Cesta do Benátek a zpět

Čtvrtek, 12. Prosinec 2002 - 6:54
| Napsal:

Ve Svatém Kameni, na jihu Čech, v kdysi nepřístupném pásmu, v bývalých kasárnách pohraniční stráže, vzniká humanitární centrum českého Červeného kříže. Studenti a pedagogové fakulty architektury ČVUT v Praze se podílejí na rekonstrukci tohoto bizarního areálu. To je stručný úvod našeho výletu za poznáním. Kolega Martin Roubík přišel na tomto odlehlém místě při přátelském setkání na myšlenku zorganizovat společný výlet do Benátek na Bienále architektury. Po návštěvě záplavami poničeného Českého Krumlova a exkurzi v Temelíně byla frustrace nesnesitelná.

Omlouváme se. Tento článek neobsahuje fotoalbum.
Fotoalbum: 

Studenti sami zorganizovali celý zájezd s mladistvým optimismem a humorem. Cesta na 8. mezinárodní bienále architektury se stala poutí nočním Rakouskem, mezi temnými obrysy Alp s občasnými zastávkami, po cestě, kudy k nám přišla kultura (........),tak jak to umí jen baroko. Dost času na mnoho myšlenek. Z autobusu přímo na loď a lodí mezi neuvěřitelnými kulisami opravdového Palladia k Dóžecímu paláci a pak honem na výstaviště Giardini di Castello, rovnou k našemu pavilonu č. 18. Úprkem jsme to vzali kolem toalet zadním vchodem, a už jsme byli zde, doma, v naší světové expozici. Ani špetka ironie. Cíl naší cesty, naší noční pouti. Ale kde jsme se to octli: v prázdné místnosti s horním světlíkem, dobře prosvětlené, ale nějak prázdné, průvan nepočítaje. Na stěnách zeleně potištěné celty, podivně a nepříjemně vyhlížející. Takové kreace zaoblených tvarů bylo možno nechápavě sledovat již koncem šedesátých let. Negativně se přes ně tiskly jakási nečesky (anglicky) vypadající hesla. Na zemi se válely texty na zvětšených formátech A0, zatížených skleničkami. Všude prázdno, jen průvan, rozpaky a prázdné skleničky. Pohled zvenčí na pavilon od Otakara Novotného ze 30. let byl ještě smutnější. Šikmo, ležérně napnutý transparent budil dojem výprodeje, ale výprodeje ničeho. Pečlivě jsme se studenty zkoumali ideu našeho pavilonu, společného se Slovenskou republikou. Kolega Roubík dokonce usnul na lavičce před pavilonem: nic, nic, snad jen kratší cesta na WC za pavilonem - takový byl poznatek jednoho studenta.


Prázdnota (bez architekta) snad byla módní náplní některých pavilonů. Švýcaři šli asi nejdál, když nechali vyčerpat (zředit) vzduch v prázdném přesvětleném prostoru. Zde byl ovšem vstup povolen proti podpisu, že nebudete chtít náhradu za újmu na zdraví. Byl to opravdu zvláštní zážitek: ještě chvíli se vám motala hlava a nic vám nevadilo, ani zklamání z česko-slovenské expozice, tam ale revers za újmu na zdraví nevyžadovali. Vzájemně jsme se ptali, kdo nás tady tak nemožně reprezentuje, kdo zorganizoval takovou ostudnou výstavu.

Naproti v německém pavilonu byly studentské kreace, velmi zajímavé a inspirativní. Češi ani Slováci se zřejmě nemohou pochlubit velkorysými koncepty a realizacemi jako Francie a Velká Británie. U nás na Fakultě architektury každý rok vystavujeme dvě stovky nápaditých výtvorů studentů prvního ročníku z předmětu ZAN (Základy architektonického navrhování). Tato přehlídka (zadarmo!) by byla oživením a inspirací pro každého. První artikulace architektury, upřímné, nápadité a často velmi veselé. Škoda, velká škoda. Bienále je velmi rozsáhlá výstava s ohromným zájmem publika. Italská expozice byla přeplněná projekty, modely a především fotografiemi realizací, pro českého diváka ohromujícími. Druhá - hlavní - část Bienále byla instalována v prostorách Arsenale. Nekonečná přehlídka návrhů, realizací a vizí světových architektů, rozdělená tematicky na bydlení, komunikace, muzea, věže atd. Velmi vkusná a noblesní expozice v surovém a monumentálním prostředí byla opravdovým zážitkem pro architekty a nekonečné davy dychtivých návštěvníků. Nakonec byl dojem z Bienále a také z Benátek skvělý, jedna asistentka Regina se nedobrovolně vykoupala v jednom kanále na konci slepé ulice. Náladu ani večer nám nepokazila. Zážitek to byl dobrý a poučný, a přání: Mít také v Praze takové bienále architektury a tolik dychtivého a milého publika!


Jiří Mojžíš, 3. 11. 2002