v Praze jako pedagog Uměleckoprůmyslové školy. Je zajímavé, že prezidentova dcera Alice, která měla hradní úpravy na starosti, nebyla nápadem povolat Plečnika zprvu nijak nadšená. Měla obavy, že i jeho návrhy budou nemoderní, s odkazem na klasické vzory.

V tom se nemýlila, Slovinec byl zcela zaujat architekturou středomořské oblasti, navíc studoval teorie německého architekta Gottfrieda Sempera, které k antickým vzorům odkazují. Plečnikův neoklasicismus však byl pojat s mimořádnou invencí. On nikdy jen nekopíroval, ale tvůrčím způsobem s různými tématy pracoval. Uplatňoval často motiv přepisu měkkých materiálů – textilií – do kamene, dřeva nebo kovu, což byl také semperiánský princip. Plečnikovi šlo nikoli o náhradu, ale o symbolické propojení různých stylových epoch Hradu, proto rád kombinoval staré a současné prvky a dával jim nový význam. Alice Masaryková proto záhy začala Slovince v jeho úsilí podporovat a sama mu dávala náměty k práci.

Hlavní část prezidentova bytu vznikla ve druhém patře Nového královského paláce (čp. 1/IV), ve styku jižního a středního křídla. Plečnik především rozšířil krček mezi kaplí sv. Kříže a středním palácovým křídlem na Druhém hradním nádvoří. Do nového prostoru vestavěl výtahovou věž s válcovou kabinou z teakového dřeva. Kolem věže pak obíhá spirální žulové schodiště. Tzv. Presidentský výtah propojuje nově upravený tunel mezi Druhým a Třetím nádvořím, kam zajížděl Masarykův automobil. Odtud se prezident dostal během dvou minut do svého bytu. Jeho ústřední částí bylo Impluvium – kontemplační prostor, inspirovaný římskými vilami. Je v něm kruhová kašna, přisvětlená oválným stropním oknem. K němu přiléhá Harfový (někdy též zvaný Zlatý) salonek, jehož stěny pokrývá plátkové zlato. Kdysi v něm stávala harfa. Z něj se vchází do prostoru druhého patra románské Bílé věže, obestavěné později středním křídlem a integrované tak do těla stavby ( z třetího nádvoří jsou v tom místě vidět slepá okna). Tam vznikla tzv. Erbovní síň se zachovanou renesanční Sprangerovou stropní freskou. Plečnik doplnil prostý dřevěný stůl a mramorovou desku s nápisem: „Obci starosti své osobní podrob“. Nejstarší zachovaný interiér Nového paláce doplňují znaky zemí Československé republiky.

Na jih od Impluvia se pak nalézala řada vzájemně propojených místností. První z nich – u schodiště vedoucímu k hlavním vstupu „pod balkonem“ na Třetím nádvoří – byla pracovna TGM s jednoduchým interiérem - všechny stěny pokrývaly mahagonové police na knihy. Dále tu byl velký stůl, křeslo a známý čtecí stolek, v rohu pak fontánka ze slezské žuly. Nevisely tu žádné obrazy ani dekorativní prvky (pozlacené hlavičky, které tu jsou dnes, patřily do výbavy dnes už nedochované šatny). Nábytek pro zmíněné místnosti navrhl v jednouchých, ale elegantních formách Plečnik, většinu zařízení bytu ale tvořil starý dobrý empirový nábytek z počátku XIX. století, který slovinský architekt obdivoval. Z dalším místností enfilády zmíním alespoň Bílou jídelnu, tzv. Malý sloupový (nebo také Zelený) salon s dřevěnými sloupy v okenních osách nebo Výšivkový salon Alice Masarykové, zničený ovšem v totalitní éře. S výjimkou tohoto salonu se ostatní výše zmíněné interiéry buď zachovaly nebo byly rekonstruovány v 90. letech a návštěvníci je pak měli možnost vidět během dvou exkursí, pořádaných v rámci velké Plečnikovy výstavy v roce 1996 i později v rámci některých „dnů otevřených dveří“.

V komunistické éře bylo vše, co bylo spojeno se jmény Masaryk a Plečnik ovšem buď zničeno, nebo alespoň degradováno. Když jsem přišel v roce 1990 pracovat na Hrad, našel jsem Erbovní síň proměněnu v sklad piva, tzv. Presidentský tunel byl změněn v garáže a sklad pro zahradníky. Do prostor Výšivkového salonu byly vestavěny záchody a Masarykova pracovna ustoupila obří Husákově místnosti, takže byly dokonce vybourány stěny, strop a podlaha. Salon pak byl zařízen moderním těžkopádným nábytkem. Příznačné je, že knih tu bylo jen pár – ve třech policích, schovaných za odklápěcím obrazem, se nacházely Leninovy spisy. Co bylo možné, postupně jsme vrátili na původní místo a alespoň část bytu rehabilitovali.

Méně se ví, že k bytu prezidenta Masaryka patřily také některé prostory v přízemí a suterénech Nového paláce, napojené na hradní zahrady, které byly také upravovány Plečnikem. Šlo o Lví síň s krásnou kašnou, vinné sklepy, Vázové schodiště nebo vstup do tzv. Jižního čestného výběžku z Prvního nádvoří s oválnou kašnou a ozdobnou lampou. Tyto partie jsme po restaurování otevřeli na půl roku veřejnosti v průběhu Plečnikovy výstavy.

Plečnikovy nadčasové úpravy hradních nádvoří, některých zahrad a interiérů, ale i parku v Lánech, jsou ojedinělou ukázkou mimořádné architektury a designu. Dlužno připomenout, že ji obdivovali i příslušníci mladé avantgardy (na druhé straně čelil architekt také mnohým útokům konzervativců). A ještě jedna věc: Slovinec vykonával všechny práce pro Pražský hrad zdarma. Když se to rozezlený prezident dozvěděl a poslal mu na lublaňský účet honorář, přišly peníze zase zpátky. Skromný architekt si považoval za čest pracovat pro Pražský hrad a TGM...

Psáno pro Neviditelného psa