Na prahu modernity. Revoluční umělecké hnutí Vídeňská secese slaví 125. výročí založení
Umělecké hnutí Wiener Secession se propsalo do architektury stejně silně jako do výtvarného umění. Architekti Otto Wagner, Josef M. Olbrich a Josef Hoffmann proto patří mezi přední osobnosti, jejichž díla definovala nové přemýšlení o architektuře přelomu 19. a 20. století.
Adéla Vaculíková , 15. 8. 2022
Secese jako nový začátek
Ve znamení přírodních motivů, geometrických ornamentů, ale i nové modernosti v opozici k překonaným historismům – skupina výtvarných umělců Wiener Secession se zformovala přesně před 125 lety. Zářivě bílý pavilon se zlatou sférou z listů, který si pro své výstavy na předpolí Ringu postavila, dnes patří mezi nejznámější stavby Vídně. Umělce, designéry a architekty, kteří se ve skupině sdružovali, zase vnímáme jako klíčové osobnosti stojící na prahu mnoha změn.
Skupina Wiener Secession vznikla roku 1897, založili ji mladí umělci různých zaměření – například malíř Gustav Klimt, designér Koloman Moser nebo architekti Josef Maria Olbrich a Josef Hoffmann. V evropském měřítku jejich iniciativa nebyla ojedinělá. O pět let dříve vznikla v Mnichově skupina Münchner Secession a roku 1898 pak ještě Berlin Secession v Berlíně. Pojem secese se dnes všeobecně používá pro označení „stylu“ přelomu 19. a 20. století. V primárním slova smyslu však „secese“ znamená „odloučení“. Jelikož jmenované skupiny vznikly „secesí“ mladých umělců od tradicionalistických akademií, ustálil se pojem i v jejich názvech.
Když se řekne Gustav Klimt, každý si vybaví zářivé barvy, zlaté pozadí a hrdé femme fatale. Vídeňská secese měla však i jiné projevy. Zejména v architektuře se začaly prosazovat čisté plochy oproštěné od historizujících detailů, důraz na funkci nebo konstrukci. Průkopníky tohoto smýšlení byli architekti Otto Wagner, Josef Maria Olbrich a Josef Hoffmann.
Více k tématu
Josef Maria Olbrich a manifest Vídeňské secese
První výstava Vídeňské secese proběhla roku 1989 v čerstvě dokončeném Pavilonu Secese od architekta Josefa Marii Olbricha (1867−1908). Rodák z Opavy a pozdější žák a spolupracovník Otto Wagnera mu dal podobu inspirovanou asyrskou architekturou. Stavbu tvoří mohutné nárožními pylony, které vynáší kupoli ze zlatých lístků, uvnitř se pak nachází velkorysá výstavní hala. Josef Maria Olbrich o pavilonu řekl, že jím chtěl dosáhnout „čisté důstojnosti“. Dobová kritika ho však přirovnala k hlávce zelí.
Na svou dobu odvážnou stavbu uvozuje nápis „Každé době její umění, každému umění jeho svobodu“, vstupní portál dekorují hlavy symbolizující malířství, architekturu a sochařství a jeden z pylonů vynáší latinský nápis Ver Sacrum – v překladu „Svaté jaro“, což byl název nezávislého časopisu, který mladí umělci vydávali. Olbrichův pavilon tak byl skutečným manifestem mladého uměleckého hnutí.
Josef Hoffmann a Wiener Werkstätte
Neopominutelnou postavou secesní architektury je rovněž Josef Hoffmann (1870−1957). Stejně jako Olbrich pocházel z českých zemí a v Jihlavě dokonce studoval na stejném gymnáziu jako jeho pozdější souputník Adolf Loos. Josef Hoffman je známý především svým přesvědčením, že každý předmět může být uměleckým dílem. Právě s tímto názorem nesouhlasil propagátor funkčnosti Adolf Loos. Zosobněním Hoffmanova přesvědčení se stalo založení umělecko-řemeslných dílem Wiener Werkstätte (1903), které usilovaly o pozdvihnutí výtvarných i řemeslných kvalit umělecko-řemeslných výrobků.
