Galerie dětské Ilustrace Otakara Božejovského – třetí místo soutěže Ještěd F kleci #16

Pátek, 7. Říjen 2016 - 0:00
| Napsal: | Zdroj: Autorská zpráva

Bohatá sbírka knižních ilustrací, jejichž majitelem je Otakar Božejovský, ztratila spojitost se světem literatury. Autor pro ni ve své bakalářské práci vytváří vlastní kontext, tvořený architekturou výstavné síně v jednom ze čtyř solitérních objektů za krušnohorskou obcí Boží Dar. Napětí mezi novými objekty a okolní krajinou je záměrné a vychází z jejich „poetické izolovanosti“.

Šimon Marek, Galerie dětské Ilustrace Otakara Božejovského – foto © Ještěd F kleci
Fotoalbum: 
Katalogový list: 
Autor Šimon Marek
Ateliér FUA TUL – Ateliér Suchánek & Janoš
Škola FUA TU Liberec
Světadíl Evropa
Země Česká republika
Město Boží Dar
PSČ 363 01
Datum projektu 2016

Otakar Božejovský, bývalý ředitel a zakladatel exilového nakladatelství dětské literatury Bohem Press se sídlem v Curychu, je majitelem sbírky pěti set originálů knižních ilustrací. Je zároveň iniciátorem vybudování objektu, kde bude sbírka uložena. Navzdory tlaku k výstavbě v Praze, kde by další galerie pravděpodobně zanikla mezi institucemi podobného typu, bylo zvoleno po vzoru menších muzeí ve Švýcarsku, či Japonsku místo periferní – okrajová část Božího Daru v Krušných Horách.

S těmito předobrazy se však rozchází v ekonomické i architektonické rovině. Společným bodem těchto objektů je jejich umístění v rámci aglomerace dvou a více několika set tisícových měst v dojezdové vzdálenosti zhruba deset až dvacet kilometrů. Božídarská oblast musí, nechceme-li budovat galerii, která je atraktorem sama od sebe, především cílit na klientelu, která zde díky rozsáhlým ski-areálům již existuje, vytvořit prostor charakteristický a promlouvající jak k milovníkům umění, tak k lidem, kteří galerie běžně nenavštěvují.

Parcelou rozsáhlá louka ve svažitém terénu, nejbližším cípem vzdálená přibližně tři sta metrů od posledního domu, který je součástí pevnější městské struktury, tzn. na dohled z návsi s kostelem. Jedním ze zásadních bodů výše uvedených muzeí je jejich umístění ve zcela nezastavěné krajině a tedy poetická izolovanost. V případě Božího Daru postupováním po situaci až k nejzazšímu rohu vyhrazeného pozemku nelze takové izolovanosti dosáhnout.

Galerie, která je součástí zástavby je svou funkcí významným městotvorným prvkem a galerie v krajině je významným prvkem, jakousi mohylou symbolizující netknutost a klid. V tomto ohledu působí místo na okraji špatně přístupného města se dvěma sty padesáti obyvateli vcelku nepřesvědčivě. Nakládáme s parcelou nemající vztah k městu a už vůbec ne k otevřené krajině.

Město v údolí způsobuje relativní sevření zástavby mezi okolní kopce, jejichž hřebeny definují jasný a viditelný horizont. Pás luk pod horizontem směřujících do údolí pak funguje jako plátno, navádějící k práci s obrazem, kterým je výhled z města směrem do krajiny. Uskupení budov se podobně jako ilustrace v knize stává komplementárním prvkem v panoramatu vesnice.

Objekt sestává ze čtyř staveb – výstavní síně s přidruženými provozy, soukromé rezidence majitele sbírky, pavilonu s dětským hřištěm a pronajímatelným ateliérovým apartmánem pro umělce. Jsou umístěny v ortogonální kompozici, jako ryze nepřírodní, rigidní prvek. V prostředí krajiny mají působit nepatřičně, až mimozemsky.

Jsou vzájemně propojeny neformálním, kamenem dlážděným chodníkem v trávě. Návštěvník k uskupení přichází po štěrkové cestě z návsi. V čele stojí galerijní objekt. Po levé straně panoramatu leží rezidence Otakara Božejovského, jeho soukromá ředitelna, odkud dohlíží na své panství. Vpravo od galerie apartmán, sloužící jako pronajímatelný ateliérový byt, či ubytování pro hostující umělce a v nejvyšší části pak pavilon, otevřené venkovní hřiště, provzdušněná prolézačka.

„Architektura galerie má blahosklonně vzhlížet k vystavovaným dílům.“ *

Samostatné plošné umění, často klade prostorové požadavky na dispozici a nezaujatost okolí, není tedy žádoucí, aby bylo rušeno příliš specifickými rozmary architekta. Ilustrace dovoluje v tomto směru odlišný přístup a proto se k ní vztahuje jiná, než běžná galerijní typologie. Návrh je zde směřován způsobem, který je v lehkém rozporu s Lehmbruckovou definicí a profiluje se jakožto:

Dům jako interpretace sbírky

Sbírka je konečná, symbolizující uzavřenou kapitolou života nakladatelství. Formát budovy odpovídá předpokladu extrémních podmínek pro vystavování a pozorování děl, kdy expozice obsáhne kompletní sbírku pěti set ilustrací v 280 minimálních místnostech. Galerijní objekt je architektonickým vyjádřením kompletní sbírky dětské ilustrace.

Univerzální prostor pro specifické využití

Po odstranění dělících stěn zůstává otevřená výstavní síň, členěna hustým sloupovím, které se pro galerii ilustrace stává charakteristickým. Determinuje totiž formát vystavovaných prací (jediným bodem společným pro všechna díla je velikost nepřesahující řádově 50x50cm). Zároveň je jakýmsi manuálem napovídajícím, jakým způsobem s prostorem dále pracovat a členit jej. Charakteru místa částečně ustupují kurátorské obtíže.

Ilustrace, vyskytující se v publikacích jak pro děti, tak pro dospělé, bez ohledu na kvalitu zpracování, vždy do určité míry svázána s příběhem. Ačkoliv lze výtvarný doprovod po vytržení z kontextu knihy po jeho technické stránce hodnotit, nelze jej řadit mezi autonomní umění, právě kvůli jeho sepětí s literárním obsahem. Jinými slovy ilustrací doprovozené publikace dokážeme posuzovat pouze jako celky. Absence příběhu může však samostatně stojící ilustraci obohatit o zcela nový rozměr, jímž je tvorba vlastního kontextu a tedy nových účinků na obsah výtvarného díla. Stejně jako může příběhovou linii měnit blízkost ač zdánlivě nesouvisejícího obrazu, může vnímaní konkrétní ilustrace měnit specifická prostorová změna. Vnitřní uspořádání výstavní síně na toto odpovídá zvláštní variabilitou dispozice, jejíž řešení je odpovědí kurátora.

* LEHMBRUCK, Manfred. Grundsätzliche Probleme des zeitgemässen Museumsbaues. 1943

Diskuse: