Jaké to je v ateliéru Jaroslava Drápala

Hlavním důvodem, proč jít do ZANu k panu docentovi, byly zřejmě jeho přednášky, které, pravda, vždy nebyly pro nás prváky srozumitelné. Ale kde člověk cítil, že jde při navrhování o něco víc než jenom o hledání tvaru nebo formy. Byly to takové první záblesky myšlení architekta a objevení toho, že má architektura duši. Z přednášek bylo čitelné, že pan docent vede výuku a vnímá architekturu jinak než ostatní. Odlišoval se. A chápání věcí v širším měřítku bylo to, co mě zaujalo.

HLEDÁNÍ

Student ateliéru pana Drápala musí chtít. A to v několika rovinách. Musí chtít přemýšlet, chtít hledat, ptát se, dokonce i chtít tápat mimo. Převážně jsme byli vedeni tak, že jsme objevovali desítky slepých uliček, kudy dál tvorba nemohla jít, ale kdyby nebylo jich, jak bychom se mohli přesvědčit o tom, že cesta, kterou jsme zvolili, je právě ta správná? Je to takové analyzování si situace ze všech různých stran, abychom při jakékoli kritice a obhajobě našli odpověď na každou otázku.

OCHOTA A ROVNOCENNOST

Přicházíte v pátek ráno do ateliéru a víte, že za sebou rozhodně nemáte tolik práce, kolik jste chtěli. Nesete s sebou o stovky skic míň, než by bylo potřeba, abyste mohli „s klidem konzultovat“. Strach z ostudy okamžitě zmizí, když po, přiznejme si, dlouhém čekání dojde řada na vás, a vy si sedáte k lavici se dvěma usmívajícími se architekty – panem Drápalem a paní Lukačovič. Oba vždy pozorně poslouchají a v průběhu vaší promluvy a vysvětlování svých vizí, se začnou ptát. Pustí se do hledání spolu s vámi. Snaží se jít vaší cestou, ale přitom s přínosem jejich zkušeného pohledu. Oceňuji umění navádět nás studenty k něčemu, aniž je to „něco“ nevyslovené. Nejčastěji opakovaná slova byla „jen nadhodím..., co třeba takto…, přemýšlela jste o tomto…, a zkuste ještě jinak…, opravdu jen nadhazuji..., představte si…“

Velikou výhodou právě v této oblasti pro nás byla zkušenost relativně čerstvé paní architektky Lukačovič. Není to přece jen tak dávno, co přestala být studentkou. Tudíž nás dokázala směrovat. Rozuměla nám, znala pocit, kdy člověk začíná s něčím novým a neví, kudy kam. Často nám i překládala vysoce filosofické věty pana docenta. S její pomocí se nám podařilo pochopit smysl toho, proč ještě stále stojíme na místě a ptáme se po pravé podstatě. Ony obecné pravdy pana docenta Drápala dokázala paní architektka převést do praktického hlediska a konkrétnějších rad. To bylo pro nás velmi důležité.

DISKUZE

Vzhledem k tomu, že se nás v ateliéru pohybovalo pokaždé kolem deseti a každá konzultace trvá téměř půl hodiny, vznikl tu čas, kdy jsme byli sami sobě konzultanty. Začínali jsme pak chápat věci také z jiné perspektivy. Člověk zjistil, že ačkoliv má každý spolužák jiné téma, naše problémy jsou podobné, často dokonce stejné. Mnozí mě varovali, že v tomto povolání budu narážet na tvrdou konkurenci, na boj o to "být lepší než ti druzí", na krádeže nápadů. Možná to přijde, ale rozhodně se to nedá říct o našem ZANu. Ba naopak, přicházel čas na diskuze otevírající různá problémová místa konkrétních projektů a sním často i náznak řešení. A ať už byly diskuze na téma navrhování, podstaty architektury, žebříčků filmů, relativity času nebo jakýchkoli jiných, daly mi hodně.