Josef Hoffman společně s Wiener Werkstätter realizoval budovu sanatoria Purkersdorf (1904) ve Vídni. Jednoduchá stavba, která nechává působit své prázdné plochy byla absolutním Gesamtkunstwerkem. Základním motivem se stal čtverec, podlehl mu veškerý dekor i rozvržení okenních tabulek.
Stejně působivým, ale ještě mnohem luxusnějším Gesamtkunstwerkem je Hoffmanův palác Stoclet (1905-1911) v Bruselu. Stavbu, která je stejně jako sanatorium označována za dílo „geometrické secese“ navrhl pro bankéře a sběratele umění Adolpha Stocleta. Asymetricky rozložené hmoty budovy jsou obložené mramorovými deskami a doplněné kovovými detaily. Vila byla vybavena luxusním nábytkem od Wiener Werkstätte a Gustav Klimt pro ni vytvořil rozsáhlou sérii mozaik. Palác Stoclet je dodnes v soukromém majetku rodiny, ačkoliv patří mezi památky UNESCO, není veřejně přístupný. Jeho originální interiéry jsou pravděpodobně dochovány ve velmi dobrém stavu, vila nikdy neprošla výraznými stavebními změnami a je tak stále autentickým svědkem Hoffmannových vizí.
Josef Hoffmann realizoval několik svých staveb i na dnešním území České republiky. Pro Kouty nad Desnou navrhl pozoruhodné venkovské sídlo (1913−1915) olomoucké rodiny Primavesi. Dřevěné stavbě s doškovou střechou představil sloupový portikus shlížející dolů ze svahu. Budova však již ve 20. letech kompletně vyhořela. Pro huť Poldi v Kladně zase realizoval dům pro hosty (1902), objekt je dnes po rekonstrukci a funguje jako Hotel Hoffmann.
Otto Wagner a moderní funkčnost
Generačně nejstarší představitel secese Otto Wagner (1941−1918) patří mezi nejvýznamnější osobnosti architektury přelomu 19. a 20. století. Byl učitelem jak Olbricha, tak Hoffmanna. Zároveň vychoval velké množství architektů, kteří poté působili v Čechách − u Wagnera studoval i „zakladatel české moderní architektury“ Jan Kotěra nebo autor masarykovské přestavby Pražského hradu Josip Plečnik.
Otto Wagner se k hnutí Vídeňské secese přidal už jako profesor vídeňské akademie. Od historismů, které jsou charakteristické pro jeho ranou tvorbu, se dostal až k velmi modernímu pojetí architektury. Otto Wagner říkal, že fasáda domu je jako rám, na nějž se navléká tkanina. Průčelí svých domů proto rámoval nárožními pylony, které jako by vymezovaly zavěšenou látku, do níž jsou vyřezaná okna. Ornament používal, rozhodně ale za něj neschovával konstrukční prvky – jeho architektura by byla stejně účinná a funkční i bez něj.
Výsostným příkladem jeho přístupu k architektuře je budova Poštovní spořitelny (1903) ve Vídni. Kompletně symetricky komponovaná stavba zabírá celý městský blok a skrývá v sobě trojlodní skleněnou halu s odhalenou průmyslovou konstrukcí.
Wagner byl pro výstavbu Poštovní spořitelny vybrán na základě architektonické soutěže. Ve Vídni měl však velmi silnou pozici již od 90. let 19. století, kdy se stal uměleckým radou města. Je tak autorem mostů, městského mobiliáře, a především vstupů do metra. Mezi jednoduchými kubickými stavbami vyniká vstupní stanice na Karlově náměstí ve Vídni s přiznanou železnou konstrukcí, výplněmi z mramorových desek a střechou z vlnitého plechu.
Spolek Wienner Secession formálně zanikl s rokem 1939 v důsledku nacistické nadvlády nad Rakouskem. Dílny Wiener Werkstätte existovaly pouze do roku 1932, jejich fungování totiž nebylo za hospodářské krize únosné. Aktivity a díla spolku Wiener Secession, dílen Wiener Werkstätte i jednotlivých umělců ve Vídni mapují stálé expozice v budově Leopold Musea.
