Hudební divadlo v Grazu

Úterý, 14. Červen 2011 - 2:00
| Napsal:

Článek popisuje návrh nové budovy Hudebního divadla v rakouském Grazu. Autorům návrhu šlo o vyjádření úzké vazby mezi hudbou a architekturou a hledali společné rysy obou umění. Jako jeden z hlavních použitých materiálů si vybrali beton. Složité zakřivené betonové plochy zůstaly v prostorách přístupných veřejnosti nezakryté, přiznané.

Vztah mezi hudbou a architekturou je klasický, příliš klasický pro mnoho současných architektů. To však není pohled autorů architektonického návrhu budovy Hudebního divadla při Universitě hudby a umění v rakouském Grazu (KUG).

V UNStudiu mají rádi klasiku, ale s něčím navíc… Téma akustického prostoru, využívané pro svůj dramatický potenciál Le Corbusierem a Xenakisem, je pro ně stále předmětem fascinace a neuvěřitelného potenciálu.

Vzhledem k tomu, že divadlo MUMUTH je součástí University hudby a dramatických umění a je tedy místem, kde mladí hudebníci začínají sbírat své odborné zkušenosti, zdálo se jako více než vhodné navrhnout budovu tak, aby bylo zřejmé, že žije hudbou.

Přání vyjádřit hudbu budovou tak, jak je to jen možné, zaměstnávalo architekty téměř deset let. Ačkoliv z vnějšku se projekt od jeho podoby na počátku podstatně změnil, dvě jeho vnitřní nosná témata přetrvala.

První z nich je představa konstrukce s tak úzkým vztahem k hudbě jako pružiny. V prvním stadiu soutěže, kdy návrh byl jen velmi koncepční, autoři předpokládali pružinu s proměnným průměrem, která se může natahovat nebo stlačovat a skládat do sebe, takže její objem se různě mění. Budova tak může být používána s proměnnými objemy jeviště, hlediště, zkušebních a dalších prostor – organický prvek, spojitá linie pohlcující do sebe pravidelné intervaly a přerušení, změny směru a smyčky bez ztráty spojitosti. Věci visí za sebou jako prádlo na šňůře: sklo, beton a rozvody. Tyto principy zůstaly v mnohém zachovány, ačkoliv už nejsou tak zřejmé na fasádě, konstrukce sama je vstřebala.

Čitelnost pružiny jako spirály je postupná. Návrh pro druhé stadium soutěže byl v duchu spirálového konceptu rozpracován – na jedné straně jednoduchá pravoúhle a horizontálně orientovaná konstrukce přechází na protější straně do složitější, členěné v menším měřítku. Je to princip spirály, která se větví do několika menších. To modeluje budovu jako prolínání přísného a nekompromisního černého bloku divadelního sálu se sérií „plujících“ – pohyb evokujících objemů tvořených foyer, schodišti a dalšími otevřenými prostory. Divadlo má veřejný charakter, který je v jedné části dynamický pohybem skupin lidí během různých akcí budovou a v jiné současně klidný, tichý a soustředěný při prožívání uměleckého zážitku v auditoriu nebo nácviku vystoupení ve studiích.

Budova výšky 15,65 až 16,48 m (na ploše 2 800 m2) má jedno podzemní a čtyři nadzemní podlaží. Černá krabice sálu s jevištěm a hledištěm je umístěna v pravé části budovy a shromažďovací a komunikační prostory v levé části při pohledu z Lichtenfelsgasse. Do budovy jsou dva vchody. Od parku pro studenty a zaměstnance, dalo by se říci pracovní, a oficiální pro příchod na představení z Lichtenfelsgasse. Při představení je „studentský“ vchod uzavřen a prostor slouží jako šatny vybavené mobilními stojany a pulty. Foyer v 2. NP je dostatečně prostorné pro 450 diváků. Uspořádání v sále, rozdělení na hlediště a jeviště s orchestřištěm, lze přizpůsobit požadavkům představení od sólového koncertu po operu s plně obsazeným orchestrem. Zvedací plošiny (108 elektromechanicky řízených plošin) umožňují jednoduše upravit uspořádání hlediště od plochého přes stupňovité až po „arénu“.

Pocit prostoru volně protékajícího foyer vytváří zejména mohutná betonová spirála procházející mezi vstupním prostorem, hledištěm a zkušebními sály nad ním a spojující dohromady tři různé úrovně. Masivní betonový „skrut“ je jednou z nejodvážnějších konstrukcí, kterou architektonický ateliér zatím navrhnul. Je ještě odvážnější než známá spirála v už dokončeném Muzeu Mercedes-Benz ve Stuttgartu (také navrženo UNStudiem).

 

Rozměry spirály vyžadovaly daleko větší preciznost sestavení bednění a osazení výztuže. K probetonování byl použit SCC beton pumpovaný do bednění zespodu místo napouštění ze shora, jak se častěji užívá. Spirála je ústředním prvkem veřejné části budovy, kolem kterého se vše točí. Osvětlení i detaily jsou navrženy a zpracovány tak, aby zdůrazňovaly dojem vlny. Spirála je nasvícená shora světly zapuštěnými v podhledu stropu, který je tvořen lamelami z tmavého dřeva rozbíhajícími se od spirály ve zvlněném vzoru. 

Přítomností spirály viditelné průsvitnou jednoduchou čistou fasádou je celý design umocněn a dává příležitost vrátit se k tématu hudby novým způsobem. Zájem architektů vytvořit znovu vztah hudby a architektury vycházel z počátečního zaměření na rytmus, spojitost a směřování. Při čtení prací filozofa Gilla Deleuze si uvědomili, že je ještě jeden prvek, kterému zatím nevěnovali dostatečnou pozornost – opakování. Opakováním s různou intenzitou, hustotou a intervaly vznikají vyšší celky. Opakování přináší do hudby zvučnost, umožňuje improvizaci, vymezuje území a určuje podmínky. Architekti se rozhodli použít toho v návrhu opakováním vzorů. Na fasádě se vzor v různých tónech, sytosti a hustotě opakuje na jemné mřížovině kolem celé budovy. Vzhled divadla se během dne postupně mění podle dopadajícího světla, ale zcela se změní v soumraku po rozsvícení vnitřního osvětlení.

 

Článek byl převzat z partnerského časopisu BETON TKS.