INDIVIDUALITA

Bez diskuze je to, že téměř stoprocentní volnost ve výběru tématu s sebou nesla pro naše vyučující větší množství práce, než které by je čekalo při jednotném zadání. Nicméně i přesto dostal každý z nás velice kvalitní čas, kdy konzultoval své nápady. Ne každý architekt by si mohl dovolit udělat ve výuce takový rozdíl mezi studenty. U někoho z nás probíhala fáze hledání myšlenky /ideji/ jen několik prvních týdnů, proto se dál mohl věnovat stránce „pozemské“, statické, konstrukční… a konzultovat své dílo v této úrovni. Ale u mnoha jiných bylo hledání delší, což s sebou neslo neustálé kladení otázek stále znovu a dokola. Co je smyslem stavby? Čeho chci dosáhnout? Proč zrovna tímto způsobem? K této druhé skupině patřil i můj projekt, Hudba a architektura. Je ještě mnoho dalších věcí, které nás v ateliéru pana Drápal a paní Lukačovič překvapili. Jednou z nich je ochota trávit s námi svůj čas i po pracovní době a konzultovat výplody naší práce. Nevím, zda nás něco takového dál bude potkávat. Třeba ano. Každopádně máme být za co vděční.

MŮJ VÝBĚR / VOLBA TÉMATU

Během prvního semestru jsem zachytila při již zmiňovaných přednáškách zajímavé termíny. Něco mi připomínaly. Něco mě hodně blízkého. Byly to slova jako rytmus, harmonie, řád, dynamika, gradace… Jednalo se tehdy o hledání a třídění kompozičních kategorií v architektuře. Ale já si byla jistá, že se tyto kategorie vyskytují ještě i jinde. A to hojně. Proto výběr mého tématu netrval dlouho a „Hudba a architektura“ byly na světě. Stejně totiž jako skladatel komponuje skladbu, tak architekt komponuje stavbu.

První fáze byla odpovědět si na otázku, čeho chci dosáhnout. Potažmo řečeno, co (si) tím chci dokázat. Zda pro mě bude primární navrhnout zcela funkční pavilon hudby inspirovaný hudebním dílem, hrát si s myšlenkou experimentálního prostoru, kde by hudba hrála a hlavním předmětem by byla akustika, či přepsat pomocí konkrétní skladby její kompoziční kategorie do prostoru a tím je zhmotnit. Výsledek není ani tak kombinací těchto nápadů, jako spíše poupraveným výstupem přepisu kompozičních kategorií. Přišly dny, kdy jsem si vybírala skladbu, melodii, popěvek, se kterým by se mi dobře pracovalo. Ve hře byla spousta děl. Po následné konzultaci to „vyhrála“ Vltava od Bedřicha Smetany. Ona samotná je inspirována přírodou. Náramně mě bavilo rozebírat skladbu z nejrůznějších hledisek. Naposlouchávala jsem si jednotlivé části a poznamenávala, co dělá melodie, co hlasitost, co rychlost, zda je skladba dur nebo moll, kolik hraje nástrojů, jaké jsou přechody, jaké cítím emoce. Pak vznikl rozbor, který když jsem přinesla na konzultaci, způsobil velkou debatu o tom, zda je vůbec možné a chtěné vše „narvat“ do jediného návrhu stavby. Moje jasně daná představa o tom, že melodii bude přepisovat světlo, hlasitost tvar, emoce materiál, atd. byla celkem brzy pozměněna. Pan Drápal mě učil oprostit se od striktnosti. Vedli jsme dlouhé debaty o tom, zda je třeba přiřknout té které kategorii takový projev. A hlavně – zaměřili jsme se především na přepis emocí a jejich asociací. Jak vyjádřiv napětí, touhu, lehkost, hravost, tíseň, uvolnění, radost apod. A tak jsem chodila další týdny a přinášela nové a nové půdorysy, řezy, skici, inspirace. Tu a tam jsem na konzultaci pustila skladbu samu, abychom všichni tři věděli, o čem je řeč, co mě dělá problém přepsat do prostoru.

Výsledkem celého mého snažení není přínos pro ostatní tím, že bych navrhla realizovatelnou budovu, ale přínos hlavně pro mě. Jak je to ostatně v každém ZANu. Člověk si osvojí zcela novou zkušenost, kterou si nejlépe nese celé následující roky, a od které se, doufejme, bude moci odpíchnout i v jiných ateliérech. Já se s pomocí pana docenta Drápala a paní architektky Lukačovič naučila, jak prostorem, hmotou a tvarem vyjádřit ideu. Sáhla jsem si na to, co znamená věta pana docenta: "Architektura, to je dialektická jednota těchto komponentů: prostoru, hmoty a tvaru!“

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.